Komentář
Nedávno mě někdo označil za TERFku.
Tato zkratka znamená „trans-vylučující radikální feministka“. Musela jsem se tomu trochu zasmát, protože si ani nejsem jistá, zda jsem vůbec feministka.
Stejně jako většina žen těžím z práv, která vybojovaly ženy přede mnou. Mohu vlastnit majetek, volit, podnikat a budovat si život, který by byl pro mnoho mých ženských předků obtížně dosažitelný. Za to jsem vděčná.
Zároveň jsem velkou část svého dospělého života strávila tím, že jsem zpochybňovala některé aspekty moderního feminismu. Hodně jsem psala o mateřství, plodnosti, rodině a o způsobech, jakými naše kultura někdy znehodnocuje právě ty věci, které činí civilizaci možnou. Pokud feminismus znamená přesvědčení, že ženy si zaslouží důstojnost a stejnou ochranu před zákonem, pak to samozřejmě podporuji. Nad rámec toho si ale nejsem vždy jistá, kam vlastně patřím.
Co však vím jistě, je, že nevěřím, že se muži mohou stát ženami.
Zdá se, že právě tento názor stačí k tomu, aby člověk získal nálepku TERF.
Existuje dokonce webová stránka věnovaná argumentaci, že by TERF měl být chápán jako hanlivý výraz. Zda technicky vzato takovým výrazem skutečně je, mě zajímá méně než širší otázka: proč je najednou tolik obyčejných žen označováno za radikální jen proto, že věří něčemu, co bylo po většinu lidských dějin považováno za samozřejmost?
Čím jsem starší, tím více přemýšlím o tom, kolik lidí s některými z těchto obav tiše souhlasí, ale nikdy je nevysloví nahlas. Nemyslím si, že většinu z nich pohání nenávist. Pokud něco, pak mám podezření, že pravý opak. Snaží se být laskaví. Vidí někoho, kdo zápasí s problémy, a jejich instinktem je projevit soucit.
Jako matka o tom přemýšlím optikou jídla. Kdyby se u jednoho z mých dětí ve věku deseti let rozvinulo ztučnění jater a dál mě prosilo o limonády, sladkosti a ultrazpracované pochutiny, nebylo by od mě soucitné dávat mu vše, co chce, jen proto, že to chce. Většina rodičů tomu instinktivně rozumí. Mé dítě by po těchto potravinách mohlo upřímně toužit. Mohlo by se rozzlobit, když bych řekla ne. Mohlo by trvat na tom, že tomu nerozumím.
Nic z toho nemění mou odpovědnost.
Láska vyžaduje, abych myslela dál než na dnešní pocity, a zvažovala důsledky zítřka. Mým úkolem není potvrzovat každou touhu. Mým úkolem je vést.
Stejný princip formoval způsob, jakým přemýšlím o mnoha podobách lidského utrpení. Jako dospívající jsem bojovala s poruchou příjmu potravy. Když se ohlížím zpět, nedokážu si představit, že by dospělí reagovali tím, že by potvrzovali mé pokřivené vnímání reality. Kdybych věřila, že mám nadváhu, zatímco bych byla nebezpečně vyhublá, žádný starostlivý dospělý by toto přesvědčení nepodporoval jen proto, že by mi připadalo skutečné.
Utrpení bylo skutečné. Závěr nikoli.
Nepochybuji o tom, že někteří lidé zažívají hlubokou úzkost ve vztahu ke svému tělu. Lidé zápasí nesčetnými způsoby. Potýkáme se s úzkostí, depresí, závislostmi, traumatem, poruchami příjmu potravy a všemožnými vnitřními konflikty. Takové utrpení je skutečné. To, co zpochybňuji, je, zda člověku skutečně pomáháme tím, že potvrzujeme každý závěr, k němuž o svém utrpení dospěje.
Možná je větší otázkou to, zda se naše kultura nestala natolik netolerantní k nepohodlí, že nyní považujeme samotné nepohodlí za důkaz, že se něco pokazilo.
Zdá se, že jsme stále méně ochotni přijmout, že některé části lidské zkušenosti jsou obtížné. Úzkost, zármutek, osamělost, zlomené srdce, rozpaky, nejistota a obtíže dospívání byly vždy součástí života. To neznamená, že by lidé měli zbytečně trpět, ani že by medicína neměla své místo. Často se však zdá, že se okamžitě snažíme nepohodlí odstranit ještě předtím, než se zeptáme, zda nás nemá něco naučit.
Puberta, dospívání a hledání vlastní identity mohou být nepříjemné. Pamatuji si, jaké to bylo přecházet z dětského těla do ženského těla. Ty změny působily zvláštně. Byly chvíle, kdy jsem si ve vlastní kůži připadala cizí. Když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že to byla součást dospívání, nikoli důkaz, že jsem se narodila ve špatném těle.
Jako společnost stále častěji hledáme farmaceutická, chirurgická nebo technologická řešení zkušeností, které předchozí generace často považovaly za součást lidského bytí. Někdy tyto zásahy pomáhají. Někdy ne. Myslím si však, že bychom měli být alespoň ochotni položit si otázku, zda každé nepohodlí vyžaduje nápravu, nebo zda některá nepohodlí nejsou součástí samotného růstu.
Potýkám se také se stále běžnějším výrazem „pohlaví přiřazené při narození“. Pohlaví dítěte není přiřazeno stejným způsobem, jako učitel zadává domácí úkol. Je dané. Intersexuální stavy existují a zaslouží si soucit i lékařskou péči, ale jde o vzácné výjimky a nikoli o to, o čem většina lidí mluví, když diskutuje o genderové identitě.
Po většinu svého života pro mě pohlaví a gender znamenaly totéž. Chápu, že dnes mnoho lidí používá tato slova jinak. Mají na to právo. Stejně tak já mám právo nesouhlasit.
To, co mě fascinuje, není samotný nesouhlas. Lidé se vždy neshodovali. Fascinuje mě očekávání, že nesouhlas se stal nepřijatelným.
Je něco zvláštního na tom, když muž prohlásí, že je ženou, a poté požaduje, aby ho ženy viděly přesně tak, jak vidí sám sebe. Ještě zvláštnější je být poučován, že nesouhlasit je nenávistné. Někdy to působí méně jako progres a více jako nová forma misogynie.
Ženy strávily celé generace bojem za to, aby byly uznávány jako samostatná kategorie s vlastními zkušenostmi. Bojovaly jsme za to, aby byly uznány naše zranitelnosti, naše síly i naše realita. Nyní nám je stále častěji řečeno, že samotná tato kategorie je proměnlivá a že ženy musí přijmout kohokoli, kdo si to nárokuje. Přistihuji se, že přemýšlím, kdy se ženy staly jedinou skupinou, od níž se očekává, že se vzdá práva definovat samu sebe.
Nepíšu to se zlobou. Nemám žádnou touhu se komukoli posmívat ani komukoli upírat základní důstojnost. Každý člověk si zaslouží laskavost, respekt a uznání své lidskosti. Můj nesouhlas nevychází z pohrdání. V mnoha ohledech vychází ze stejného místa jako moje starost o dítě zápasící s poruchou příjmu potravy, závislostí nebo jakýmkoli jiným stavem, který způsobuje utrpení.
Lidé jsou jedineční svou schopností oddělovat se od biologické reality. Někdy nám tato schopnost umožňuje vytvářet mimořádné věci. Někdy nám umožňuje přesvědčit sami sebe, že pocity jsou důležitější než realita.
Otázka, k níž se stále vracím, zní, zda je souhlas vždy tou nejlaskavější reakcí. Jako ženy máme mnohé z nás přirozený sklon k empatii. Vyhlazujeme konflikty. Snažíme se, aby se lidé cítili přijati. Pohlcujeme napětí. Udržujeme vztahy. Tyto instinkty nám pomáhají vychovávat děti a budovat komunity.
Jsou to krásné vlastnosti. Přesto si kladu otázku, zda se některé z nás nestaly natolik oddanými laskavosti, že jsme přestaly zkoumat, zda to, co potvrzujeme, je skutečně pravda. Mám podezření, že mnoho žen mlčí, protože skutečně nechtějí zranit city druhých. Tomu instinktu rozumím, protože ho také cítím.
Otázkou není, zda bychom měly být soucitné. Měly bychom.
Otázkou je, zda soucit vyžaduje souhlas.
Jak daleko se může kultura odchýlit, když miliony lidí mlčí ze zdvořilosti? Kolik věcí je přijímáno ne proto, že jim lidé věří, ale proto, že se obávají společenských důsledků, pokud by řekli něco jiného?
Neznám odpovědi. Vím však, že každá matka se nakonec naučí, že láska někdy vyžaduje vedení, nápravu a upřímnost. Rodič, který nikdy neřekne ne, neprojevuje soucit. Rodič, který nikdy neříká pravdu, neprojevuje lásku.
Pravda bez soucitu se může proměnit v krutost. Soucit bez pravdy nás může vést téměř kamkoli.
Jestliže ze mě tohle dělá TERFku, pak možná není nejzajímavější otázkou to, zda mi tato nálepka sedí. Možná je zajímavější otázkou, proč je najednou tolik obyčejných žen označováno za radikální jen proto, že věří tomu, co mohou zcela jasně vidět na vlastní oči.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
