Komentář
Minulý týden byla ve Španělsku státem usmrcena oběť znásilnění. Mladé ženě, která trpěla bolestí a zoufalstvím, nebyla nabídnuta láska ani spravedlnost, ale smrt. Řešením jejího utrpení ze strany vlády nebylo obejmout ji v láskyplném náručí, ale podat jí smrtící léky, aby zemřela. Zní to jako scéna z dystopického románu, ale je to smutná realita.
„Myšlenka bezcenného života, života tak strašného, že stát musí pomoci jej ukončit, je samotnou podstatou dehumanizace“, píše Brendan O’Neill ve svém komentáři pro britský The Spectator. Stojí za to se nad ním zamyslet.
Noelii Castillo bylo 25 let. Její život byl těžký. Většinu dětství strávila v dětských domovech. Říkala, že byla dvakrát sexuálně napadena muži – nejprve bývalým přítelem a poté třemi mladými muži v roce 2022. Druhý útok ji uvrhl do duševní úzkosti. Na konci roku 2022 se pokusila spáchat sebevraždu skokem z pátého patra budovy. V důsledku zranění zůstala ochrnutá na dolní polovinu těla.
A nyní je mrtvá. Minulý týden v Barceloně, obklopena zdrcenými příbuznými, vydechla naposledy v rámci toho, co nelze popsat jinak, než pouze jako „státem schválené zabití“.
Získala „právo na smrt“ podle španělského zákona o eutanazii, který byl zaveden v roce 2021. Stát dal v roce 2024 smrtelné požehnání jejímu skonu, ale v poslední chvíli bylo zastaveno na základě právní námitky jejího otce. Ten tvrdil, že její duševní onemocnění narušilo její schopnost rozhodovat o něčem tak závažném, jako je smrt. Tvrdě bojoval, aby svou dceru zachránil. Evropský soud pro lidská práva však jeho námitku zamítl a trval na tom, že Španělsko má právo napomoci ukončení Noeliina života.
Těžko si lze představit horší scénář. Otec bojující s byrokraty o život své dcery – ani Franz Kafka by nedokázal vymyslet takovou hrůzu. Každého by měla pronásledovat skutečně neblahá představa soudců ESLP v černých talárech, jak mávnutím ruky zamítají otcovu prosbu o život jeho dcery. Připadá mi to jako ze středověku. Je to rozhodnutí, které by mělo být pro Evropu ostudou.
Tragický život a smrt Noelie Castillo odhalují podle O’Neilla zlovolnost státem podporované eutanazie. Údajný „dar“ smrti pro ty, kteří trpí bolestí nebo úzkostí, je ve skutečnosti groteskní zradou ctností civilizované společnosti.
Moderní Evropa neustále hovoří o tom, jak je důležité pomáhat lidem s duševním onemocněním, a přesto je této mladé ženě v úzkosti dopřána smrt. Žijeme v éře „MeToo“, a přesto jsme této ženě, která utrpěla sexuální napadení, nenabídli solidaritu, ale smrt. V režimu eutanazie obětujeme své lidské povinnosti na oltáři „milosrdné smrti“.
Někteří řeknou, že případ paní Castillo je ve světě asistované smrti výjimkou. Ve skutečnosti byl zcela v souladu s logikou, která je základem eutanazijního průmyslu. Španělský zákon o asistované smrti je děsivě široký. Umožňuje státem asistovanou smrt pro ty, kteří trpí „závažným, chronickým a invalidizujícím onemocněním“, které „způsobuje neustálé a nesnesitelné fyzické nebo duševní utrpení bez možnosti úlevy“.
To jde daleko za rámec „smrtí z milosrdenství“ pro lidi v posledních měsících života, což je způsob, jakým se nám asistovaná smrt prodává. „Chronický stav“, který způsobuje „duševní utrpení“, by mohl zahrnovat vše od deprese po anorexii. Zastánci britského návrhu zákona o asistované smrti, který právě prochází parlamentem, budou tvrdit, že britské záruky jsou lepší než ty španělské. Například smrt bude povolena pouze velmi nemocným s prognózou šesti měsíců nebo méně.
Problém je v tom, že jakmile v samotném zákoně stanovíte, že některé životy nestojí za to žít, a to natolik, že stát může pomoci při jejich ukončení, otevíráte dveře smrti jako řešení lidského utrpení.
Myšlenka bezcenného života, života tak strašného, že by stát měl pomoci jej zničit, je samotnou podstatou dehumanizace. Říká nemocným, že by jim možná bylo lépe mrtvým, a podněcuje ty, kdo trpí, aby usilovali o ten konečný odchod, o kterém sní. Ponižuje ty, kdo chtějí žít, a svádí ty, kdo chtějí zemřít. Je to nelidskost v přestrojení za milosrdenství.
Je jedno, zda má národ benevolentní systém eutanazie, jako Španělsko nebo Kanada, nebo přísný, jakým by se brzy mohla pyšnit Británie. Každý režim asistované smrti totiž představuje radikální proměnu role státu.
Stát se již nevěnuje ochraně životů svých občanů – v některých případech může pomoci je ukončit. Zdravotní služba se někdy stane službou smrti, nabízející vedle péče také jed. Soudci budou rozhodovat nejen o vině či nevině, ale také o životě a smrti. Logika eutanazie spočívá v tom, že odklání vládu od zachování života k zvažování hodnoty života předtím, než rozhodne, zda jej lze legitimně zničit.
To mění všechno, píše O’Neill v The Spectator. Řekněme to takhle: Kdybyste viděli Noelii na mostě, jak vyhrožuje, že to všechno skončí, co byste udělali? Předpokládám, že byste udělali vše, co je ve vašich silách, abyste ji zachránili. No vidíte, a dnes máme vlády, které vidí člověka na mostě a v některých případech mu pomohou ho z něj strčit. Evropou se šíří kultura smrti.
Článek původně vyšel na stránkách Konzervativních novin.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
