V dějinách střední Evropy existuje jen málo momentů, které by měly tak dalekosáhlý dopad jako události z 23. května roku 1618. Druhá pražská defenestrace byla politickým aktem, který de facto na dobu svého trvání suspendoval habsburskou moc v českých zemích a stal se bezprostřední rozbuškou třicetileté války – konfliktu, jenž během následujících tří dekád zdevastoval evropský kontinent, připravil o život miliony lidí a zásadním způsobem proměnil geopolitické uspořádání tehdejšího světa.
Majestát v ohrožení
Kořeny krize sahají hluboko do 16. století, kdy na český trůn nastoupili Habsburkové. Ti od počátku naráželi na odpor domácí stavovské obce, která střežila své tradiční svobody a v níž drtivou většinu tvořili nekatolíci – utrakvisté, luteráni a členové Jednoty bratrské. Křehký smír nastal v roce 1609, kdy psychicky labilní císař Rudolf II., tlačený svým ambiciózním bratrem Matyášem, podepsal slavný Majestát na náboženskou svobodu. Tento dokument zaručoval svobodu vyznání všem obyvatelům království bez ohledu na jejich sociální postavení.
Když však bezdětný a stárnoucí císař Matyáš, který na trůnu vystřídal Rudolfa, začal řešit otázku nástupnictví, situace dramaticky eskalovala. V roce 1617 prosadil katolický tábor za budoucího českého krále Ferdinanda Štýrského. Ferdinand byl odchovancem jezuitů a nekompromisním zastáncem rekatolizace, který již ve svých dědičných zemích protestantismus tvrdě potlačil. Čeští protestantští stavové jeho volbu schválili, částečně však pod tlakem a sliby, že Majestát dodrží. Brzy však pochopili, že udělali fatální chybu.
Katolická protiofenzíva na sebe nenechala dlouho čekat. Královští místodržící v Praze, kteří zastupovali nepřítomného císaře sídlícího ve Vídni, začali systematicky oklešťovat práva nekatolíků. Napětí vyvrcholilo sporem o stavbu protestantských kostelů v Broumově a Hrobech. Podle výkladu stavů se Majestát vztahoval i na církevní a královská panství, zatímco královská rada tvrdila opak. Kostel v Hrobech byl nakonec zbourán a broumovský uzavřen. Když protestantští defensoři svolali do Prahy na březen 1618 stavovský sjezd, císař Matyáš reagoval tvrdým zákazem a prohlásil shromáždění za nezákonné.
Česká kancelář
Reakce protestantských předáků byla poměrně radikální. Pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna, vojensky zkušeného hraběte, se opozice rozhodla jednat silou. 22. května se spiklenci sešli v paláci Smiřických na Malé Straně, kde padlo definitivní rozhodnutí: Demonstrativně zlikvidovat ty, které stavové považovali za hlavní aktéry rekatolizačního kurzu – královské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka.
Vzbouřenci zvolili symbolický akt defenestrace, který měl v tuzemsku tradici již od husitského období. Jednalo se o exekuci, která měla v očích povstalců legitimitu jako „potrestání zrádců vlasti“. Ráno 23. května 1618 tak dorazil ozbrojený dav stavů na Pražský hrad. Pronikli do prostor České kanceláře v Ludvíkově křídle Starého královského paláce, kde v té době zasedali čtyři místodržící a písař Filip Fabricius.
Soudní fraška
Následoval improvizovaný „soudní“ proces. Thurn ve své řeči obvinil Martinice a Slavatu z porušování Majestátu a podněcování císaře proti vlastním poddaným. Zbylí dva místodržící, Adam z Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic, byli shledáni nevinnými a vyvedeni z místnosti. Poté se pozornost obrátila k hlavním viníkům. Rozzuření šlechtici nejprve popadli Martinice a vyhodili ho z okna druhého patra. Vzápětí následoval Slavata, který se sice zoufale držel okenní římsy, ale po ranách do prstů se zřítil dolů také. Jako poslední byl z okna vyhozen sekretář Fabricius, který se snažil své pány bránit.
Pád z výšky přibližně 16 metrů všichni tři muži jako zázrakem přežili. Katolická propaganda okamžitě přispěchala s vysvětlením, že nad nimi roztáhla ochranná křídla samotná Panna Maria. Protestantská strana naopak tvrdila, že život jim zachránila obrovská hromada hnoje a odpadků, která se pod okny paláce vršila. K přežití jim ale nejspíše pomohl strmý sklon hradní stěny, po které sklouzli, tlusté zimní pláště, jež ztlumily náraz, a také měkká, neudržovaná zem v hradním příkopu. Zatímco Martinic a Fabricius vyvázli jen s pohmožděninami, Slavata se vážně zranil na hlavě a musel být ukryt v nedalekém paláci u paní Polyxeny z Lobkovic, která odmítla povstalce vydat.
Z Čech do celé Evropy
Vyhozením místodržících překročili čeští stavové veškeré hranice. Cesta zpět k diplomatickému řešení tím byla definitivně uříznuta. V Praze byla okamžitě ustavena vláda třiceti direktorů, deset za každý ze tří stavů – panský, rytířský a městský, která převzala správu země. Rebelové začali budovat vlastní armádu, jejímž vrchním velitelem se stal Jindřich Matyáš Thurn, a vypudili ze země jezuity.
Situace se stala ještě kritičtější v březnu 1619, kdy zemřel císař Matyáš. Čeští stavové odmítli uznat Ferdinanda Štýrského za svého krále a v srpnu 1619 ho formálně sesadili z trůnu. Místo něj si zvolili nového panovníka – mladého kurfiřta Fridricha Falckého, hlavu Protestantské unie. Tento krok proměnil konflikt uvnitř habsburské monarchie v mezinárodní krizi. Fridrich byl totiž zetěm anglického krále Jakuba I., což pro české rebely vzbuzovalo naděje na poměrně silnou zahraniční pomoc.
Tyto naděje se však ukázaly jako hluboký omyl. Česká konfederace byla finančně vyčerpaná, stavovská armáda trpěla špatnou morálkou a slíbená podpora z ciziny, s výjimkou několika málo sborů, nepřicházela. Naopak Ferdinand II., nyní již císař Svaté říše římské, si zajistil masivní podporu Katolické ligy v čele s bavorským vévodou Maxmiliánem I. a finanční pomoc ze Španělska i od papeže.
Rozuzlení první fáze konfliktu přišlo necelých dva a půl roku po defenestraci. 8. listopadu 1620 se na Bílé hoře u Prahy střetla stavovská armáda s kombinovanými silami císaře a ligy. Bitva trvala sotva dvě hodiny a skončila naprostým fiaskem pro české stavy. Fridrich Falcký uprchl ze země a české povstání bylo definitivně zlomeno. Následovala odveta: 21. června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců povstání, následovaly masové konfiskace majetku protestantské šlechty a měst a Obnovené zřízení zemské z roku 1627 legálně proměnilo Čechy v dědičnou državu Habsburků s jediným povoleným katolickým náboženstvím.
Třicet let zmaru
Ačkoliv v českých zemích bylo povstání poraženo, válečná mašinérie se již nedala zastavit. Konflikt se z Prahy přelil nejprve do Falce a následně zachvátil celou Svatou říši římskou. Do války postupně vstupovaly další evropské mocnosti, které sledovaly vlastní geopolitické zájmy – Dánsko, Švédsko a nakonec i katolická Francie, která paradoxně podpořila protestantský blok, aby oslabila moc habsburského Španělska a Rakouska.
Původně náboženský konflikt se transformoval v čistě mocenský zápas o nadvládu nad Evropou. Třicetiletá válka přinesla do té doby nevídané utrpení. Armády složené převážně z žoldáků drancovaly celá území, hladomory a epidemie moru zkosily v některých oblastech Německa a Čech nemalou část obyvatelstva. Kulturní a hospodářský úpadek doprovázel rozvrat tradičních struktur.
Když v roce 1648 konečně podepsaly válečné strany Vestfálský mír, Evropa byla k nepoznání. Pro české země znamenal konec nadějí na zvrat náboženských poměrů. Exulanti, jako byl například Jan Amos Komenský, se již nikdy nevrátili domů.
