Německá okupace Čech, Moravy a Slezska byla vyvrcholením procesu, který začal Mnichovskou dohodou z 30. září 1938. Tehdy zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie rozhodli o odstoupení Sudet Německu, a to bez účasti Československa. Do 10. října 1938 byly Sudety připojeny k německé říši a osud Československa byl zpečetěn.
Polsko následně anektovalo část Těšínska 2. října 1938 a Maďarsko získalo jižní Slovensko a část Podkarpatské Rusi první vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938. Německá okupace českých zemí ukončila existenci československého státu a otevřela období nacistické nadvlády, které trvalo až do roku 1945.
Mnichov
Podepsání Mnichovské dohody 30. září 1938 znamenalo pro Československo zásadní územní a politickou ztrátu. Stát byl donucen odstoupit rozsáhlá pohraniční území Německu. Československo přišlo o pevnostní systém, významnou část průmyslu a přes tři miliony obyvatel. Zároveň nová, takzvaná druhá republika, čelila vlně uprchlíků ze ztraceného pohraničí, o které se stát musel postarat.
Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše 5. října 1938 byl hlavou státu zvolen Emil Hácha. Nové vedení republiky se snažilo stabilizovat vnitropolitickou situaci a zachovat existenci státu v měnících se mezinárodních poměrech. Jeho možnosti však byly výrazně omezeny tlakem nacistického Německa, které považovalo zmenšené Československo za dočasný útvar.
Současně se proměňovalo i vnitřní uspořádání státu. V říjnu 1938 byla vyhlášena autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na Slovensku získala rozhodující vliv Hlinkova slovenská ľudová strana založená Andrejem Hlinkou a později vedená Jozefem Tisem. Vztahy mezi slovenským vedením a pražskou vládou zůstávaly napjaté a německá diplomacie tento spor využila ve své agresivní politice vůči Československu. Krize vyvrcholila v polovině března 1939.
Rozpad republiky podruhé
13. března byl slovenský politik Jozef Tiso pozván do Berlína, kde jednal s Adolfem Hitlerem. Německé vedení vyvíjelo na slovenské představitele tlak, aby vyhlásili samostatnost. Zároveň naznačilo, že v opačném případě může být slovenské území rozděleno mezi sousední státy. Slovenské zastoupení tak nemělo na výběr.
O den později, 14. března 1939, slovenský sněm vyhlásil vznik samostatného státu – Slovenské republiky. Nový stát se krátce poté stal spojencem nacistického Německa a jeho politický vývoj byl úzce spojen s německou zahraniční politikou. Téhož dne byl prezident Emil Hácha spolu s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským povolán do Berlína. V noci ze 14. na 15. března jednali v říšském kancléřství s Adolfem Hitlerem a dalšími představiteli nacistického režimu.
Německá strana během jednání oznámila, že německá armáda je připravena vstoupit na území českých zemí. Hermann Göring Háchu varoval, že případný odpor československé armády by vedl k vojenskému zásahu a bombardování hlavního města. Hácha s Chvalkovským tak nařídili české armádě, aby nekladla němcům žádný odpor. Po několika hodinách jednání prezident Hácha podepsal dokument, byť nikoliv ve jménu vlády, v němž svěřoval další vývoj situace do rukou německého vedení.
Postup armády
Ještě během noci vydalo německé velení rozkaz k zahájení vojenského postupu. Do akce bylo nasazeno přibližně 22 divizí německé armády, zhruba 350 000 vojáků. Jednotky postupovaly z několika směrů současně a jejich úkolem bylo obsadit hlavní dopravní uzly, vojenské objekty, průmyslové podniky a správní centra.
Obsazování území začalo již 14. března 1939 v některých částech severní Moravy a Slezska. Hlavní postup však probíhal v časných ranních hodinách 15. března. Německé jednotky překročily hranice a během několika hodin obsadily většinu důležitých měst. Postup armády probíhal téměř bez ozbrojeného odporu. Výjimkou se stal incident ještě 14. března u Czajankových kasáren v Místku. Zde vojáci československé armády otevřeli palbu na postupující německé jednotky a krátce se bránili. Po krátkém boji, při kterém Čechoslovákům došla munice, bylo posádce kasáren nařízeno vzdát se.
15. března obsadily německé oddíly také hlavní město. Jednotky vstoupily do Prahy v ranních hodinách a postupně převzaly kontrolu nad strategickými objekty. Za vojenskými jednotkami následovaly oddíly bezpečnostní policie a zpravodajské služby, které měly zajistit politicky významné osoby, archivní materiály a další dokumenty. Večer tentýž den dorazil na Pražský hrad i Adolf Hitler, který na něm přenocoval.
Protektorát
16. března 1939 vydal Adolf Hitler výnos o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. České země se tím staly správním útvarem podřízeným Německé říši. Formálně byl zachován omezený rozsah autonomie, skutečná politická moc však náležela německým úřadům. V čele protektorátu stál říšský protektor, který zastupoval zájmy Německa a měl rozhodující pravomoci v oblasti správy i bezpečnosti. Prvním říšským protektorem se stal Konstantin von Neurath. Prezidentem zůstal Emil Hácha a česká vláda byla formálně zachována, její pravomoce však byly výrazně omezené.
Okupace znamenala zásadní proměnu politického, hospodářského i společenského života. Německá správa postupně podřídila hospodářství potřebám německého válečného průmyslu. Průmyslové podniky českých zemí byly zapojeny do výroby pro německou armádu a část pracovní síly byla nasazena v říšském hospodářství. Sudetští Němci, kteří ovládali češtinu, obsadili klíčové pozice ve správě i gestapu. Český národ čelil perzekucím, konfiskacím a postupné germanizaci.
Současně byl zaveden represivní systém okupační moci. Politické strany byly postupně zrušeny a veřejný život podléhal přísné kontrole. Tisk i další média podléhaly cenzuře a německé bezpečnostní orgány sledovaly činnost obyvatelstva. Nacistická politika se postupně zaměřila také na pronásledování židovského obyvatelstva. Židé byli vylučováni z veřejného života, zbavováni majetku a později deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Ochromený svět
Obsazení českých zemí vyvolalo silnou reakci v zahraničí. Německý postup totiž porušoval ujištění, která nacistické vedení poskytlo evropským mocnostem po podpisu Mnichovské dohody. Tehdy německá diplomacie tvrdila, že územní požadavky vůči Československu jsou omezeny pouze na sudetské oblasti. V březnu 1939 se však ukázalo, že německá politika směřuje k dalšímu rozšiřování moci ve střední Evropě. Obsazení českých zemí bylo prvním případem, kdy nacistické Německo otevřeně zlikvidovalo samostatný stát.
Velká Británie a Francie proti německému postupu protestovaly diplomatickou cestou. Protestní nóty však neměly prakticky žádný dopad a žádná vojenská reakce nenastala. Okupace přesto signalizovala zásadní změnu v politice západních mocností. Britská vláda alespoň konečně dospěla k závěru, že dosavadní appeasement – politika ústupků vůči Německu, nedokáže zabránit další agresi.
Výsledkem této změny bylo posílení bezpečnostních závazků vůči dalším státům ohroženým německou expanzí. Již na jaře 1939 poskytla Velká Británie bezpečnostní záruky Polsku. Některé vlády okupaci fakticky přijaly jako nový politický stav ve střední Evropě. Itálie, která byla spojencem nacistického Německa, krok podpořila. Sovětský svaz okupaci odsoudil, avšak na nic jiného se nezmohl.
Březen 1939 byl po rakouském anšlusu druhým expanzivním krokem nacistického Německa v Evropě. Zabráním Rakouska a Československa ovšem získalo Německo takové množství kapitálu, materiálu, výzbroje i vojenské a pracovní síly, že hrozba francouzského a britského odporu pro Hitlera již nebyla zastrašující. Tentýž rok, o několik měsíců později, totiž napadl Polsko a rozpoutal dosud nejsmrtelnější konflikt v dějinách lidstva.
