Virální videa nás vystavují nové formě psychické újmy, která je obzvláště nebezpečná pro děti, jejichž duševní zdraví je již nyní na hranici únosnosti.
„Jako odborník na duševní zdraví vás prosím, abyste se na video nedívali.“
Kathleen Lyonsová, licencovaná profesionální klinická poradkyně, napsala varování před sledováním grafického videa smrti Sonyi Masseyové na sociálních sítích v den, kdy policie zveřejnila záznamy z osobních kamer rodině Masseyové a poté veřejnosti na internetu. Video nasbíralo přibližně 5 milionů zhlédnutí.
Masseyová, 36letá černoška, zavolala 6. července na tísňovou linku 911, protože si myslela, že před jejím domem někdo slídí. Nakonec ji zastřelil zástupce šerifa, který byl následně zatčen a obviněn z její vraždy.
Zvukový záznam byl již zveřejněn, stejně jako podrobnosti o střelbě. Pro Lyonsovou nebylo pochyb o tom, že video zachycující smrt Masseyové bude pro některé z těch, kteří si ho prohlédnou, natolik názorné a znepokojivé, že naruší jejich každodenní fungování.
Příspěvek na sociálních sítích Lyonsové dále uvádí: „V každém případě buďte o této záležitosti informováni mnoha způsoby sdílení informací, ale sledování videa vám s největší pravděpodobností přímo uškodí. Sekundární trauma je skutečné a není nutné zbytečně trpět, abychom uctili její vzácný život nebo pochopili systémové selhání, které vedlo k jejímu odchodu.“
Trauma kolemjdoucích
Podle jejích zkušeností může vystavení se cizímu traumatu – ať už náhodné nebo úmyslné – narušit základní schopnosti zvládání.
Toto vystavení může zahrnovat technologie, které zesilují násilí a znepokojivé obrazy z reálného života – zejména proto, že když uživatelé aplikací sledují takový obsah, algoritmy doplňují jejich informační kanály podobným obsahem. Dokonce i náhodné vystavení může způsobit sekundární trauma, což je forma posttraumatické stresové poruchy (PTSD).
Posttraumatická stresová porucha je psychická porucha, která někdy v životě postihne asi šest procent populace a způsobuje vtíravé myšlenky, vyhýbání se a změny nálady, poznávání a reaktivity.
Syndrom sekundárního traumatu je nověji pochopená forma posttraumatické stresové poruchy, která vysvětluje, jak mohou být postiženi lidé v blízkosti traumatu – například státní zaměstnanci, kteří reagují na zločiny a katastrofy, a zdravotníci, kteří se starají o fyzické a emocionální potřeby obětí.
Podle článku z roku 2021 v časopise Georgia State University Law Review se u osob, které jsou zvyklé pracovat s násilnými důkazy, jako jsou vyšetřovatelé trestných činů a právníci, zvyšuje míra posttraumatické stresové poruchy, protože velká část trestných činů je zachycena na kameru.
Článek upozornil na výzkumy, které ukazují, že používání kamer na těle „zvyšuje vyhoření policistů“ a že pouhé sledování těchto virálních videí může vést k posttraumatické stresové poruše nebo podobným příznakům úzkosti.
Virální násilí
Kamery nošené na těle jsou stále běžnější, stejně jako videa policejního násilí pořízená náhodnými svědky, jejichž obsah se často stává virálním. Zásady týkající se toho, jak a komu jsou záběry z kamer na těle zveřejňovány, se v jednotlivých jurisdikcích liší.
Každý, kdo opakovaně sleduje videa smrtelných událostí, je vystaven riziku. „Jedna studie zjistila, že někteří lidé, kteří opakovaně sledovali záběry smrtelných událostí, utrpěli větší trauma než lidé, kteří byli svědky těchto událostí ve skutečnosti,“ uvádí se v článku Georgia State University Law Review.
„Díky přesunu od tradičních zpráv k sociálním médiím můžeme nyní sledovat násilné příběhy a grafické záběry v ‚neupravených hrůzných detailech‘,“ dodává autor.
Podle studie zveřejněné v červnu v časopise Computers in Human Behavior Reports bývají nejvíce ohroženi jedinci, kteří doomscrollují. Doomscrolling označuje nekonečné rolování obsahu převážně negativních zpráv, začal být spojován se zvýšeným rizikem, problematickým používáním médií, strachem z promeškání a úzkostí z budoucnosti, uvádí studie.
Lidé, kteří již trpí úzkostnými stavy, a ti, kteří mají tendenci se méně ovládat a jsou více cyničtí a neurotičtí, doomscrollují častěji. Ti, kteří se nadále vystavují násilnému obsahu, mohou tímto zlozvykem posilovat úzkost a špatnou náladu a dokonce měnit své vnímání smyslu života.
„Tyto potíže s duševním zdravím mohou zhoršovat stres a pocity nejistoty, což zhoršuje proaktivní zapojení do činností, které odpovídají zájmům, hodnotám, silným stránkám a životním smyslům člověka,“ uvádí se ve studii.
Problémy mladých diváků
Lyonsová poznamenala, že opakované vystavení násilnému obsahu je obzvláště znepokojivé, pokud jde o děti a dospívající.
„Mladí lidé jsou obzvláště zranitelní, protože vše, na co se dívají, je jim blízké. S těmito příběhy si spojují sami sebe, protože jsou stále ještě silně zaměřeni na sebe,“ řekla. „Řeší si, ‚co kdyby‘ se to stalo mně… a mohou se stát velmi traumatizovanými.“
Platformy sociálních médií často přidávají varovné nápisy k grafickému obsahu. Zástupce společnosti Meta sdělil v e-mailu deníku Epoch Times, že její aplikace mohou omezit možnost prohlížení takového obsahu uživateli mladšímu 18 let.
„Vyvinuli jsme více než 50 nástrojů a zdrojů na podporu dospívajících a jejich rodičů a více než deset let jsme vyvíjeli zásady a technologie pro řešení obsahu, který porušuje naše pravidla nebo by mohl být považován za citlivý. Začátkem letošního roku jsme oznámili další ochranné prvky, které se zaměřují na typy obsahu, které dospívající vidí na Instagramu a Facebooku,“ uvedl mluvčí.
Společnost uvedla, že násilný nebo znepokojivý obsah „věkově brání“, což zahrnuje vyskakovací okno, které uživatele požádá, aby ověřili, že jsou starší 18 let. Věkové závory se používají u obsahu, který zahrnuje tabákové výrobky a hazardní hry.
Nevítané vystavování
Nick Marchigiani, devatenáctiletý student vysoké školy, uvedl, že snahy o bezpečnost nezabrání všem dospívajícím ve sledování násilných videí. Stejně jako pornografie, která má vyhrazené online prostory, existují i stránky, na nichž jsou videa se školními potyčkami a sebepoškozováním.
I když dítě nechce vidět grafický obsah na svém vlastním telefonu nebo počítači, mohou ho podle Marchigianiho kamarádi přimět ke sledování videí s krváky nebo jinými znepokojivými obrázky. Jedním ze způsobů, jak se náhodně setkal s násilím, jsou videa, která začínají roztomilým videem s kočkou nebo psem a končí „jump scare“ obsahem. To znamená, že je nečekaně děsivý nebo krvavý.
„Někteří lidé se vyžívají v tom, aby vás přiměli vidět něco, co vidět nechcete,“ vysvětlil. „Jiní lidé se na to prostě rádi dívají. Nemůžete být ani ‚zaujati‘ hledáním těchto věcí, ale mohou se objevit proto, že se někomu, koho znáte, tento obsah líbí.“
Dalšími způsoby, jak se dospívající mohou setkat s obrazovým obsahem, je sdílení videí roboty nebo jinými uživateli v komentářích v různých aplikacích, poznamenal. Marchigiani uvedl, že jako mladý teenager se díval na cokoli, co mu kamarádi ukázali, protože si vážil sbližování s nimi více než sebezáchovy.
„Když se na [videa] díváte a líbí se vám, říkáte tím algoritmu, že se vám líbí více násilných aspektů života,“ řekl s tím, že společnosti na tom vydělávají, zatímco dospívajícím hrozí, že budou citově zakrnělí. „Cílem je, abyste byli co nejvíce online. Ukazuje vám věci, které vám z dlouhodobého hlediska rozhodně uškodí, jen aby na tom rychle vydělali.“
„Hlava 22“ sociálních médií
Americký generální lékař vyhlásil v roce 2021 stav krize duševního zdraví mládeže a v roce 2023 na něj navázal další zprávou o vlivu sociálních médií na duševní zdraví mládeže. Zprávu doprovázelo 25stránkové doporučení o sociálních médiích a oddíl o používání technologií pro rodiče.
Podle únorové zprávy KFF, organizace zabývající se výzkumem zdravotní politiky, pětina dospívajících uvedla, že pociťuje úzkost, a 17 % uvedlo příznaky související s depresí. Organizace rovněž uvedla, že 55 procent veřejnosti považuje problémy duševního zdraví dospívajících za krizi.
Národní institut zdraví 30. července oznámil, že počet sebevražd mezi dospívajícími – ve věku 8 až 12 let – se od roku 2008 každoročně zvyšuje přibližně o 8 %. Tento nárůst je zvláště výrazný u dívek a menšin.
Mnoho platforem sociálních médií nebylo původně navrženo s ohledem na děti, uvedla Jasmine Hood Millerová, ředitelka pro zapojení rodin a komunitní partnerství ve společnosti Common Sense Media. Digitální gramotnost, odpovědnost technologických společností a škody na duševním zdraví způsobené životem online se vyvíjejí v reálném čase, řekla Epoch Times.
Tato nezisková organizace hodnotí filmy, hry, aplikace a další obsah pro rodiče. Miller uvedl pro Epoch Times, že zaměstnanci se podobně jako jejich publikum potýkají se složitostí online života, který sami žijí. V mnoha případech mladí dospělí, kteří vyrostli v první generaci sociálních médií, pomáhají ostatním věkovým skupinám se v nich orientovat.
„Myslím, že mladí lidé jsou stále chytřejší, aby pochopili, že je třeba dát přednost svému duševnímu zdraví, a tyto společnosti to nedělají,“ řekl Miller. „Je to takový háček 22 v tom, že [sociální média] pro ně představují něco, bez čeho nemohou žít, ale zároveň něco, čeho nechtějí být součástí.“
Obzvláště znepokojující jsou virální videa, nepřetržité zpravodajství a funkce automatického přehrávání, které jsou běžné v aplikacích, jako je YouTube a TikTok, a které neustále přehrávají videa. Takové funkce mohou pomocí algoritmů využívat sklony uživatelů k závislosti a také je vystavovat nežádoucímu nebo šokujícímu obsahu.
Algoritmus je řízen počítačovým programováním, které využívá údaje o uživateli k tomu, aby mu doručilo obsah, o němž předpovídá, že ho bude považovat za atraktivní. Pew Research Center upozorňuje, že algoritmy jsou kritizovány za propagaci škodlivého obsahu – například senzacechtivosti, dezinformací nebo nenávisti.
Zpráva generálního lékaře navrhuje, aby rodiče sledovali:
- kolik času tráví jejich dítě na internetu.
- zda online aktivity nebrání zdravým návykům, jako je spánek, cvičení, čtení a komunikace s přáteli.
- zda jejich dítě konzumuje a sdílí smysluplný a konstruktivní obsah.
- jak se jejich dítě cítí v souvislosti s online obsahem a časem, který na něm tráví.
Zpráva obsahuje rozsáhlé tipy pro děti, rodiče, technologické společnosti, tvůrce politik a výzkumné pracovníky. Zdůrazňuje, že děti by měly být povzbuzovány k tomu, aby se ozvaly a vyhledaly potřebnou pomoc nebo nahlásily kohokoli, kdo by mohl být ohrožen chováním na internetu. Mezi další tipy patří vytvoření hranic pro online aktivity, vypracování plánů pro sociální média, aby bylo možné aktivně používat aplikace, a selektivní přístup k tomu, co je zveřejňováno a s kým je to sdíleno.
Legislativní vymýcení násilí
Podle senátora Edwarda J. Markeyho byla velká část dnešní politiky online bezpečnosti napsána ještě před vynálezem iPhonů a je nutné aktualizovat bezpečnostní opatření, aby „velké technologické společnosti nemohly sledovat, traumatizovat a zaměřovat se na mladé lidi každou vteřinu, minutu a hodinu dne“.
Patří mezi zákonodárce, kteří navrhli zákon o ochraně soukromí dětí a dospívajících na internetu (Children and Teens Online Privacy Protection Act, COPPA), který 25. července drtivou většinou schválil americký Senát.
Legislativa částečně ukládá společnostem provozujícím sociální média zmírnit obsah, který obsahuje fyzické násilí. Rovněž by vyžadovala, aby online platformy aktivovaly nastavení, které by více chránilo nezletilé a jejich informace, včetně možností odhlášení se od obsahu, který je řízen algoritmy.
„Velké technologické společnosti vědomě podněcují krizi duševního zdraví v této zemi tím, že zneužívají děti a dospívající jen proto, aby mohly vydělávat více peněz. Je úkolem Kongresu, aby se postavil za mladé lidi a učinil tomu přítrž,“ uvedl senátor Markey v tiskové zprávě.
Nadace Electronic Frontier Foundation (EFF), nezisková organizace zabývající se občanskými svobodami v digitálním světě, upozornila na komplikace s tím, jak by mohly být informace, včetně zpráv a politických komentářů, interpretovány s rizikem cenzury za vyvolávání úzkosti nebo deprese.
„Ve snaze vyhovět tomuto vágnímu a příliš širokému ustanovení přistupují platformy k nadměrné cenzuře chráněných projevů. Pokud to neudělají, mohou být právně odpovědné za obsah, který podle veřejných činitelů způsobuje úzkost, depresi, ‚nutkavé užívání‘ nebo jiné údajné poškození nezletilých,“ uvedla v e-mailovém prohlášení pro Epoch Times ředitelka federálního oddělení EFF India McKinneyová.
McKinneyová poznamenala, že tato legislativa by se mohla stát zbraní k „cenzurování obsahu v celém politickém spektru, od zbraní přes vakcíny až po transgenderovou problematiku a potraty“.
Rady vhodné pro daný věk
Organizace Common Sense Media zdůrazňuje důležitost rozhovorů vhodných pro daný věk. To je důležité zejména v případě skutečných tragédií, jako když policista zastřelí neozbrojenou ženu v jejím domě, uvedl Miller.
„Nemusíte sledovat tyto snímky, abyste byli v obraze,“ řekl. „Můžete se podívat třeba na klip, ale možná ne na celý, kde vidíte násilné nebo brutální záběry. Pokud chcete s dětmi o těchto tématech mluvit, můžete použít knihy nebo filmy, aniž byste si pouštěli záběry z policejních kamer, protože jejich sledování je velmi traumatizující.“
Podle Millera je nejlepší, aby rodiče začali s dětmi hovořit již v sedmi nebo osmi letech, než jim dají přístup k sociálním médiím a chytrým telefonům – o tom, jak se cítí kvůli mediálnímu obsahu.
Děti mladší sedmi let například věří, že se jim může stát cokoli, co vidí. Potřebují vědět, že jejich obavy mohou být neopodstatněné. Pokud vidí traumatizující obsah, potřebují také ujištění, že jsou v bezpečí. Starší děti potřebují konkrétní pokyny, jak se s obsahem vypořádat, když se objeví.
Bez toho, aby se mladí lidé dozvěděli, jak na ně mohou sociální média působit, nemusí být připraveni na nevyhnutelné vystavení znepokojivému obsahu, i když si někteří lidé mohou myslet, že je tento obsah důležitý.
„I ve jménu spravedlnosti a zvyšování povědomí si to vybírá psychickou daň, která je těžká jak pro rodiče, tak pro děti,“ řekl Miller o virálních videích, která ukazují násilí.
Jiní odborníci, jako například Melanie Hempeová, zakladatelka organizace ScreenStrong, doporučují, aby rodiče nedovolili svým dětem používat chytré telefony, dokud nedosáhnou vysokoškolského věku, a aby i poté používali ochranná opatření. Na střední škole navrhuje osobní telefony, které jsou schopné pouze volat a psát textové zprávy.
Přetrvávající trauma
Podle Lyonsové je vizuální, okamžitá, někdy nečekaná a opakovaná povaha online videí pro děti i dospělé oblastí globálního zájmu o duševní zdraví.
„Člověka může traumatizovat, když se něco stane z ničeho nic a nebyl na to připraven; pokud děti neměly možnost volby, že budou vystaveny, nebo nemají dovednosti, jak se s tím vyrovnat. Bylo by to například, jako když devítileté dítě listuje na YouTube a objeví se něco, co přeroste jeho schopnost se s tím vyrovnat. To se může stát i dospělému,“ řekla.
Příznaky sekundárního traumatu jsou:
- Vtíravé myšlenky
- Vyhýbání se
- Hyperarousalita vyvolaná úzkostí nebo strachem
- Změny v rozpoznávání nebo náladě
- Reaktivita neboli změna chování nebo emocí, která může způsobit, že budou intenzivnější a dlouhodobější
Vyrovnávání se s druhotným traumatem
Lidem zasaženým traumatem, jehož překonání může trvat měsíce i roky, může pomoci mnoho různých nástrojů pro zvládání.
Lyonsová nabízí následující tipy na sebepéči pro všechny, kteří se potýkají s traumatem:
- Upřímně přiznejte, že jste přetíženi a máte problémy se zvládáním.
- Navštivte terapeuta, který vám poskytne kognitivně-behaviorální terapii, desenzibilizaci a reprocesing očních pohybů (EMDR) nebo jiné terapie, které nemusí vyžadovat mluvení, jako je například somatická terapie. EMDR je terapie, která zahrnuje pohyb očí určitým způsobem při zpracovávání traumatických vzpomínek. Somatická terapie se zaměřuje na propojení těla a mysli a zahrnuje aktivity, jako je jóga, práce s dechem, tanec nebo akupresura.
- Strategie, jako je uzemnění, všímavost, zdravé stravování, přiměřený spánek a upřednostňování fyzického cvičení.
„Výzkumy ukazují, že kardio cvičení s nízkou intenzitou v ustáleném stavu může pomoci rozpohybovat emoce v těle a zmírnit tyto příznaky,“ uvedla Lyonsová s tím, že nějaký druh cvičení může provádět každý.
„A co je nejdůležitější, netrapte se sami. Promluvte si s někým zralým, komu důvěřujete, a sdělte mu, co se s vámi děje,“ dodala. „Pokud se to ale po dvou týdnech nezlepší, doporučujeme vám promluvit si se svým poskytovatelem primární péče.“
–ete–