Tisíce stoletých olivovníků v regionu Subbética v provincii Córdoba v jižním Španělsku mají být vykáceny, aby ustoupily záplavě fotovoltaických panelů. To se nelíbí místním zemědělcům, kteří se snaží tento krok zastavit.
Podle kritiků andaluská regionální vláda vytlačuje místní pěstitele a chovatele, zatímco se ohání praporem enviromentalismu a energetické transformace. Španělský zákon o povinné expropriaci z roku 1955 umožňuje legální vyvlastnění pozemků od zemědělců ve „veřejném zájmu“, čehož lze využít jako páku k tomu, aby „vzdorovité farmáře“ přiměla pronajmout své pozemky „solárním baronům“.
Podle občanského sdružení SOS Rural si mnoho majitelů pozemků přeje zachovat půdu pro pokračování tradičního pěstování oliv, které sice není tak výnosné jako fotovoltaika, ale vytváří víc pracovních míst a zabraňuje vylidňování venkova.
Mluvčí organizace Natalia Corbalánová sdělila španělské edici Epoch Times, že rozhodnutí o tom, že staré olivové sady se mají nahradit solárními panely, vychází ze stanoviska španělského ministerstva životního prostředí. Takový posudek považuje za nepochopitelný, už kvůli tomu, že olivové háje slouží jako útočiště pro řadu ohrožených živočišných druhů.
Zákon o vyvlastnění se podle ní používá tradičně u stavby silnic a kritické infrastruktury a neměl by sloužit k tomu, aby obohacoval soukromé společnosti. „Často jde o schránkové společnosti s neznámými jmény, které přijedou, postaví elektrárnu, která nevytváří žádná pracovní místa kromě několika dělníků potřebných při její montáži, a pak zmizí. Elektrárnu udržují tři lidé a vyrobená energie se vyváží, aniž bychom přesně věděli, kam směřuje,“ uvedla Corbalánová.
Argumentuje tím, že solární farmy by se měly zřizovat na volné, nevyužité půdě, ne na té zemědělské. Jako příklad uvedla Itálii, která si zemědělskou půdu chrání. Při jednání s ministrem průmyslu zdůraznila, že není proti obnovitelným zdrojům, jen nesmí být stavěny na úkol ničení zemědělské produkce a místních ekonomik.
Důvod, proč solární investoři usilují o zemědělskou půdu, je podle ní ten, že hledají lokality v několikakilometrovém okruhu trafostanic, aby mohli solární farmy snadno napojit do sítě. Zemědělce se snaží přesvědčit k podpisu třicetiletého pronájmu pozemku, a teprve když odmítnou, požádají místní vládu, aby pozemek vyhlásila za plochu sloužící veřejnému zájmu a vyvlastnila ji. Kompenzace, kterou farmáři dostávají, však podle ní často není férová.
Přestože 86 % pozemků je podle andaluské regionální vlády pronajato dobrovolně, Corbalánová namítá, že pěstitelé nemají moc možností. Buď přijmou nabídku od solárních společností nebo se musí smířit s mrzkou kompenzací.
Podle aktivistky se má na základě již schválených projektů odstranit v regionu 50 311 olivovníků a 45 065 keřů vinné révy. Vykácení hrozí i dalším přibližně 200 tisícům olivovníků v regionech Subbética a Campiña Norte v Andalusii, uvádí SOS Rural.
Organizace lobuje u španělské vlády za ochranu zemědělské půdy v Andalusii a na evropské úrovni se spojila s dalšími zemědělskými svazy, aby prostřednictvím iniciativy No Farmers No Food navrhly změny v legislativě EU vedoucí k lepší ochraně zemědělských a venkovských oblastní. K tomu však potřebuje sesbírat jeden milion podpisů od evropských občanů.
„Jídlo se v supermarketech neobjeví samo od sebe. Někdo ho musí vyprodukovat, vstávat v pět ráno na sběr brambor, pěstovat vinnou révu nebo pečovat o olivovníky,“ prohlásila Corbálanová s tím, že zemědělci jsou ti, kdo v první řadě chrání životní prostředí, protože na něm závisí jejich živobytí. Stoletý olivovník je pro místní pěstitele jako člen rodiny, symbol jejich dětství a identity, a proto jsou odhodláni ho bránit před útokem zvenčí, řekla na závěr.
