Takzvaný anšlus (z německého anschluss – připojení) nebyl překvapivým vývojem. Myšlenka spojení Rakouska s Německem existovala již od konce první světové války. V roce 1938 však byla realizována v rámci agresivní expanzivní politiky nacistického Německa, které pod vedením Adolfa Hitlera systematicky narušovalo poválečný evropský řád. Připojení Rakouska bylo prvním velkým územním rozšířením Třetí říše vůbec a zároveň zkouškou reakce evropských mocností na německou expanzi.
Velkoněmecká vize
Představa sjednocení německy mluvících národů sahá do dávné minulosti. Již v 19. století k němu téměř došlo. Po rozpadu Svaté říše římské v roce 1806 hrálo Rakousko, spolu s rychle se vyvíjejícím Pruskem, klíčovou roli v takzvaném Německém spolku. Porážka v prusko-rakouské válce roku 1866 ovšem umožnila Prusku pod vedením Otto von Bismarcka vytvořit v roce 1871 Německé císařství bez Rakouska a získat tak nad německými národy de facto hegemonii. Myšlenka spojení všech německý mluvících národů se však kompletně nevytratila.
Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 vznikla na jeho německy mluvících územích nová republika, která se původně nazývala Německé Rakousko. V jejím politickém prostředí se brzy objevila snaha o spojení s Německem. Část politických elit i obyvatel považovala vznik samostatného malého státu za provizorní řešení a předpokládala, že přirozeným výsledkem bude sjednocení s německým státem.
Tento plán však narazil na odpor vítězných mocností první světové války. Versailleská mírová smlouva a především smlouva ze Saint-Germain z roku 1919 výslovně zakazovaly spojení Rakouska s Německem bez souhlasu Společnosti národů. Cílem přirozeně bylo zabránit vytvoření velkého německého státu, který by mohl znovu ohrozit evropskou rovnováhu.
Navzdory tomu se myšlenka sjednocení udržela v části rakouské společnosti. Podporovali ji zejména někteří sociální demokraté a nacionalistické skupiny. Situace se však změnila po nástupu nacismu v Německu v roce 1933. Adolf Hitler, narozen v rakouském městečku Braunau am Inn, začal otevřeně prosazovat politiku sjednocení všech Němců v jednom státě. Již v roce 1925 označil ve své knize Mein Kampf sjednocení Rakouska a Německa za životní úkol.
Po nástupu německých nacistů k moci v roce 1933 se anšlus stal součástí politiky zvané Heim ins Reich – návratu všech etnických Němců do říše. Rakouská nacistická strana, byť původně slabá, získávala na síle díky hospodářské krizi a propracované propagandě.
Mezi kladivem a kovadlinou
V Rakousku mezitím vznikl autoritářský – austrofašistický – režim kancléře Engelberta Dollfusse a později Kurta von Schuschnigga. Tento režim se snažil udržet rakouskou nezávislost a zároveň potlačoval činnost rakouských nacistů. Konflikt mezi rakouskou vládou a nacistickým hnutím vyústil v červenci 1934 v pokus o převrat, během něhož byl Dollfuss zavražděn.
Předehra k obsazení
Na přelomu let 1937–1938 Hitlerova pozice značně zesílila. V listopadu 1937 informoval své generály o plánech anektovat Rakousko i Československo. V únoru 1938 pozval Schuschnigga na své sídlo Berghof v Bavorských Alpách. Pod hrozbou invaze Schuschnigg souhlasil s Hitlerovo návrhy: jmenoval nacistu Arthura Seyß-Inquarta ministrem vnitra, amnestoval rakouské nacisty a slíbil koordinaci zahraniční politiky s Berlínem. Rakouský generál Alfred Jansa, který připravoval obranu, byl odvolán.
Schuschnigg se pokusil o poslední odpor. Dne 9. března 1938 oznámil plebiscit na 13. března, který měl položit otázku nezávislosti Rakouska. Hlasovací právo takticky omezil na osoby starší 24 let, a tím z voleb odstranil značný počet pronacistických voličů. Hitler volby označil za podvod. O dva dny později Hitler zaslal ultimátum: předání moci nacistům do poledne, či invaze.
Pod tímto nátlakem Schuschnigg rezignoval. Aby zabránil krveprolití, ve svém rozhlasovém projevu nařídil rakouské armádě neklást odpor. Rakouský prezident Wilhelm Miklas nejprve odmítl jmenovat Seyß-Inquarta kancléřem, avšak po obsazení Vídně nacisty ustoupil.
Dne 13. března Seyß-Inquart podepsal zákon o znovusjednocení Rakouska s Německem. Rakousko přestalo existovat jako samostatný stát a stalo se říšskou župou Ostmark – východní markou. Heinrich Himmler okamžitě zahájil zatýkání: Pár dní po příjezdu německých vojsk bylo uvězněno přibližně 70 000 odpůrců – sociální demokraté, komunisté, Židé i představitelé bývalého režimu. Ti skončili převážně v koncentračních táborech.
Adolf Hitler krátce poté přijel do Rakouska. Ve Vídni vystoupil na shromáždění na Heldenplatzu, kde oznámil připojení své rodné země k Německu. Rakousko bylo následně administrativně reorganizováno a rozděleno do několika říšských správních jednotek. Pro nacistické Německo představoval anšlus významný strategický zisk. Třetí říše získala nové území, průmyslové kapacity i přístup k rakouským surovinám a zároveň si posílila pozici ve střední Evropě.
Legitimizace násilí
Jako téměř každý totalitní režim, i ten nacistický se snažil legitimizovat připojení Rakouska prostřednictvím „legálních“ voleb. Referendum se konalo 10. dubna 1938, téměř měsíc po německé okupaci. Voliči měli odpovědět na otázku, zdali souhlasí se znovusjednocením Rakouska s Německou říší.
Oficiální výsledek ukázal 99,73 % souhlasu při 99,71% účasti. Ve skutečnosti však hlasování nebylo svobodné ani tajné: volební komisaři svévolně přihazovali lístky do volebních uren a přibližně 360 000–400 000 voličů, především Židé, Romové a levicoví aktivisté, bylo zbaveno práva volit.
Propaganda již pracovala na plné obrátky. Kardinal Theodor Innitzer nejprve vyzval katolíky k podpoře, později však pod tlakem Vatikánu svá prohlášení zmírnil. Sociální demokrat Karl Renner anšlus též podpořil. Rakousko se pak rychle nacifikovalo: byly zavedeny norimberské zákony, probíhala arizace majetku a Židé byli zbaveni téměř veškerých práv.
Svět se jen dívá
Jedním z nejvýznamnějších aspektů samotného procesu anšlusu byla zpětná reakce mezinárodního společenství. Velká Británie a Francie, mocnosti, které byly hlavními garanty poválečného evropského uspořádání, proti německé anexi Rakouska nezasáhly. Obě země se v té době snažily vyhnout dalšímu velkému konfliktu v Evropě. Jejich politika vůči Německu je označována jako politika appeasementu – tedy snaha uspokojit některé německé požadavky v naději, že se tím zabrání válce.
Anšlus tak proběhl bez mezinárodní vojenské reakce. A tento pokus o appeasement – uspokojení Hitlerovo nároků, ho v jeho další expanzivní politice jen povzbudilo. Již o několik měsíců později se pozornost Německa obrátila na Československo a otázku Sudet. Celý tento vývoj pak připravil půdu pro budoucí mnichovská jednání a následnou okupaci Československa.
