Nejčastěji spojován s Českou mší vánoční, Jakub Jan Ryba byl český učitel a umělec, na kterého můžeme být pyšní. Ryba prožil většinu života v Rožmitále pod Třemšínem jako učitel, regenschori a autor rozsáhlé hudební tvorby. Patřil ke generaci osobností formovaných osvícenskými myšlenkami.
Nadějný hudebník
Jakub Jan Ryba se narodil 26. října 1765 v obci Přeštice u Plzně v rodině učitele a varhaníka. Jeho otec zastával podučitelský úřad a později pozici varhaníka. Dětství prožil v prostředí, které mu poskytlo raný kontakt s hudbou. Již od útlého věku se pod taktovkou svého otce učil hře na klavír, housle, varhany a postupně i na další nástroje.
O pět let později se rodina přestěhovala do Nepomuku, kde jeho otec získal ono místo varhaníka. Situace v druhé polovině 18. století nebyla u nás nijak vlídná; úroda byla slabá a k tomu se objevila vlna moru. I proto se Jakubův otec rozhodl přestěhovat za prací, která by dokázala rodinu lépe zabezpečit.
V roce 1780, ve věku patnácti let, odešel do Prahy, kde studoval na gymnáziu řádu piaristů. Jeho strýc Jan Vaněček mu skrze finanční pomoc umožnil přístup ke vzdělání a podpora mu umožnila rozšířit hudební rozhled. Během studií se setkal s bohatým repertoárem: zpíval v gregoriánském sboru, účastnil se smyčcových kvartet a začal přepisovat i díla skladatelů své doby. Zároveň se zabýval studiem harmonie, kontrapunktu a teorie hudby, díky tomu si osvojil technické základy, které mu umožnily později hudbu i skládat.
Roku 1785 ukončil studium na gymnáziu. Otec ho totiž povolal zpět do Nepomuku, kde se zrovna uvolnilo učitelské místo. Považoval za nezbytné, aby syn nastoupil do zaměstnání. Tak Jakub Ryba absolvoval učitelský kurz, preparandii, který opravňoval k výkonu učitelské profese na škole.
Nástup do praxe však nebyl přímočarý. V Nepomuku sice počítal s uvolněným místem, ale to bylo mezitím obsazeno. Nakonec se k místu dostal, ovšem jen na krátkou chvíli. O dva roky později odcestoval do Mníšku pod Brdy, kde pracoval jako pomocník ve škole. V únoru roku 1788 nakonec přijal nabídku stálého učitelského místa v Rožmitále pod Třemšínem. Tam strávil zbytek života.
Milovaný učitel v Rožmitále
Jako učitel zastával mnohostranné povinnosti: podílel se na vedení školy, učil děti hře na různé nástroje (varhany, housle, klavír, violu, violoncello), organizoval sborový zpěv i liturgickou hudbu. V Rožmitále se i roku 1790 oženil s Annou Laglerovou; spolu měli 13 dětí, z nichž část nepřežila dětský věk.
Živobytí kantora však zůstávalo nejisté. Mnohé žádosti o finanční prostředky na opravy školy nebo kostela byly odmítány, což odráželo omezené možnosti tehdejší venkovské farní správy. Deníková svědectví, která Ryba vedl, líčí těžké podmínky: třídy přetížené počtem žáků, nedostatečné učební i bytové zázemí a obtížné zajištění domácnosti.
Vedle každodenní únavné práce učitele Jakub Ryba nepřestal skládat. V době svého působení v Rožmitále napsal podle odhadů více než tisíc skladeb, zahrnujících mše, moteta, písně, komorní hudbu, pastorály i lidové písně. Některé z nich psal pro místní farnost, jiné měly oslovit jeho žáky a širší obec.
Nejslavnější z jeho skladeb je Česká mše vánoční, někdy zvaná mše Hej mistře či lidově Rybovka z roku 1796, s českým textem. Mše se postupem času stala pevnou součástí české vánoční tradice. Vedle slavnostních děl komponoval i řadu pastorálních skladeb, písní, komorní hudby, sonát, koncertů a dalších děl, byť většina z nich je bohužel dnes málo známa nebo zcela zapomenuta.
Nešťastný konec
I přes bohatou tvorbu a obětavou službu škole a farnosti čelil Ryba po celý život existenční nejistotě. Jeho finanční situace byla nestabilní, podporu od farních institucí musel často vymáhat s obtížemi a zajištění výživy pro početnou rodinu bylo trvalou zátěží. Konflikty s místními i neustálý tlak na zajištění živobytí přispěly k duševnímu vypětí.
Dne 8. dubna 1815, po ranní mši, se Ryba vydal do lesa poblíž obce Voltuš u Rožmitálu, kde si podřezal hrdlo žiletkou, a tím ukončil svůj život. U sebe měl Senecův spis O klidu duševním, jehož myšlenky mu byly blízké. Jeho pohřeb se konal na hřbitově vyhrazeném obětem moru v blízkosti Rožmitálu. Jeho hrob měl být údajně výslovně označen jako hrob sebevraha.
Byť se na počátku 19. století sebevrazi do posvěcené půdy již pohřbívali, domníváme se, že Jakubu Rybovi tak nebylo zpočátku dopřáno kvůli zmíněným konfliktům. Až na popud jeho syna Josefa Arnošta Ryby byly Jakubovy ostatky přeneseny na hřbitov ve Starém Rožmitále.
Po smrti upadla pozornost k jeho dílu. Přesto postupně docházelo k obnově zájmu: zejména v průběhu druhé poloviny 19. a 20. století se jeho nejslavnější mše prosadila do české vánoční tradice. Současná péče o jeho odkaz je částečně zajištěna institucí, která usiluje o popularizaci jeho tvorby, přehodnocení jeho role a očistu, Společnost Jakuba Jana Ryby. Od roku 2018 je dokonce pořádán Festival Jakuba Jana Ryby.
Jakub Jan Ryba by neměl být pamatován jen kvůli vánoční mši, a už nikoliv zapomenut. Byl to člověk osvícený, člověk nadaný a talentovaný. Podílel se na budování českého hudebního prostředí a patří do generace obrozenců, kteří usilovali o prosazení češtiny do širšího kulturního povědomí.
