Mozartova „Kouzelná flétna“ představuje protiklad dobra a zla prostřednictvím hlasových rozsahů svých hlavních postav.
Poslední dokončené mistrovské dílo Wolfganga Amadea Mozarta, singspiel – tedy německá opera kombinující mluvené dialogy se zpívanými čísly – „Die Zauberflöte“ neboli „Kouzelná flétna“ je studií výrazných protikladů. Libreto, které napsal Mozartův přítel ze zednářské lóže Emanuel Schikaneder, staví proti sobě laskavost a pomstu, pravdu a lež, krásu a ošklivost.
Mozartova partitura vyjadřuje tyto krajnosti různými hudebními prostředky. Hrdina opery Tamino zpívá velkoryse rozvinuté melodické fráze, když otevírá srdce své milované Pamině. Temně žádostivý Monostatos se naproti tomu vyjadřuje pouze v krátkých, úsečných taktech, které pobíhají jako krysy.
Tři dámy v prvním dějství zpívají hudbu prostoupenou svůdností, když pronášejí zaklínadla nad spícím Taminem. Jakmile je však vystřídá trojice duchů, kteří se stanou jeho průvodci, zazní prostý hymnus v podání čistých chlapeckých hlasů.
Snad nejvýraznější hudební kontrast představují hlasové obory přidělené Sarastrovi, který zosobňuje laskavou mužskou sílu, a jeho temnému ženskému protikladu, Královně noci. Pokud se obáváte, že se zde rozvíjí téma střetu mužského světa s ženským, nemusíte mít strach. „Kouzelná flétna“ nabízí také světlou ženskou stránku v postavě Paminy a temnou mužskou stránku v Monostatovi.
Sarastrův hlasový rozsah odpovídá oboru basso profondo, nejhlubšímu typu mužského hlasu. Jeho nejnižším předepsaným tónem je F pod osnovou basového klíče, mnozí pěvci však jednu frázi upravují tak, aby obsahovala ještě o kvartu nižší C – tedy znepokojivě hluboký tón. Záleží na rozhodnutí interpreta.
Královna noci takovou volnost nemá. Ve své árii z druhého dějství musí zazpívat čtyři vysoká F, která leží o oktávu výše než F na horní lince houslového klíče. To je téměř nadlidský výkon. Tyto tóny navíc nelze vynechat, protože tvoří nedílnou součást hudební struktury árie. Slavná vysoká F jsou navíc zasazena do staccatové hlasové pasáže plné dalších vysokých tónů.
Poslechněte si mimořádný výkon Diany Damrauové, která je v současnosti považována za jednu z nejvýznamnějších představitelek Královny noci. (Poslechnout)
Staccatová pasáž s nesnesitelně vysokými tóny zaznívá od času 0:39 do 0:53, přičemž dvě mimořádně vysoká F se objeví během posledních čtyř sekund. Celá pasáž se opakuje od 0:58 do 1:12 a zbývající dvě „nebeská“ F znovu zaznějí v posledních čtyřech sekundách.
Celá árie Královny noci z druhého dějství se pohybuje v nadpřirozeně vysoké poloze – natolik, že do těchto výšek nedokáže vystoupat ani většina koloraturních sopranistek, pro jejichž hlasový obor ji Mozart napsal.
Proč Mozart zobrazuje zlo na samém vrcholu hlasového rozsahu, zatímco jeho protiklad umisťuje do nejhlubších poloh?
Když posloucháte Sarastrovu hudbu, z dunivých tónů Mozartovy partitury vyzařují vřelost, soucit a lidskost. Královna noci naproti tomu posluchače bodá ledovými hroty. On představuje klid a odpuštění v basové poloze. Ona ztělesňuje šílenství a pomstu v nadlidských výškách.
Jak ukazují anglické titulky v uvedeném vystoupení Diany Damrauové, Královna noci ve své árii z druhého dějství naléhá na Paminu, aby Sarastra zavraždila. Ano, Mozart ji vykresluje skutečně takto temně.
A pouze jeden z největších operních skladatelů všech dob mohl tuto nenávist přetavit v árii, která je zároveň děsivá a neodolatelně krásná.
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si chtěli přečíst? O své náměty a připomínky se s námi podělte na adrese namety@epochtimes.cz.
–ete–
