Komentář
Když se podíváme na historii takzvaného „demokratického“ socialismu po celém světě, není těžké odhalit rozpory, na nichž stojí celý tento systém.
Pro člověka, který nestudoval historii ani nevychází z nadčasových zásad tvrdé práce a osobní odpovědnosti, však může socialismus se svými utopickými sliby působit velmi přitažlivě. Neuvědomuje si, že slova „demokratický“ a „socialismus“ spolu příliš neladí.
Pojmy jako dostupnost, rovnost a sociální spravedlnost znějí lákavě téměř každému, zvlášť lidem, kteří čelí životním těžkostem. Když se ale podíváte pod povrch, cesta k těmto ideálům vede přes odebírání majetku těm, kteří poctivě pracují a nesou svůj díl odpovědnosti, a jeho přerozdělování těm, kteří hledají v životě nejsnazší cestu. Právě tento vynucený kolektivismus leží u kořenů nefunkčnosti socialismu, protože plodí zášť.
Marxistický socialismus slibuje hory doly v podobě všeho možného „zdarma“. Co šiřitelé této ideologie veřejnosti neříkají, je skutečnost, že v životě není nic zadarmo a někdo musí všechny ty „bezplatné“ výhody zaplatit. Lidé se středními a vyššími příjmy jsou nuceni odevzdávat stále větší část svých těžce vydělaných peněz centralizovanému státu, který je následně přerozděluje chudým formou peněz nebo služeb.
Socialisté navíc požadují, aby všichni žili skromně, zatímco političtí ideologové si sami užívají výhod svobodného trhu. Na dobrovolně zvoleném minimalistickém životním stylu není nic špatného, jenže právě takto socialismus nefunguje.
Nátlak je klíčovým prvkem socialistického receptu a nejčastěji dopadá právě na nízkopříjmové skupiny, za jejichž obránce se socialismus vydává.
Namísto toho, aby socialismus chudé lidi povzbuzoval k vlastní iniciativě a úspěchu, vede je k závislosti na byrokratickém státu, který rozhoduje o tom, kdo získá podíl na dostupných zdrojích. To je často v přímém rozporu s přirozenou lidskou potřebou svobodně si vybírat mezi konkurujícími si výrobky, myšlenkami a službami.
Socialismus potlačuje intelektuální rozmanitost a je nepřátelský vůči duchovnímu rozměru života, protože věří, že lidé mají všechny odpovědi sami a že božská přítomnost nehraje v lidských záležitostech žádnou roli.
Mnoho mladých lidí si při naslouchání socialistickým narativům neuvědomuje, že socialismus stojí na emocích a třídní závisti, nikoli na promyšlených argumentech a řešeních. Svévolná povaha socialismu může z kohokoli udělat terč pohrdání podle momentální nálady těch, kteří řídí celý cirkus. V nesvobodných společnostech je socialismus navzdory svým obrovským selháním a milionům obětí od bolševické revoluce v Rusku v roce 1917 stále uměle udržován při životě.
Obhájci socialismu často opakují mantru, že socialismus dosud nebyl uplatněn „správným“ způsobem, a proto stále selhává. O to usilovněji se pak utápějí ve vlastních rozporech a pokrytectví a jsou odsouzeni donekonečna opakovat stejné dystopické slogany navzdory nedostatku zboží, příležitostí i služeb.
Ve svobodné společnosti se socialisté snaží prosazovat nátlak uhlazenějším způsobem, který zakrývá jejich neúnavnou snahu rozložit demokratické instituce.
Ve své posedlosti permanentní revolucí nemají socialisté čas ani se nadechnout, natož vytvořit něco skutečně hodnotného. Výborně nám kážou a berou druhým, ale velmi špatně vytvářejí kvalitní výrobky a služby, které lidé skutečně chtějí.
Socialističtí vůdci ve skutečnosti prohlubují koloběh chudoby tím, že deformují volný trh cenovými regulacemi a neustálým zdůrazňováním role oběti. Socialisté ignorují skutečnost, že ve svobodné společnosti je role oběti volbou, protože příležitostí k úspěchu existuje bezpočet.
Většinu socialistických shromáždění a protestů tvoří vzdělaní lidé ze středních a vyšších vrstev, kteří mají dostatek času hlásat marxistické myšlenky, jimiž se sami ve svém každodenním životě neřídí. Sami těží z výhod svobodného trhu, ale chudé by nejraději připoutali k nefunkčním vládním programům, místo aby mohli usilovat o americký sen. Socialističtí rozvraceči ve skutečnosti nebojují proti oligarchii, protože oni sami oligarchii představují.
Další fatální slabinou socialismu je odpor vůči charterovým školám. Proč se staví proti alternativám k veřejným školám, z nichž mnohé selhávají? Charterové školy dosahují častěji lepších studijních výsledků než veřejné školy. To může studentům výrazně pomoci k úspěchu při vysokoškolském studiu i na trhu práce.
Co tedy socialismus společnosti přináší? Řídí se logikou hry s nulovým součtem, protože mylně věří, že když jeden člověk uspěje, jiný musí zákonitě prohrát. Co když ale úspěch jednoho člověka inspiruje ostatní, aby také tvrdě pracovali na dosažení smysluplného cíle? Cesta k úspěchu může být pro každého klikatá, ale rozhodující je vytrvalé úsilí.
Hlavním cílem socialismu je získat moc nad ostatními prostřednictvím vyvolávání anarchie a třídního boje. Potlačuje přirozenou soutěž, vrozenou svobodu i společenské vztahy. Socialističtí aktivisté mistrně hrají roli oběti, aby se sami mohli stát utlačovateli těch, kterým závidí: bohatých, kteří vytvářejí nespočet pracovních míst a odvádějí vysoké daně.
Shrnuto a podtrženo, socialismus je zločinný podnik, který pomocí propagandy přesvědčuje veřejnost, že mu jde o chudé. Ve skutečnosti socialisté touží po moci, zatímco jejich politika jen udržuje nízkopříjmové skupiny v bídě. Protilékem jsou rovná lidská práva, svobodná tržní výměna a omezená vláda.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
