Jako yin a yang: Krása čínské kultury a bolest, kterou přináší Komunistická strana Číny

Komentář

Je tomu týden, co se centrem Prahy nesly nárazy bubnů a zvuky fléten, klarinetů a žesťů ve známých i neznámých melodiích. Do rytmu se vlnil zlatý drak a tančily víly. Nemít obraz ani zvuk, člověk by si myslel, že zde začínám vyprávět příběh…

I když on to příběh ve skutečnosti je. Je jako divadelní hra, ve které se utkávají pozitivní a negativní postavy. Hlavním jevištěm je Čína, ale kulisy zahrnují i okolní svět. Jeho začátek je pozitivní a kvetoucí. Pak jej střídá jednání plné nepochopitelných věcí a násilí. A na konec se teprve čeká.

Řeč je o pronásledování Falun Gongu v Číně. Čhi-kungová metoda, kterou představil veřejnosti čínský mistr Li Chung-č` v roce 1992, nabírala na popularitě nevídaným tempem. O šest let později čínský Státní sportovní výbor odhadoval, že metodě se jen v samotné Číně věnuje 70 milionů lidí. Dle Bohumila Bartoška, mluvčího Asociace Falun Gong ČR, stojí za velkou oblibou zdravotní účinky cvičení a návrat lidí k tradičním morálním hodnotám, které vycházejí z principů učení Falun Dafa.

Právě velká obliba spolu s myšlenkovými hodnotami a nezávislostí čchi-kungové praxe vedly dle webu falungong.cz k nelibosti některých „straníků“ a především Ťiang Ce-mina, tehdejšího předsedy Komunistické strany Číny. Na jeho příkaz začala v Číně v roce 1999 perzekuce stoupenců praxe a toto pronásledování trvá dodnes.

A od toho okamžiku upozorňují stoupenci Falun Gongu veřejnost po celém světě na ono pronásledování různými formami, včetně průvodu, kterým začalo mé vyprávění.

„Průvod pořádáme, abychom upozornili na již 21 let trvající brutální represe čínského režimu vůči milionům lidí, kteří se věnují meditační praxi Falun Gong v Číně, a zároveň se chceme s  kolemjdoucími podělit o pozitivní energii, která vychází z hudby pochodové kapely, pohybů tanečnic, bubínků, vlnících se draků a dvou stovek účastníků, kteří našli smysl života ve snaze vrátit se k tradičním lidským hodnotám pravdivosti, soucitu a snášenlivosti,“ uvedla předsedkyně Asociace Falun Gong ČR, Veronika Sunová.

Mučení (na vlastní kůži)

Někteří účastníci průvodu zakusili krutost pronásledování doslova na vlastní kůži. Jednou z nich je i  Mej-ling Čao, která od roku 2015 žije v Německu. Zde je její příběh.

Paní Mej-ling Čao pochází z provincie Šan-tung v Číně. Falun Gongu se začala věnovat v roce 1996. Po propuknutí perzekuce jí policie zpřeházela celý dům, poslala ji na nucené práce, do vězení, dala jí pokutu, zastrašovala a vyhrožovala její rodině.

Poprvé ji zatkli v roce 2001 a uvrhli ji do pracovního tábora na tři roky. „Prošla jsem si metodou tzv. nuceného krmení (protože držela protestní hladovku – pozn. redakce). Vězeňský lékař mi prostrčil trubičku nosem do plic. Upadla jsem do kómatu. Později jsem vykašlávala velké množství krve a trpěla tuberkulózou. Skoro jsem tehdy zemřela,“ začíná popisovat své útrapy.

„27. září 2005 k nám domů přišli tři policisté v civilu a opět mne zatkli. Poslali mne do ženského pracovního tábora provincie Šan-tung na tři roky.

Policisté mě nutili, abych se vzdala praktikování Falun Gongu. Drželi mě nepřetržitě víc než deset dnů v malé koupelně. Celé dny a noci jsem musela stát v rohu, neměla jsem dovoleno spát, umýt se, ani si jít ulevit. Byla jsem tak ospalá, že jsem se občas zhroutila k zemi. Močila jsem a vyprazdňovala se do igelitek, bylo to velice potupné. Tomuto pronásledování jsem se bránila zahájením hladovky. Když se o tom stráž dozvěděla, týrání se ještě zhoršilo. Pruhem látky mi svázali paže k sobě a potom mne zavěsili do vzduchu. Celé tělo mi také pevně obmotali pruhem látky. Tělo mi oteklo a těžko se mi dýchalo. Když si dozorci všimli, že mi rty a obličej zfialověly, spustili mne dolů.

Později přinesli stůl a tím mě zablokovali v rohu. Šest dozorců mne potom opět násilně krmilo. Drželi mi nohy a ruce, uchopili mě za vlasy a vyvrátili hlavu dozadu. Vězeňský lékař mi pak nosem natlačil plastovou hadičku až do žaludku.

Nedokázala jsem se jim ubránit. Pak mi dali želízka a těmi mě zamkli v malé koupelně ke kovovému oknu. Byla jsem jako „ukřižovaná“, jako Ježíš, jen s tím rozdílem, že jedna ruka byla výš než ta druhá. Nemohla jsem ani zpříma stát ani dřepět. To trvalo tři dny. Pak z trubičky, kterou jsem měla zavedenu nosem do žaludku, začala vytékat krev. Dozorci mi pak trubičku vytáhli a odemkli želízka.

Na zápěstí mám dodnes jizvy. Odvedli mě zase do rohu, kde mě zapříčili stolem. Vyhrožovali, že mne tam nechají stát, dokud nezačnu jíst. Během třinácti dnů a třinácti nocí mě každé tři dny násilím krmili. Jednou o půlnoci jsem se dokonce svalila na zem, i se stolem. Hlavu, nos, i tělo jsem měla celé černé a fialové, nohy mi natekly jako dýně. Bylo pro mě těžké si na tureckém záchodě dřepnout i jen do poloviny. Nohy mě odmítaly nosit, byly celé černé a fialové a připadalo mi, jako by mi někdo vrtačkou vrtal do páteře.

Doktor prohlásil, že mám kapilární krvácení. Poslali mě do vojenské nemocnice, kde mi doktor pověděl, že je třeba udělat amputaci. To jsem odmítla. Za čas mě vzali zpátky do pracovního lágru, kde mě zavřeli na samotku.

Za tři roky a sedm dnů mě z převýchovného tábora propustili – třesoucí se, vyzáblou, a s bílými vlasy.“