Poté, co je Satan svržen z nebe za to, že se postavil Bohu, on a jeho armáda vzpurných andělů se ocitají v utrpení v pekle. Neuplyne však dlouhá doba a Satan – přestože ví, že proti Bohu nemůže zvítězit – se pokouší své jednotky znovu svolat, aby pokračovaly v boji proti Bohu a nebeským andělům.
Nejprve John Milton píše:
„Tudy se dejme
z rozbouřených ohnivých vln,
a tam spočiňme – lze-li tam spočinout –
a znovu sebrat naše ztrápené síly,
poradit se, jak dál nejvíc škodit
našemu nepříteli, jak nahradit ztráty,
jak překonat to strašlivé neštěstí,
jakou posilu lze čerpat z naděje,
a když ne, jaké vzít odhodlání ze zoufalství.
Tak mluvil Satan ke svému nejbližšímu druhovi,
s hlavou vztyčenou nad vlnu a očima,
jež planuly jiskrou…“
(Kniha 1, verše 183–194, volný překlad dle Miltona)
Znovu to začíná u jediného
Gustav Doré tento úryvek interpretuje ve své druhé ilustraci k Miltonovu Ztracenému ráji. Temná a zakouřená scéna ukazuje dva vzpurné anděly. Ten blíže k nám sedí na strmé, rozeklané skále vyčnívající z ohnivého jezera, a plameny osvětlují jeho brnění.
Tento vzpurný anděl se ohlíží přes rameno k tomu, co ho upoutalo: Satan, obklopený valícím se dýmem, stojí na břehu ohnivého jezera. Je ve stínu, ale jeho postoj – vztyčen nad rebelujícím andělem, s pozvednutýma rukama – naznačuje, že mluví z pozice autority. A jeho dlouhé kopí ukazuje, že se nehodlá vzdát boje proti Bohu.
Miltonův popis i Dorého ilustrace ukazují, že Satan bude ve svém boji pokračovat. Hodlá si v pekle odpočinout, sebrat se, zorganizovat své vojsko, vydržet nápor bolesti – a pokračovat ve „škodění“ Bohu, svému nepříteli. Vzpurný anděl naslouchá a přijímá poselství svého vůdce.
Jeden se mění v mnohé
Milton pokračuje:
„Na rozžhaveném moři stanul a zavolal
své legie, andělské tváře, jež strnuly…
v úžasu nad svou děsivou proměnou.
Volal tak silně, že celé peklo
hučelo jeho hlasem: „Knížata, mocní, válečníci,
květ nebes, kdysi váš – dnes ztracený,
může-li úžas zastihnout duchy věčné –
či zvolili jste toto místo po boji
k odpočinku svých ctností, pro snadný spánek,
jejž tu nalézáte, jako by to byla údolí nebes?
Nebo jste v této bídné poloze přísahali
uctívat Vítěze? Ten vás teď vidí,
jak cherub i seraf se valí ve vlnách
s rozptýlenými zbraněmi a prapory –
a zanedlouho z bran nebeských
jeho pronásledovatelé zřetelně spatří výhodu,
sestoupí a udupou nás zde, takto zemdlené,
nebo nás spoutají blesky
a zaženou na dno této propasti.
Probuďte se, povstaňte – anebo padněte navždy!“
Oni to uslyšeli, zahanbili se – a vyskočili…
(Kniha 1, verše 300–301, 313–331, volný překlad dle Miltona)
V tomto bodě Doré zobrazuje Satana, jak promlouvá k celé armádě vzpurných andělů, nejen k jednomu. Armáda se přesunula z ohnivého jezera na suchou zem. Rebelující andělé jsou poraženi – rozeseti po scéně v pozicích úzkosti a rezignace.
Doré znovu zachovává hierarchii postav. Stejně jako v předchozí ilustraci, i zde Satan stojí vzpřímeně a hrdě nad ostatními vzpurnými anděly. Jeho postoj se příliš nezměnil – má zvednuté ruce, drží kopí a promlouvá ke svému vojsku. Jedna věc se však změnila: počet vzbouřených andělů, k nimž se obrací.
Satan kárá anděly za jejich rezignaci a zpochybňuje jejich odhodlání. V podstatě se ptá: jste se mnou, nebo s Bohem? Andělé se stydí a připravují se pokračovat v odporu proti Bohu.
Hrozba znovuobnoveného zla
Zamysleme se nad Miltonovými a Dorého myšlenkami v souvislosti s naším vnitřním světem a boji, který se tam může odehrávat. Satan, zosobnění zla, je svržen z nebe, protože nebe nemůže zůstat čisté, pokud je v něm on. I my musíme ze sebe vykořenit všechno zlo, které může poskvrnit naši božskou podstatu.
Tento úryvek však klade i hlubší otázku: co když zlo z nás neodstraníme celé? Co když nám něco unikne? Miltonova pasáž i Dorého obraz naznačují, že zlo se rychle množí. Stačí jedna zlá touha – i slabá – a pokud má v nás útočiště, může se mnohonásobně rozmnožit. A dříve než si to uvědomíme, bojujeme ve válce, o které jsme si mysleli, že je vyhraná.
Jak si můžeme být jisti, že jsme sami sebe důkladně prozkoumali a ochránili se před zlými myšlenkami a činy?
Gustave Doré byl plodným ilustrátorem 19. století. Vytvořil ilustrace k některým z největších děl západní klasické literatury, včetně Bible, Miltonova „Ztraceného ráje“ a Dantovy „Božské komedie“. V této sérii se hlouběji ponoříme do myšlenek, které Dorého inspirovaly, a do obrazů, které tyto myšlenky vyvolaly. První článek v sérii najdete pod názvem „Vznešené myšlenky a ilustrace: Výjevy Gustava Dorého“.
Příště: Když se nespoutané zlo stává předmětem obdivu
–ete–
