Laskavé skutky mohou být jedním z nejúčinnějších prostředků proti demenci.
V doporučeních pro zdravý mozek se už docela dobře orientujeme: pravidelně cvičit, zdravě jíst a každou noc spát sedm až osm hodin. Nyní k nim přibývá nová a překvapivá rada, jak podpořit kognitivní funkce: pomáhejte lidem.
Studie z roku 2025 publikovaná v časopise Social Science & Medicine zjistila, že pomoc druhým může zlepšovat kognitivní funkce a zpomalovat jejich úpadek. Ať už jde o dobrovolnictví, nebo o běžnou pomoc lidem ve vašem okolí, laskavé skutky mohou být jedním z nejlepších prostředků proti demenci.
Jednoduchý návyk
Studie vycházela z údajů projektu Health and Retirement Study, který po dobu dvou desetiletí sledoval více než 30 000 Američanů ve věku 51 let a více. Vědci zkoumali, jak dva typy pomáhajících činností a také změny v množství času, který jim lidé věnovali, ovlivňují kognitivní funkce ve vyšším věku. Ty měřili pomocí testů paměti, pozornosti a duševního zpracování informací.
V rámci opakovaných dotazníkových šetření účastníci uváděli, zda se v předchozím roce věnovali některému ze dvou typů pomoci: formálnímu dobrovolnictví, například pro náboženské, vzdělávací, zdravotnické nebo jiné charitativní organizace, nebo neformální pomoci, jako je pomoc přátelům, sousedům či příbuzným, kteří s nimi nežijí ve společné domácnosti.
U obou typů pomoci účastníci zároveň uváděli, kolik času jim za rok věnovali: žádný, 1 až 99 hodin, 100 až 199 hodin, nebo více než 200 hodin.
Obecně platilo, že začít pomáhat druhým – v jakékoli podobě – zlepšovalo kognitivní funkce člověka, který pomáhal, a zpomalovalo jejich úpadek. Přestat pomáhat mělo naopak opačný účinek.
Záleželo také na změnách v časové náročnosti. U lidí, kteří začali pomáhat druhým, vedlo navýšení času věnovaného pomoci ke zlepšení kognitivních funkcí.
Na druhou stranu snížení časové zátěže – pokud člověk nepřestal úplně – nemělo negativní účinky. Výjimkou byla situace, kdy někdo výrazně omezil formální dobrovolnictví z více než 200 hodin ročně na 1 až 99 hodin. To naznačuje, že postupné změny mohou být pro kognitivní zdraví příznivější.
Obzvlášť důležitá byla vytrvalost. U účastníků, kteří v pomáhání pokračovali, se ukázal kumulativní přínos – „přibližně patnácti až dvacetiprocentní snížení rychlosti [kognitivního] úpadku v závislosti na typu pomáhajícího chování a míře časového zapojení“, uvedl pro Epoch Times hlavní autor studie Sae Hwang Han.
Více navíc neznamená vždy lépe. Největší kognitivní přínosy se objevovaly tehdy, když člověk udržoval časovou zátěž, která pro něj byla zvládnutelná. Studie naznačuje, že střední míra pomoci – přibližně dvě až čtyři hodiny týdně – byla soustavně spojena s výrazným zlepšením kognitivních funkcí.
Za pozornost stojí, že tyto kognitivní trendy přetrvávaly i poté, co vědci vyloučili jiná možná vysvětlení, například demografické, sociální a zdravotní charakteristiky. To naznačuje, že přínosy skutečně souvisely se samotným pomáhajícím chováním.
„Ve své probíhající práci nacházím důkazy, že pomoc druhým může zmírňovat zrychlený kognitivní úpadek spojený s genetickým rizikem Alzheimerovy choroby, což naznačuje, že i u vysoce rizikových skupin může fungovat jako ochranný faktor životního stylu,“ řekl Han.
Jak pomoc pomáhá
Pomoc druhým – ať už formou dobrovolnictví, nebo neformální podpory – nabízí smysluplné prosociální zapojení. Tím se liší od osamělých činností, které také obohacují mozek, jako je čtení nebo luštění hlavolamů.
„Nejde jen o kognitivně obohacující činnost. Zahrnuje také živou lidskou interakci, emoční výměnu a pocit smyslu – prvky, které společně podporují kognitivní zdraví,“ uvedl Han.
Studentka medicíny Naveeda Farhatová často pomáhá lidem ve svém okolí. Kontakt s blízkými jí podle jejích slov pro Epoch Times výrazně pomohl s náladou a dokonce zlepšil její výkon i výsledky u zkoušek. Protože ji často zahlcuje práce a studium, následná izolace se odráží na její náladě. Pomoc příbuzným jí pomáhá cítit se méně osaměle a šťastněji a zároveň zlepšuje její soustředění.
„Moc ráda hlídám své synovce,“ řekla Farhatová. „Jejich úsměvy a pozitivní energie mi pomáhají ulevit od stresu, odvést pozornost od každodenního tlaku a motivují mě pokračovat.“
Z neurobiologického hlediska může pomáhající chování aktivovat propojené systémy, například osu hypotalamus–hypofýza–nadledviny, která se podílí na regulaci stresu; sympatický nervový systém, jenž připravuje tělo na reakci „bojuj, nebo uteč“ při stresu a nebezpečí a pomáhá udržovat vnitřní rovnováhu; a imunitní systém, který chrání před nemocemi a záněty. Dohromady tyto procesy podporují kognitivní i fyzické zdraví.
Na základě svého předchozího výzkumu Han zjistil, že dobrovolnictví může pomáhat vyrovnávat chronický stres, snižovat zánět, podporovat zdraví srdce a zpomalovat tělesný úpadek.
Udržitelná pomoc: jak začít
Lidé, kteří chtějí začít pomáhat druhým, mohou narážet na překážky, jako je dlouhá pracovní doba, zdlouhavé dojíždění nebo povinnosti doma. Přibrat si něco dalšího pak může být obtížné.
„Povzbuzoval bych lidi, aby začali v malém a volili takové formy pomoci, které zahrnují smysluplný lidský kontakt a jsou zároveň udržitelné,“ řekl Han.
Podle něj nejde ani tak o přesný rozvrh hodin jako spíše o dlouhodobou pravidelnost. Věnovat jednou za týden nebo za dva víkendové odpoledne pomoci druhým proto může být pro zaneprázdněné lidi naprosto rozumnou a účinnou strategií.
„Pomoc lidem velmi doporučuji, ale rozhodně v mezích vlastních psychických, fyzických a finančních možností,“ řekla Farhatová. „Ujistěte se, že jste připraveni na to, k čemu se zavazujete, a že vás to nevyčerpá.“
U starších lidí mohou být další překážkou fyzická omezení. Podle Hana však pomoc druhým nemusí být fyzicky náročná, aby byla prospěšná.
„Činnosti jako mentorování, doučování nebo pravidelný zájem o druhé mohou být velmi podnětné a společensky smysluplné,“ řekl Han.
Ať už jde o mentorování mladých lidí, pomoc v místní knihovně, nebo zapojení do úklidu pláže, kterou máte rádi, pomoc druhým přináší víc než jen dobrý pocit. Z dlouhodobého hlediska může pomáhat chránit váš mozek.
–ete–
