V roce, kdy si svět připomněl 200. výročí narození Johanna Strausse II., se nabízí příležitost připomenout si jeho přínos světu hudby a tance.
Johann Strauss II. – „král valčíku“ – se narodil 25. října 1825 ve Vídni. S tímto městem je dnes nerozlučně spjat, více než kdy dřív. V mládí však taková jistota nepanovala. Vyrůstal ve stínu slavného otce, který dominoval valčíkovému žánru. Johann Strauss starší byl navzdory svému úspěchu rozhodnut, že jeho syn se hudebníkem nestane.
Starší Strauss syna směřoval k „bezpečné“ profesi bankéře, mladší Johann však potají studoval hru na housle. Poté, co otec opustil jeho matku kvůli milence, založil Johann – tehdy ještě dospívající – vlastní taneční orchestr, aby uživil rodinu.
Svůj první orchestr založil roku 1844, stal se jeho kapelníkem a téhož roku také veřejně debutoval. Tím se přímo postavil do role rivala orchestru svého otce. Když Johann Strauss starší roku 1849 zemřel, syn jeho orchestr převzal a spojil s vlastním. Strauss II. získával prestižní zakázky a začal rozsáhle koncertovat. Na počátku 50. let 19. století si vysloužil přezdívku „král valčíku“.
Strauss II. dospíval v přísně organizovaném tanečním prostředí habsburské Vídně: dvorské plesy, veřejné taneční sály, vojenské kapely i divadelní společnosti potřebovaly každou sezónu novou hudbu. Úspěšný kapelník byl v tomto světě zároveň skladatelem, podnikatelem i celebritou. Programy musely vyhovovat tanečníkům i posluchačům a pověst se budovala stejně tak na spolehlivém vedení jako na inspiraci.
Nároky Straussovy kariéry si však vybraly svou daň. Ačkoli jeho hudba působí lehce a radostně, samotné komponování valčíků jej uvrhovalo do podrážděných a depresivních stavů. Jeho první manželka, mezzosopranistka Henrietta „Jetty“ Treffzová, mu pomáhala tyto temné nálady překonávat a ulevovala mu od tíhy veřejných povinností. Kromě citové podpory přebírala i únavnou práci s opisováním not, účty a plánováním.
Po její smrti roku 1878 se Strauss oženil s herečkou Angelikou Dittrichovou. Manželství bylo nešťastné a po čtyřech letech se rozešli. Rovnováha se vrátila až s třetím sňatkem v roce 1887, kdy si vzal Adele Deutschovou, a s ním přišel i pozdní rozkvět v oblasti operety a koncertních skladeb.
Strauss měl i podivínské zvyky, které podtrhovaly jeho úspěch na vídeňském tanečním trhu. Na veřejnosti vystupoval jako muž ve fraku s uhlazenými vlasy. Neustále u sebe nosil tužku a papír, protože ho pronásledoval obsesivní strach, že zapomene melodie, které se mu znenadání vynořily v hlavě.
Na pódiu dirigoval s houslemi v ruce, nikoli z dirigentského pultu. Vedl orchestr přímo při hře, čímž si udržoval blízký kontakt s hudebníky i tanečním parketem.
Modrý (ve skutečnosti zelený) Dunaj
Strauss valčík nevynalezl, ale vybrousil jej pro kosmopolitní publikum. Jeho styl určují tři znaky. Zaprvé krátká úvodní introdukce, která vzbuzuje očekávání. Zadruhé řetězení kontrastních valčíkových částí, z nichž každá má vlastní „A“ a „B“ téma a barevnost – publikum tak slyší jakousi suitu krátkých skladeb propojených tempem a tóninou. Zatřetí průzračná a vzletná instrumentace: lehké horní smyčce, živé dechové nástroje, lyrické lesní rohy, občas harfa a nosné basové linky. To vše doplňuje vídeňské kolébání, práce s rubatem – drobnými tempovými posuny, díky nimž hudba působí zpěvně.
Na krásném modrém Dunaji, Straussovo nejslavnější dílo, tento koncept ukazuje v plné síle. Začíná jemným tremolem smyčců a nástupy lesních rohů, které naznačují vzdálenou vodní hladinu bez doslovného malování scén. Následuje pět propojených valčíkových skupin. První téma je prosté a nenucené, svěřené violoncellům a rohům; právě jeho jednoduchost umožňuje pozdější ozdoby bez narušení linie. Druhá část je snovější, třetí získává nádech slavnostního průvodu, čtvrtá si předává melodii mezi dechy a smyčci jako rozhovor a pátá přidává jiskru a rytmický tah.
Po této obloukové stavbě Strauss shromáždí dřívější materiál, zesílí zvuk a uzavře skladbu kódou s návraty témat a fanfárami. Dnes je téměř nemožné slyšet tuto hudbu, aniž by si člověk nepředstavil plavbu po řece, která jí dala jméno.
Strauss se při komponování inspiroval básní Karla Becka, kterému se kdysi přezdívalo „německý Byron“:
A spatřil jsem tě, líbeznou a mladou,
jak neseš tíhu bolestí a snů,
kde srdce zůstávají pravdou,
kde zlato našlo dávno dům,
u Dunaje, krásný modrý Dunaji.
Ve skutečnosti však Dunaj modrý není. „Je to bledě zelená, rákosově zbarvená řeka, někdy šedá, často stříbřitá, ale nikdy modrá,“ napsal Heinrich Jacob. Díky Beckovým veršům a hudbě Strausse II. se však modř stala vlastností, která je s touto řekou navždy spojena.
Na krásném modrém Dunaji zpočátku úspěch nesklidil. Původně zazněl jako sborový valčík pro Vídeňský mužský pěvecký spolek na počátku roku 1867 a přijetí bylo spíše zdvořilé než nadšené. Až pozdější instrumentální verze dobyla svět, zejména poté, co Pařížská světová výstava roku 1867 představila vídeňský taneční styl širokému publiku.
Tato úprava byla pro Strausse typická – své vlastní skladby neustále přepracovával. Melodie ze scénických děl se objevovaly jako samostatné valčíky a taneční hity se přetvářely pro divadlo. V městě, které spotřebovávalo novou taneční hudbu stejně rychle, jako vznikala, šlo o praktickou nutnost. Nešlo o sebeopisování, ale o reakci na systém, který odměňoval svěžest a trestal zmeškané termíny.
Bicentenní oslavy
Na konci 19. století měl Strauss na kontě více než 500 valčíků, polek, kadril, pochodů a scénických děl. Spolu se svými bratry, rovněž hudebníky, vtiskl světu zvuk Vídně.
Jeho odkaz je patrný všude, zvláště ve filmu. Nejviditelnější každoroční připomínkou zůstává Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, jehož jádro vždy tvořila hudba rodiny Straussů.
Vídeň proměnila celý rok 2025 v celoměstskou straussovskou slavnost. Konaly se symfonické i komorní koncerty, obnovená uvedení operet, přednášky, programy pro mládež, venkovní tance i vystoupení v parcích. Město dokonce na jaře roku 2025 vytvořilo světový rekord, když současně tančilo více než 2 025 párů. Tím byl překonán předchozí rekord 1 966 párů, stanovený v Drážďanech roku 2013.
Na konci května loňského roku vyslala Evropská kosmická agentura skladbu Na krásném modrém Dunaji do hlubokého vesmíru. Vzhledem k ikonickému využití skladby ve filmu 2001: Vesmírná odysea (1968) režiséra Stanleyho Kubricka to působí příznačně.
Co zůstává, když slavnostní prapory opadnou? To, co bychom mohli nazvat Straussovým „civilizačním vlivem“: hudba, která dává důstojnost veřejnému setkávání a respektuje krok tanečníků. I po dvou stech letech není Strauss pouhou sochou. Je živou přítomností ve městě, které si jeho odkaz váží. Modrý Dunaj dál plyne a učí nás kráčet společně.
–ete–
