Mezi lety 1975 a 1979 zahynulo v Kambodži přibližně 1,5 až 2 miliony lidí – čtvrtina tehdejší populace země – v důsledku politiky Rudých Khmerů vedené Pol Potem. Komunistický režim usiloval o vytvoření agrární „utopické“ společnosti, avšak jediné, na co se zmohl, byly masové popravy, hladomor a systematický teror.
Genocida v Kambodži představuje jeden z nejtemnějších příkladů, jak ideologický fanatismus spojený s komunistickými principy může vést k destrukci celé společnosti. Režim Demokratické Kampučie pod vedením Pol Pota a Komunistické strany Kampučie, známé jako Khmer Rouge (Rudí Khmerové), se snažil radikálně přetvořit zemi podle představ maoistického komunismu. Tato snaha o „rok nula“ – úplné smazání minulosti a vytvoření nové, třídně čisté agrární společnosti – vyústila v systematické pronásledování, nucené práce, hlad a masové vraždy.
Vzestup Rudých Khmerů
Kořeny celého neštěstí sahají do bouřlivého období studené války v jihovýchodní Asii. Po získání nezávislosti na Francii v roce 1953 zažila Kambodža pod vládou prince Norodoma Sihanouka relativní stabilitu, avšak rostoucí vliv komunistických myšlenek a regionální konflikty ji destabilizovaly. Saloth Sar, později známý jako Pol Pot, se narodil nejspíše v roce 1925 do relativně prosperující rolnické rodiny v provincii Kampong Thom. Ve svém mládí studoval v Paříži, kde se zapojil do francouzské komunistické strany, a po návratu se stal klíčovou postavou v kambodžském komunistickém hnutí.
V roce 1960 pomohl založit Komunistickou stranu Kampučie. Později v 60. letech Rudí Khmerové zahájili ozbrojené povstání, které zesílilo po svržení Sihanouka v roce 1970 a následné americké bombardovací kampani. Americké bombardování venkovských oblastí v rámci operace Menu a dalších způsobilo desítky tisíc obětí a poskytlo tak Rudým Khmerům propagandistický nástroj k rekrutaci. Americká vojska bombardovala východ Kambodže během vietnamské války, jelikož jednotky Vietnamské lidové osvobozenecké armády zde měly ukryté základny. Podpora ze strany Číny, Severního Vietnamu a aliance se svrženým Sihanoukem později umožnila Rudým Khmerům ovládnout venkov. Dne 17. dubna 1975 dobyli hlavní město Phnompenh a ukončili občanskou válku.
Pol Pot, který se stal „Bratrem číslo jedna“ a jeho spolupracovníci okamžitě zahájili radikální transformaci.
„Absolutní rovnost“
Ideologická koncepce Rudých Khmerů byla pečlivě zformulovanou syntézou maoismu, stalinismu a radikálního nacionalismu. Klíčoví představitelé hnutí, včetně samotného Pol Pota, Ieng Saryho či Khieu Samphana, získali vzdělání v Paříži v 50. letech 20. století. Zde se stali členy Komunistické strany Francie a propadli levicovému intelektualismu, který následně v asijském kontextu transformovali do podoby militantního agrárního komunismu.
Základem ideologie se stala absolutní negace moderního světa, kapitalismu a městské civilizace. Pol Pot věřil, že kambodžský rolník je jediným čistým nositelem revolučního potenciálu, zatímco města jsou semeništěm imperialismu, buržoazní dekadence a cizího vlivu. Po uchopení moci vyhlásil režim takzvaný „Rok nula“. Cílem bylo vymazat veškeré dosavadní dějiny, kulturu, instituce a tradice a vybudovat zcela novou, beztřídní společnost bez jakýchkoli vazeb na minulost.
Tento proces zahrnoval okamžité zrušení peněžního systému, tržního hospodářství, soukromého vlastnictví a náboženských institucí. Došlo k totálnímu zákazu rodinného života; manželské svazky byly direktivně schvalovány stranou a děti byly systematicky odebírány rodičům, aby mohly být indoktrinovány státní ideologií. Veškeré obyvatelstvo bylo rozděleno do dvou základních kategorií: „staré obyvatelstvo“ (venkované, kteří žili v oblastech kontrolovaných partyzány před rokem 1975) a „nové obyvatelstvo“ (měšťané, inteligence a uprchlíci). Nové obyvatelstvo bylo režimem nahlíženo jako kontrarevoluční element určený k převýchově skrze brutální manuální práci, případně k fyzické likvidaci.
Vražedná pole
Praktická implementace komunistického utopismu začala bezprostředně po pádu Phnompenhu. Během několika dní bylo více než dva miliony obyvatel hlavního města bez ohledu na věk, zdravotní stav či pohlaví donuceno k evakuaci na venkov. Tisíce lidí, včetně pacientů z nemocnic, starců a dětí, zemřely vyčerpáním a dehydratací již během těchto pochodů smrti. Města se proměnila v opuštěná, zatímco venkov byl transformován do sítě nucených pracovních táborů.
Kambodža se stala agrární komunou, kde lidé museli pracovat až 16 hodin denně při minimálních přídělech rýže. Pol Potův ekonomický plán, inspirovaný čínským Velkým skokem vpřed, požadoval nereálné zdvojnásobení či ztrojnásobení zemědělské produkce bez jakékoli mechanizace. Následkem toho byl hladomor, který v kombinaci s absencí moderní medicíny vedl k masovému umírání na podvýživu, malárii a úplavici.
Vedle strukturálního násilí vyvolaného hladem a vyčerpáním spustili Rudí Khmeři mašinérii přímého státního teroru. Jakýkoli projev nesouhlasu, neposlušnosti nebo pouhé podezření z neloajality znamenaly okamžitou popravu. Likvidováni byli systematicky všichni lidé s vyšším vzděláním – učitelé, lékaři, inženýři, ale i lidé, kteří pouze nosili brýle nebo ovládali cizí jazyk, což bylo považováno za znak buržoazní nákazy.
Režim vybudoval rozsáhlý systém utajovaných mučíren a vyhlazovacích center, z nichž nejznámější je věznice S-21 v Phnompenhu. Tímto zařízením prošlo přibližně 18 000 vězňů; přežilo jich méně než patnáct. Vězni zde byli podrobováni sadistickému mučení, dokud nepodepsali smyšlená přiznání ke špionáži pro CIA, KGB či Vietnam, a následně byli odvezeni na popraviště Choeung Ek, známá jako „Vražedná pole“, kde byli surově ubiti k smrti.
Případ věznice S-21
Před rokem 1975 komplex fungoval jako lyceum. V květnu 1975, pouhých několik týdnů po obsazení města Rudými Khmery, byl areál obehnán ostnatým drátem pod vysokým napětím a přeměněn na přísně tajné vězeňské zařízení. Třídy v přízemí byly rozděleny cihlovými nebo dřevěnými přepážkami na cely o rozměrech přibližně 2 na 1 metr, určené pro jednotlivé vězně, zatímco vyšší patra sloužila pro hromadné ubytování vězňů v poutech.
Věznici velel bývalý učitel matematiky Kang Kek Iew, známý pod revolučním jménem Duch. Ten zavedl byrokratický systém, kde byl každý krok vyšetřování pečlivě zaznamenáván. Vězni byli drženi v naprosté izolaci, nesměli spolu mluvit a byli neustále spoutáni.
Mučení bylo institucionalizované a sloužilo výhradně k získání požadovaného přiznání, nikoli k trestu samotnému. Mezi standardní praktiky patřilo brutální bítí kabely a tyčemi, elektrické šoky, waterboarding a hrůzné lékařské experimenty prováděné bez anestezie, jako bylo např. testování jedů či odběr krve až do úplného kolapsu organismu.
Jakmile vyšetřovatelé získali podepsané nebo nahrané přiznání, které často obsahovalo stovky stran absurdních detailů o fiktivních špionážních sítích, byl vězeň označen za „vyřízeného“. Následně byl převezen na popraviště Choeung Ek na okraji města, kde byli lidé z úsporných důvodů (šetření municí) ubíjeni motykami nebo mačetami či umláceni o strom a shazováni do masových hrobů.
Jedním ze specifických rysů S-21 byla posedlost byrokratickou precizností. Režim vyžadoval absolutní přehled o likvidaci nepřátel. Vězeňská správa vedla podrobné kartotéky a zaměstnávala speciální fotografické oddělení. Každý vězeň byl při příjmu vyfotografován s evidenčním číslem. Fotografováni byli často i po mučení nebo po smrti, aby mohla věznice vykázat splnění rozkazů ústředního výboru. Když v lednu 1979 vietnamská armáda Phnompenh obsadila, dozorci sice stihli popravit poslední zbývající vězně, avšak nestihli zničit archivy, ze kterých tyto zdroje dnes máme.
Etnické čistky
Genocidní politika Rudých Khmerů měla kromě sociálního a třídního rozměru také silný etnický a xenofobní podtext. Ačkoliv ideologie hlásala absolutní rovnost, Pol Potův režim usiloval o vytvoření etnicky homogenního khmerského státu. Národnostní menšiny žijící v Kambodži tak byly vystaveny brutální asimilaci a cílenému vyhlazování.
Nejhůře zasaženou skupinou byli muslimští Čamové. Režim zakázal jejich jazyk, zvyky, tradiční oděvy a donutil je k chovu a konzumaci vepřového masa. Mešity byly systematicky bořeny a náboženští vůdci popravováni. Podle výzkumů Yaleovy univerzity zahynulo během čistek až 36 % čamské populace. Stejný osud potkal etnické Vietnamce a Číňany. Vietnamci byli buď masově deportováni, nebo na místě vražděni, což později posloužilo jako jeden z hlavních argumentů pro vietnamskou vojenskou intervenci. Čínská menšina, která tvořila většinu městské obchodní třídy, byla likvidována jak z etnických, tak z ekonomických důvodů.
Jak se ekonomická situace země zhoršovala a plány na produkci rýže krachovaly, Pol Pot propadal rostoucí paranoie. Selhání režimu nebylo interpretováno jako chyba systému, nýbrž jako výsledek vnitřní sabotáže, spiknutí a zrady uvnitř samotné Komunistické strany Kampučie. Od roku 1977 začaly masové vnitřní čistky. Likvidovány byly celé regionální stranické struktury, zejména ve Východní zóně, která byla podezřívána ze sympatií k Vietnamu. Tisíce oddaných kádrů Rudých Khmerů skončily ve stejných mučírnách jako jejich dřívější oběti.
Bilance teroru
Vláda Rudých Khmerů skončila na přelomu let 1978 a 1979. Neustálé pohraniční provokace Demokratické Kampučie a masakry vietnamských civilistů vedly k tomu, že 25. prosince 1978 zahájila vietnamská armáda spolu s kambodžskými exulanty masivní invazi. Pol Potův režim se pod tlakem organizované vojenské síly rychle zhroutil a 7. ledna 1979 byl Phnompenh osvobozen.
Rudí Khmeři však nebyli definitivně zničeni; stáhli se do džunglí u thajských hranic, kde za logistické a diplomatické podpory Číny, Spojených států a západních mocností, které v kontextu studené války preferovaly kohokoli stojícího proti prosovětskému Vietnamu, vedli partyzánskou válku dalších dvacet let.
Definitivní tečku za činností hnutí udělala až smrt Pol Pota v roce 1998 v domácím vězení v džungli a následná kapitulace zbývajících jednotek. Teprve v roce 2001 schválil kambodžský parlament vytvoření zvláštního soudního tribunálu ve spolupráci s OSN – Mimořádných komor v soudech Kambodže. Tribunál oficiálně zahájil činnost v roce 2006 a jeho úkolem bylo soudit nejvyšší představitele režimu.
Procesy byly komplikované, zdlouhavé a doprovázené politickými tlaky ze strany současné kambodžské vlády, jejíž někteří členové, včetně dlouholetého premiéra Hun Sena, byli v minulosti rovněž řadovými členy Rudých Khmerů, než zběhli do Vietnamu.
Přesto tribunál dosáhl několika historických rozsudků. Kang Kek Iew, správce věznice S-21 byl odsouzen k doživotnímu vězení. Stejně jako hlavní ideolog Nuon Chea a formální hlava státu Khieu Samphan. V roce 2018 tribunál poprvé v dějinách právně kvalifikoval zločiny Rudých Khmerů vůči etnickým Vietnamcům a muslimským Čamům jako genocidu podle mezinárodního práva.
Dodnes slouží kambodžská genocida jako odstrašující případ toho, jak hluboko může společnost klesnout, když se moci ujme zfanatizovaná elita vedená dogmatickou ideologií komunismu či jiného absolutistického režimu vlády.
