Vikingové, urostlí, suroví nájezdníci z moře, kteří si za kořist berou vše, co jim padne pod ruku. Takový byl po dlouhou dobu obraz vikingů ze severu. Do jaké míry se tento pohled liší od skutečnosti, a jak vypadaly některé, často mylně reprezentované, oblasti vikinského života?
Kdo byl vůbec Viking?
Označení „Viking“ nepatří k etnickým ani národnostním pojmům, jak bývá dnes někdy chápáno. Staroseverské slovo víkingr jednoduše označovalo osobu účastnící se námořní výpravy. Taková výprava však mohla být utvořena za účelem obchodu či obživy.
Většina obyvatel Skandinávie v období přibližně mezi 8. a 11. stoletím se námořními činnostmi nikdy nezabývala. Žili jako zemědělci, řemeslníci nebo obchodníci v rámci malých, rodových komunit. Pouze část populace, nejčastěji mladí muži, se zapojovala do sezónních výprav, které mohly mít různý charakter – od dálkového obchodu přes rybolov až po organizované nájezdy na pobřeží jiných kmenů.
Jak vypadala vikinská přilba?
Jeden z nejčastějších obrazů vikinga je zdivočelý muž s rohatou přilbou na hlavě. Je to právě ona přilba, která dodává postavě onen „barbarský“ ráz. Tento výjev však nemá žádnou oporu v historických pramenech ani archeologii. Jediná téměř kompletně dochovaná vikinská přilba, objevená v roce 1943 na farmě Gjermundbu v Norsku, má jednoduchý kónický tvar s ochranou očí a nosu.
Praktické důvody rovněž vylučují použití rohů v boji. Styl boje ve formaci štítové hradby, který byl pro mnohé raně středověké kmeny, včetně těch severských, bežný, by takové prvky činil nejen nepraktickými, ale přímo nebezpečnými.
Původ tohoto mýtu sahá nejspíše do 19. století. Jedním z prvních ztvárnění vikingů s těmito těžkopádnými, nepraktickými přilbami patří švédskému umělci Gustavu Malmströmovi, který v ilustracích k Písni o Frithiofi z roku 1825, díla, které převypravuje staroislandské ságy, tyto přilby využil. Důvod není známý, ovšem ilustrace obsahují další ahistorické předměty.
Německý kostymér Carl Emil Doepler též v oděvech pro Wagnerův operní cyklus Prsten Nibelungův z roku 1876 přidal rohy vikinským postavám, nejspíše pro dramatický efekt.
Vikinská čistota
Další běžný stereotyp líčí Vikingy jako neupravené, páchnoucí divochy s rozcuchanými vousy a mastnými vlasy. Takový obraz kulturních barbarů byl formován především jejich protivníky. Kulturní i náboženské rozdíly vedly k tomu, že byli Vikingové v mnohých písemných pramenech zobrazováni jako opak civilizovanosti.
Archeologické nálezy nám napovídají, že osobní hygiena pro ně byla stejně důležitá jako pro jiné kultury. V jejich hrobech se pravidelně nacházejí hřebeny vyrobené z paroží nebo kostí, často zdobené a běžně nošené jako součást výbavy. Byly dokonce tak běžné, že patří k nejčastějším vikinským artefaktům. Kromě hřebenů se objevují například pinzety, břitvy či nádoby na mýdlo.
Anglosaský kronikář John z Wallingfordu zaznamenal, že Vikingové se česali denně a koupali alespoň jednou týdně. Arabský cestovatel a diplomat Ahmád Ibn Fadlán, který se setkal s Varjagy (Vikingy, kteří podnikali výpravy na východ, až ke Kyjevu) na Volze, ve svých Zápiscích popisuje jejich různé rituály, včřetně mytí: sloužící přinesl mísu vody, Vikingové si umyli ruce, obličej a vlasy, pak se česali a čistili nehty.
Krvelační vikingové?
Jedna z nejrozšířenějších představa redukuje Vikingy na pouhé nájezdníky, kteří plenili kláštery a vesnice. Nájezdy však byly jen jednou fází života některých z nich, a to k tomu často dočasnou. Ne každý viking byl totiž loupeživým nájezdníkem. Tento populární výjev Vikingů vychází opět z jednostranné perspektivy dobových pramenů. Zprávy o jejich útocích zaznamenávali především křesťanští kronikáři, kteří často byli jejich oběťmi. Není tak proto divu, že tento narativ po dlouhou dobu převládal.
Neměli bychom si však vytvářet žádné iluze; nájezd je stále nájezd a rabování je stále rabování. Bojové výpravy byly oportunistické, motivované přelidněním Skandinávie, nedostatkem kvalitní půdy v horských oblastech, politickými spory po sjednocení Norska za Haralda Krásnovlasého kolem roku 872 a narušením evropské rovnováhy sil po rozpadu říše Karla Velikého.
Jeden z prvních zaznamenaných nájezdů byl ten na Lindisfarne z roku 793. Klášter na ostrově u pobřeží Northumbrie představoval významné náboženské a kulturní centrum anglosaské Anglie. Jeho postavení v relativní izolaci a materiální bohatství z něj činilo zranitelný cíl. Dobové prameny – Anglosaská kronika a zprávy učence Alcuina z Yorku, líčí útok jako tragickou událost, která narušila dosavadní představy o bezpečí křesťanských institucí. Útočníci klášter vyplenili, část obyvatel zabili a jiné odvlekli do zajetí. Alcuin ve svých listech interpretoval nájezd jako boží trest.
Migrace i obchod
Z nájezdů se však postupem času stala cesta migrace. Již zmíněná přelidněnost a složitost skandinávského terénu motivovala skupiny seveřanů migrovat do nových zemí. Nejčastěji pak na Britské ostrovy, do severního Atlantiku na Island a Grónsko, po evropských řekách směrem na východ (Novgorod, Kyjev), či na pobřeží severní Francie, jak bylo případem norského vikinga Rolla, který se podílel i na obléhání Paříže. Rollo později ve svém životě podepsal smlouvu se západofranským králem Karlem III., díky které získal území severní Francie – Normandii, přijal křest a přestal podnikat nájezdy na zbytek francouzského území. Díky němu se tak dnes toto území jmenuje Normandie – země seveřanů. O několik generací později jeho přímý potomek Vilém Dobyvatel uskutečnil výpravu do Anglie a celou si ji podmanil. Tím byla definitivně ukončena vikinská éra.
Krom samotné migrace byl pro vikinskou expanzi důležitý obchod. Vikingové vytvořili rozsáhlé obchodní sítě propojující severní Atlantik s oblastmi Baltského moře, východní Evropy, Byzance i islámského světa. Významnou roli hrály již zmíněné říční trasy, zejména podél Volhy a Dněpru, které umožňovaly transport zboží mezi severem a jihem. Archeologické nálezy, především stříbrných dirhamů – mincí používaných arabskými a berberskými státy, nám potvrzují obchodní kontakty s oblastmi dnešního Blízkého východu a Střední Asie.
Ženské bojovnice mezi vikingy?
Představa, že severské ženy běžně bojovaly po boku mužů, patří k populárním motivům moderní kultury. Tento motiv má své kořeny již ve středověkých severských textech, zejména v islandských ságách, kde se objevují postavy takzvaných štítonošek. Tyto literární prameny však vznikaly s časovým odstupem a jejich výpovědní hodnota je poměrně omezená.
Archeologické doklady dlouho neposkytovaly jednoznačné potvrzení existence bojovnic mezi vikingy. Diskuse se však výrazně oživila po analýze hrobu Bj 581 v Birce, který byl tradičně považován za hrob vysoce postaveného bojovníka. Genetický výzkum ukázal, že pohřbený jedinec je žena. Interpretace tohoto nálezu však zůstává předmětem odborné debaty. Někteří badatelé jej považují za důkaz existence ženských válečnic, jiní upozorňují, že samotná přítomnost zbraní v hrobě nemusí nutně znamenat aktivní účast v boji.
Dochované prameny zároveň ukazují, že ženy ve vikinské společnosti zastávaly významné postavení, které se však odvíjelo od jiných rolí než vojenských. Spravovaly domácnost, podílely se na hospodářství a v některých případech mohly disponovat majetkem či ovlivňovat rodinné a společenské vztahy. Jejich postavení bylo v řadě ohledů silnější než v jiných částech tehdejší Evropy. Motiv bojovnic je však velice populární v současné umělecké tvorbě.
Vikingové jsou stále fascinujicí skupinou dávných lidí, kterou se zabývá jak věda, tak umění a která dodnes ovlivňuje naše vlastní, ale i mimoevropské mínění o evropských dějinách.
