Somatická terapie: Jak může práce s tělem pomoci léčit psychiku

ZÁKLADNÍ PRŮVODCE

Lékařsky ověřil: Jimmy Almond, M.D.

Somatická terapie vychází z jednoduché myšlenky: tělo si pamatuje to, co se mysl snaží zapomenout.

I dlouho poté, co se člověk v myšlenkách přenese přes stresující nebo traumatickou zkušenost, může nervový systém stále nést její otisk. Somatická terapie vybízí lidi, aby naslouchali jemnějšímu jazyku těla – dechu, držení těla, vjemům a pohybu – a využili jej jako cestu k emočnímu uzdravení, zotavení z traumatu a regulaci nervového systému.

Co je somatická terapie?

Somatická terapie patří do skupiny přístupů propojujících tělo a mysl, podobně jako meditace všímavosti, program snižování stresu založený na všímavosti nebo biologická zpětná vazba. Ve srovnání s těmito metodami však zatím není tak rozšířená.

Název somatické terapie je odvozen z řeckého slova soma, které znamená tělo. Tento přístup vede člověka k tomu, aby věnoval pozornost tělesným vjemům. Trauma, chronický stres, ztráta vlastní identity nebo narušení vztahu nejsou pouze zážitky odehrávajícími se v mysli. Mohou se projevovat také v těle – svalovým napětím, změnami dechu, držením těla, pohybem nebo reakcemi nervového systému na vnímané ohrožení, uvedla pro Epoch Times Julie Merrimanová, profesorka a ředitelka programu postgraduálního vzdělávání v poradenství na Northwestern College.

Zastánci somatické terapie se domnívají, že zaměřením pozornosti na tyto tělesné reakce se lidé mohou dostat k emocím, které jako by zůstávaly „uvězněné“ pod povrchem, a postupně je uvolnit. Somatická terapie se odlišuje tím, že tělo považuje za hlavní prostor, v němž se odehrává léčivý proces, nikoli pouze za vedlejší cestu, jak je tomu u některých jiných přístupů propojujících tělo a mysl, poznamenala Merrimanová.

Somatická terapie čerpá ze stoleté tradice přístupů zaměřených na tělo i z poznatků moderní neurovědy. Merrimanová ji popisuje jako soubor metod podložených vědeckými důkazy, které spojuje přesvědčení, že trvalá psychická změna vyžaduje zapojení těla.

Běžné druhy somatické terapie a jejich přínosy

Somatická terapie zahrnuje řadu metod, z nichž každá má vlastní přístup a přednosti.

„Mezi hlavní přínosy těchto terapií patří zmírnění příznaků souvisejících s traumatem a stresem, zlepšení regulace emocí, větší vnímavost vůči vlastnímu tělu a pomoc lidem, aby se ve svém těle cítili bezpečněji a odolněji,“ řekl Epoch Times dr. Jeffrey Ditzell, psychiatr a kouč výkonnosti z New Yorku.

Předpokládá se, že příznaky spojené s traumatem vznikají v důsledku narušení základních obranných reakcí organismu, mezi něž patří boj, útěk nebo zamrznutí. Pokud je určitý zážitek příliš zahlcující nebo z něj není možné uniknout, může nervový systém uvíznout v „režimu přežití“ a pokračovat ve vysílání signálů nebezpečí ještě dlouho poté, co ohrožení pominulo.

Může se to projevovat úzkostí, panikou, nadměrnou ostražitostí nebo neustálým pocitem napětí, chronickým svalovým napětím či bolestí, bušením srdce, mělkým dýcháním nebo pocity otupělosti a odpojení. Lidé s posttraumatickou stresovou poruchou mohou být také neobvykle citliví na běžné obrazy, zvuky a další smyslové podněty, takže i neškodné situace vnímají jako ohrožující.

Somatická terapie rovněž pomáhá lidem všímat si faktorů, které stojí za jejich bolestí. Podle Ditzella může být užitečnou podpůrnou metodou při chronické bolesti, únavě a dalších tělesných obtížích, zejména pokud emoční stres fyzické příznaky zhoršuje. Mnoho lidí uvádí, že se jejich tělesné fungování zlepšilo a že jsou méně závislí na lécích proti bolesti.

Mezi běžné druhy somatické terapie patří:

Somatické prožívání (Somatic Experiencing)

Somatické prožívání pomáhá lidem, kteří prožili trauma, znovu získat pocit bezpečí. Zaměřuje se na uvolnění nahromaděného napětí a dokončení stresových reakcí, například boje nebo útěku, které byly během traumatické události přerušeny nebo zůstaly nedokončené.

Člověka jemně vede k tomu, aby si všímal tělesných vjemů, jako je sevření nebo chvění, a tím podporoval regulaci nervového systému.

Podle Merrimanové může tato metoda zmírnit příznaky posttraumatické stresové poruchy, snížit nadměrnou ostražitost a obnovit pocit kontroly nad vlastním tělem a reakcemi na stres. Studie z roku 2017, do níž se zapojilo 63 lidí, zjistila, že po absolvování 15 sezení metody somatického prožívání již 44 procent účastníků nesplňovalo diagnostická kritéria posttraumatické stresové poruchy.

Rané zkušenosti ze vztahů mohou ovlivnit také to, nakolik se člověk v přítomnosti druhých cítí bezpečně. Somatická terapie může omezovat vyhýbavé chování, pomáhat budovat důvěru a sebejistotu, vytvářet zdravější vztahy a cítit se příjemněji při emoční blízkosti.

Senzomotorická psychoterapie

Senzomotorická psychoterapie propojuje tradiční rozhovorovou terapii s poznatky neurovědy, všímavosti a teorie citové vazby. Ta předpokládá, že kvalita raných vztahů s rodiči ovlivňuje pocit emočního bezpečí v dospělosti.

Propojením vnímání těla s emocemi, myšlenkami a vzpomínkami pomáhá tato metoda zpracovávat trauma a zkušenosti z období vývoje. Může pomáhat také při problémech souvisejících s traumatem a citovou vazbou, například při obtížích ve vztazích, problémech se soustředěním způsobených znepokojivými myšlenkami nebo přetrvávajícím negativním přesvědčením o sobě samém.

Terapie emoční transformace

Terapie emoční transformace (Emotional Transformation Therapy) pomáhá lidem rychle zpracovávat a měnit emoce pomocí „přesné zrakové stimulace mozku“. Při terapii se využívají konkrétní vlnové délky světla.

Když světlo vstoupí do očí, přemění se na nervové signály, které působí na mozkové systémy podílející se na emocích, poznávání a regulaci tělesných funkcí. Teorie této metody předpokládá, že pečlivě zvolené vlnové délky mohou pomáhat aktivovat nervové mechanismy související s psychickými obtížemi člověka, a tím potenciálně přispívat k rychlé úlevě od psychických a v některých případech i tělesných příznaků.

Metoda může pomáhat při zpracování nepříznivých zážitků z dětství, tedy potenciálně traumatických událostí, které mohou zanechat dlouhodobé následky.

Hluboká mozková reorientace

Metoda hluboké mozkové reorientace (Deep Brain Reorienting) se zaměřuje na vůbec nejranější reakci mozku na traumatickou událost. Pracuje s počátečním šokem nebo pocitem ohrožení, který nastává ještě předtím, než se plně vytvoří vědomé emoce.

Bioenergetická analýza

Bioenergetická analýza se zaměřuje na uvolňování chronického svalového napětí, někdy označovaného jako „svalový krunýř“, aby se obnovilo volné proudění energie tělem.

Merrimanová upozorňuje, že po uvolnění těchto tělesných vzorců zadržování napětí lidé často zaznamenávají výrazné změny v držení těla, dýchání i schopnosti prožívat emoce.

Terapie založené na pohybu a tělesném uvědomování

Tanečně-pohybová terapie umožňuje lidem vyjadřovat a zkoumat emoce beze slov prostřednictvím pohybu. Může být zvláště užitečná pro ty, kterým běžná rozhovorová terapie připadá omezující.

Metoda Hakomi spojuje somatické uvědomování se zážitkovými technikami. Lidé jsou vedeni k jemným pohybům nebo pokusům, při nichž sledují, jak jejich tělo reaguje a ve kterých místech zadržuje napětí.

Certifikovaná terapeutka somatického pohybu Angel Howardová upozorňuje, že jedním z hlavních přínosů somatické terapie je schopnost rozpoznat časné tělesné známky emoční aktivace. Člověk se tak může zklidnit dříve, než ho emoce zahltí.

Somatické přístupy se postupem času snaží zvyšovat odolnost nervového systému tím, že pomáhají regulovat jak stavy útlumu – například depresi nebo emoční uzavření –, tak stavy nadměrného nabuzení, mezi něž patří úzkost, nadměrná ostražitost a panika.

Jak probíhá somatická terapie v praxi?

Somatická terapie pomáhá člověku vnímat, co se odehrává uvnitř jeho těla i v jeho okolí. Využívá tři druhy tělesného uvědomování:

• Interocepce: Vnímání pocitů přicházejících z nitra těla, například zrychleného tepu před vystoupením, „motýlů v břiše“ při úzkosti nebo hladu a žízně.
• Exterocepce: Vnímání vnějšího prostředí prostřednictvím smyslů, například zpěvu ptáků, tepla slunečních paprsků na pokožce, vůně čerstvé kávy nebo barvy květu.
• Propriocepce: Vnímání polohy a pohybu vlastního těla v prostoru, například když se člověk se zavřenýma očima dotkne nosu nebo vyjde po schodech, aniž by se díval na nohy.

„Většina terapeutů somatického pohybu a dalších odborníků používá k rozvíjení těchto druhů vnímání a provádění somatické terapie různé techniky a cvičení, které přizpůsobuje vlastním zásadám a způsobu práce,“ uvedla Howardová.

Mezi běžně používané techniky patří:

• Sledování tělesných vjemů: Člověk si v reálném čase všímá toho, co se v jeho těle odehrává, aniž by se to snažil vysvětlovat nebo hodnotit. Jde o jeden ze základních nástrojů regulace nervového systému.
• Vedení pozornosti k signálům těla: Pozornost účastníka je zaměřována na konkrétní vjemy, například svalové napětí nebo způsob dýchání.
• Opírání se o zdroje bezpečí: Člověk rozpoznává zdroje útěchy a bezpečí a vědomě se s nimi propojuje. Může jít o podpůrné vztahy, uklidňující vzpomínky, bezpečná místa nebo osobní silné stránky.
• Dávkování: Obtížné vzpomínky nebo emoce jsou zpracovávány po malých a zvládnutelných částech, aby člověka nezaplavily.
• Pendulace: Člověk se jemně přesouvá mezi pocitem bezpečí a mírnou aktivací spojenou s obtížným zážitkem. Postupně tak zvyšuje svou schopnost snášet nepříjemné pocity.
• Expresivní pohybová cvičení: Člověk následuje přirozené impulzy těla, například se vrtí, krouží klouby nebo ze sebe vytřásá napětí.
• Alexandrova technika: Pomáhá napravovat nevědomé návyky v držení těla a pohybu, které vytvářejí napětí.

Jak lze somatická cvičení provádět samostatně?

Některé jednoduché postupy nevyžadují vedení terapeuta:

• Uzemnění: Cvičení uzemnění pomáhají přenést pozornost do přítomného okamžiku prostřednictvím fyzických vjemů. Může jít například o vnímání kontaktu těla se zemí, jako když člověk stojí bosýma nohama na půdě, nebo o sledování vlastního držení těla, pohybu a míst, kde pociťuje napětí či naopak uvolnění.
• Práce s dechem: Pomalé a vědomé dýchání podporuje uvolnění a regulaci nervového systému. Běžnou technikou je brániční neboli břišní dýchání, při němž se břicho během nádechu rozpíná a při výdechu se jemně stahuje.
• Tento způsob dýchání může pomoci aktivovat parasympatický nervový systém, tedy přirozenou tělesnou reakci „odpočinku a trávení“, a navodit větší pocit klidu a uvolnění.
• Cvičení všímavosti: Cvičení všímavosti vedou člověka k tomu, aby bez hodnocení soustředil pozornost na přítomný okamžik. Jedním z příkladů je postupné procházení těla pozorností, při němž se člověk zaměřuje na jednotlivé části těla a všímá si tělesných vjemů. Cvičení může podporovat uvolnění a zmírňovat stres. Dalším příkladem je meditace vsedě, která často spočívá ve sledování dechu, tělesných vjemů nebo okolního prostředí a rozvíjí uvědomování a emoční rovnováhu.

Rozvíjením vnímavosti vůči tělesným prožitkům a reakcím nervového systému může somatická terapie proměnit tělo ze zdroje obtíží v cenného spojence při uzdravování.

–ete–