Český tramping má své počátky na přelomu 19. a 20. století. Lidé toužící uniknout z městského života měli romantické ideály svobody, přírody a dobrodružství. Kulturní a společenský fenomén se rozšířil mezi mladou generací a následně měl vliv i na českou kulturu. Vedl k rozvoji trampské hudby, literatury a vztahu k přírodě.
Tramping tvořil jeden z výrazných způsobů sdružování a volnočasových aktivit a bezděky se prolínal s činností tábornických oddílů vycházejících z metodiky skautských organizací. Trampové se organizovali do různých skupin a klubů. O vlastních zkušenostech jsme si povídali s Janou Novákovou, která od útlého věku jezdívala se svými rodiči na víkendové i prázdninové výpravy do přírody.
Rodiče vás se sestrou odmala brali na výpravy do přírody. Jak se k trampingu dostali oni?
Tatínka k trampingu dovedla jeho třídní učitelka. Už na základní škole děti vedla k přírodě, k lásce a vztahu k přírodě. Normálně s nimi jezdila na dvoudenní výlety. Vzala si je sama a jezdila a naučila je rozdělat oheň a prostě takový ty základy. To všechno se od té základní školy odvíjelo a tatínek začal jezdit. Od 18 – 20 let jezdili a utíkali za svobodou.
Dávalo vám to něco už od mala? To putování, táboření, spaní v lese a ta společnost lidí, kteří smýšleli podobně…
Asi to dávalo až v té dospělosti, protože jako dítě o tom člověk vůbec nepřemýšlí.
Jak jsme odmalička jezdili, byl to náš životní styl, takový rodinný styl. Prostě to tak bylo odmalička. Tak od těch čtyřech, pěti let už jsme jezdili. Tatínek chodil do práce na turnusy, postaral se o zahradu, postavil dům – a to je nekonečná práce.
Ale i tak jsme v každém volném času jeli ven.
Tak to se potom zúročilo v dospělému věku, že jste se k tomu vrátili?
Určitě, protože vlastně já jsem tak nějak přestala, až tatínek umřel. Myslela jsem si, že budu jezdit za klukama na potlach. Určitě se zase vrátím, ale tím, že tady ten tatínek není, sem tam jdu na nějakou slezinu. Slezina se říká tomu, když každý čtvrtek chlapi jdou a hrají na kytaru v nějaké restauraci.
A vlastně byla jsem minulý rok na potlachu, pěšky jsem šla jenom sem a tam. A my se s dcerou spíše než trampu věnujeme českým Indiánům. To byl přechod k Indiánům. Jestli člověk je tramp nebo Indián, to je úplně stejné.
Dalo se tehdy koupit trampské oblečení?
Kdepak, trampské oblečení, kde by se koupilo…? Maminka byla dámská krejčová, takže všechno ušila. Venku se nosí „usárna“, to je takové speciální, není to zcela batoh, ale je to speciální obleček pro spacák. A maminka nám ušila malou usárničku. To bylo vtipné, jak na nás všichni koukali, jak malé šestileté dítě nese na sobě usárničku. Všechny tyhle věci – od kabátů, bund, kalhot z maskáčoviny, vlastně všechno nám šila. Na vandry se nosilo také „tele“ – batoh s kožešinou.
A měli jste nějakou svoji stálou osadu na dovolené a pobyty?
No osady… Tatínek nebyl v žádné osadě. Tatínek byl takový tramp samotář. Nejznámější osady tady, co já si pamatuju, byl Zlatý západ a Hvězda severu. Jedna z těch osad má – říká se tomu trampský flek, jiná je Čtyřicátá míle, a je v Panských Dubenkách, takový lom. Trampská osada, zkratka je T. O. a tatínek byl T. S., tramp samotář. Ale hodně tíhnul k osadám Hvězdě severu a ke Zlatému západu. Tam se občas objevil. Tomu setkání se vlastně říká potlach.
A naučili jste se taky nějaké trampské písničky, jako je třeba u nás známá Modrá chryzantéma nebo Tulák nebo Askalona?
Určitě. Nejdůležitější písnička je Vlajka. Vlajka vzhůru letí je trampskou hymnou, vždycky se hraje na zahájení potlachu.
Jak se dalo trampovat v přírodě v době socialismu – měl pobyt v přírodě a putování tehdy nějaká omezení? Jak se dařilo trampům jezdit do přírody vlakem?
Mohli, mohli chodit do přírody.
A vyvolávalo to nějakou reakci u režimu? Stalo se třeba něco nepříjemného?
Vyvolávalo. Myslím, že se vůbec nesmělo v lese spát ve stanu. Myslím si to, protože nevím, jestli to bylo někde zaznamenané nebo jak to lidi cítili, ale většinou nás „policajti“ honili. Že se nesmělo v lese tábořit zřejmě souviselo hlavně s tím, že lidé se nesměli srocovat. Komunisti nechtěli, aby se lidé srocovali.
Takže když jsme jeli na tramp někam k hranicím, třeba k Landštejnu u Dačic, což bylo blízko hranice, tam když jsme přijeli vlakem, tak už si vás předávali vysílačkami. Policie nebo pohraniční stráž nás pořád kontrolovala. Někdy to byli i „pomocníci“ SNB (Sbor národní bezpečnosti – pozn. red.).
A co myslivci, neměli proti vám nějaké námitky?
Myslivci možná taky. To jsem jen zaslechla od dospělých. Ale přímo jsem se s tím nesetkávala.
Jaký byl váš nejtěžší zážitek na trampských cestách?
To mně bylo asi šest, sedm let, sestře asi čtyři roky. V Panských Dubenkách, kde byla krásná příroda, se konal velký potlach a současně se slavila trampská svatba. Trampové přijížděli vlakem, pivní sudy se válely z místní hospody na „flek“. Mohlo se tam sejít asi sto lidí. Lidé už nás tam znali. Navíc, přesně si pamatuji, akce byla starostou povolená. Dali nám k dispozici i pódium v lese, zrovna u toho lomu, tam jsme mohli hrát a zpívat.
Jak se lidé začali setkávat, tak je postupně začali policajti chytat. Chytli jednoho, ten měl „zvadlo“ v kytarovém pouzdru – zvadlo je pozvánka na tu akci. Podle toho věděli, kde… oni asi o nás věděli všechno. Tak prostě přijela policejní auta, tatínek zrovna stavěl stan – to bylo výjimečně, předtím jsme si vždycky si udělali jen „hrobeček“ („hrobeček je šňůra, přes kterou se hodí celta a zakolíkuje se – pozn. red.). Ale protože tam byla sestra, která byla maličká, tak stavěl stan. Policajti přišli, stoupli si před nás, počkali, až dostaví stan – a dali mu pokutu. V té době jsem měla šok. Pamatuji se, jak jsem běžela po táboře, kde všichni u lomu stavěli stany. Běžela jsem a křičela: ,Policajti jsou tady, policajti jsou tady!´ Přitom jsem zapadla do bažiny, jaký jsem měla šok.
Když jsem se vrátila zpátky na místo, tak sbor SNB už měl naše rodiče v řadě, všichni stáli v řadě. Nepamatuji se, na co se jich ptali, ale vím, že museli sundat všechny své odznaky, svobodu, „viktorku“… Všechno museli sundat.
A tatínek měl na klopě bundy skautský odznak, skautskou lilii. Měl ji napevno přidělanou matkou, nešlo to odendat. Tak mu ji vytrhli z bundy. Bundu mu roztrhli. To prostě byl pro mě nejhorší zážitek. To nikdy nezapomenu.
A jak to potom pokračovalo?
Vyhodili nás samozřejmě, museli jsme opustit to místo.
A odjet vlakem pryč?
Naštěstí jeden pán z té vesnice byl tramp, měl tam svůj pozemek a na něm rozestavený barák, tak nás tam všechny vzal. Takže tam těch sto lidí bylo na té zahradě. Vešli jsme se. A víc se nepamatuju. A důvod, proč se to dělo? Bylo to 21. srpna (výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, okupace – pozn. red.). Takže proto oni, SNB, udělali takovou velkou akci.
A jaký máte nejlepší zážitek ze společenství trampů? Třeba hodně výrazný nebo více drobných epizod?
Přemýšlela jsem o tom a říkala jsem si, že nemám nejlepší zážitek. Všechno, co se dělo, bylo a je zajímavé. Všechno bylo dobré.
Na potlachu probíhají trampské hry, v sobotu ráno se hází nožem, hází se sekerkou. Běhá se různě okolo kolíku, pak bloudíte, běhá se někam do přírody nebo se hrajou velmi zajímavé hry. Jste na lávce, máte deku, mlátíte se dekami, jeden spadne do potoka, jiný ne… Říká se tomu dekomlat.
Je spousta těch her. Takže tyhle věci, zajímavá dobrodružství, různá bloudění. Měli jsme jenom mapu, někdy jsme jakoby zabloudili, pak jsme došli, přišli. Nebo se šlo někam v noci…
Největším zážitkem nakonec bylo to soužití s rodiči, tolik jsme toho zažili. To mi dalo nejvíc. Uvědomuji si to až teď.
Kdo to má? Většinou rodiče chodí do práce, pak jste doma, potom se tak vždy různě rozejdou, jedou třeba jednou za rok na dovolenou, nebo jsou na zahradě.
Ale my jsme prožívali tu srandu. Spolu o ohně. Společnost a příroda nám dávaly hodně, v době normalizace. Byl to útěk od toho šedýho světa tady. Odpočinek od práce. Dostali jsme pěkný základ do života.
Děkuji za rozhovor!
