Založením studia Ghibli v roce 1985 začala nová éra japonského umění, která proslavila anime po celém světě a učinila je milovaným žánrem. S odchodem jeho tvůrce Hajaa Mijazakiho by však mohlo brzy zmizet i staré řemeslo – a s ním i opravdové příběhy vycházející ze srdce.
Zničená místa, zamořená příroda a lidé naplnění nenávistí a chamtivostí bojující o přežití. Uprostřed toho všeho je Naušika – odvážná a soucitná dívka, která ještě neztratila naději na mírumilovný a lepší svět. Tato situace nepřipomíná jen minulé události lidstva, ale odehrává se i dnes v některých částech světa.
V japonském anime filmu má tento příběh šťastný konec, protože mladé dívce se podaří přesvědčit ostatní, aby nebojovali proti přírodě – a tím ani proti sobě samým.
Tento i mnohé další krásné a poučné filmy v klasickém japonském kresleném stylu pocházejí z pera Hajaa Mijazakiho, zakladatele studia Ghibli. Jeho osobní příběh i příběh studia ukazují, že utrpení se dá prostřednictvím umění, tvořivosti a srdce proměnit v něco krásného – pokud člověk neztratí víru v sebe sama a v dobro.
Založení kovářské dílny plné pokladů
Hajao Mijazaki, narozený v roce 1941 v Tokiu, poznal hrůzy lidských dějin už v raném dětství. Ve čtyřech letech byl svědkem bombardování, které během druhé světové války zničilo jeho domov. O dva roky později vážně onemocněla jeho matka, s níž měl velmi silné pouto. Namísto her se Mijazaki spolu se svými sourozenci staral o matku a domácnost.
Také on sám trpěl zdravotními potížemi, kvůli nimž se cítil slabý, neohrabaný a jako outsider. Útočištěm mu tehdy byly filmy a kreslení. Protože zpočátku neuměl kreslit lidi, maloval místo toho moderní technologie, například letadla. Jeho zájem o létání přitom nebyl náhodný – jeho otec pracoval v leteckém průmyslu.
Přestože Mijazaki už v raném věku věděl, že se chce stát kreslířem, nejprve vystudoval politologii a ekonomii. Sám však později přiznal, že byl špatným studentem, protože většinu času věnoval umění.
Po ukončení studia pracoval Hajao Mijazaki v několika animátorských studiích, kde se mimo jiné podílel na produkcích jako Heidi, děvčátko z hor (1974) a Anna ze Zeleného domu. Právě v tomto období se seznámil s režisérem Isaem Takahatou (1935–2018), který se stal jeho dlouholetým přítelem a spoluzakladatelem studia Ghibli. Stejně jako Mijazakiho ovlivnily i Takahatu události druhé světové války, což se promítá do jejich společné tvorby.
Jejich debutem a zároveň začátkem úspěšného příběhu byl již zmíněný film Naušika z Větrného údolí. Spolu s producentem Tošiem Suzukim (*1948) vytvořili anime, které v Japonsku lámalo rekordy.
Rok po jeho uvedení do kin založili své vlastní studio – Ghibli. Název „Ghibli“ pochází z arabštiny a označuje saharský pouštní vítr. Zakladatelé tím chtěli doslova „vnést vítr“ do japonského filmového průmyslu – a to se jim beze zbytku podařilo.
Inspirováno skutečností…
Jejich úspěch – od roku 2001 i mezinárodní díky filmu Cesta do fantazie – spočívá především v klasické a autentické tvorbě s důrazem na detail. Většina filmů a seriálů je téměř výhradně ručně kreslená a kolorovaná akvarelovými či akrylovými barvami.
Z až 150 000 jednotlivých snímků potřebných pro jednu produkci je jen několik minut vytvořeno digitálně. Tyto záběry jsou použity sporadicky a cíleně – k zesílení nebo dokreslení scén. Ve vizuální podobě dominují jasné a syté barvy, které vyjadřují radost, naději a pozitivitu.
Také místa a časová období, ve kterých se příběhy odehrávají, jsou pečlivě vybírána a důkladně zkoumána, aby co nejlépe ladila s dějem. Filmaři kvůli tomu často cestují na skutečná místa, aby zachytili co nejvíce detailů a později je mohli věrně převést do kresby a přenést na plátno. Díky technice zvané trompe-l’œil, tedy iluzivnímu malířskému stylu, vytvářejí umělci dojem trojrozměrného prostoru.
Filmy a seriály jsou navíc doplněny hudbou japonského skladatele Joe Hisaishiho (*1950). Jeho kompozice se podle tématu pohybují mezi klasickou západní orchestrální hudbou, tradičními japonskými tóny a moderní elektronickou hudbou.
… a životem poznamenané
Typickým rysem studia Ghibli jsou i hlavní ženské postavy: mladé, silné a samostatné dívky a ženy, které mají rozmanité osobnosti a často se pouštějí i do tradičně mužských profesí.
Filmy často tematizují vztah k přírodě, vyspělou techniku, tradici a dospívání, ale také dopady války a ničení života i životního prostředí. Právě posledně jmenovaná témata čerpají především z osobních zážitků tvůrců během druhé světové války.
Témata jsou umělecky doplněna zobrazením fantastických létajících strojů, malebných krajin a bájných bytostí z japonských lidových pověstí. Při tvorbě svých příběhů se Mijazaki neřídí žádným pevným scénářem.
„Nikdy nevíme, kam se příběh vydá, ale prostě na filmu dál pracujeme, zatímco se vyvíjí,“ vysvětluje Mijazaki.
Příběhy od srdce
Záměrem Hajao Mijazakiho a jeho kolegů není vytvářet filmy podle nejnovějších trendů, ale filmy, které vycházejí ze srdce a diváky dojímají. Zároveň mají být jejich produkce čisté a autentické a nemají ukazovat jen krásné okamžiky života.
Film Cesta do fantazie je tak filmem pro dívky, který se nezabývá obvyklými tématy zamilovanosti a romantiky. Cesta do fantazie spíše slouží jako vzor pro mladé dívky v době nadbytku a masové spotřeby. Chytrá, pozorná a skromná dívka dokáže odolat lákadlům zakletého zábavního parku a po dlouhé a náročné cestě zachránit své rodiče, kteří se kvůli chamtivosti proměnili v prasata, a zakleté spoluobčany před zlým vlivem čarodějnice.
Ale i filmaři mají své vzory a čerpají inspiraci z románů, pohádek a legend. To je patrné například ve filmu Princezna Mononoke, jehož začátek připomíná francouzskou pohádku Kráska a zvíře. A i po 40 letech milují příběhy fanoušci studia Ghibli.
„Sledovat film od studia Ghibli je jako číst knihy. Některé děti je viděly už čtyřicetkrát, ale pokaždé objeví něco nového,“ vysvětluje Miyuki Yonemura, profesorka teorie umění na japonské univerzitě Senshū, popularitu těchto filmů.
Podle Susan Napier, profesorky japonských studií na Tufts University, vděčí filmové studio za svůj úspěch svým zakladatelům.
„Na Ghibli je pozoruhodné, jak studio za posledních 40 let vyznává a zachovává řadu hodnot a estetických principů, které jsou jednoznačně ovlivněny jeho zakladateli, a nikoli firemními směrnicemi,“ říká Napier.
Znamená AI konec éry Ghibli?
S přibývajícím věkem filmařů však rostou i obavy fanoušků studia Ghibli. Někteří kritici se dokonce obávají konce filmového studia, až jeho tvůrčí hlava navždy odloží tužku. S převzetím filmového studia společností Nippon TV v roce 2023 a rostoucím využíváním rychlejších a levnějších počítačově generovaných obsahů se obavy, že brzy už nebudou žádné příběhy studia Ghibli, ještě zesílily. Hajao Mijazaki opakovaně kritizoval, že japonské anime se stávají stále více nerealistickými.
„Pokud netrávíte čas pozorováním skutečných lidí, nemůžete to ztvárnit, protože jste to nikdy neviděli,“ řekl Mijazaki o produkci realistických anime.
V minulosti se mnoho tvůrců anime pokoušelo kopírovat oblíbený styl Ghibli, ale všichni selhali kvůli vysoké kvalitě a nedostatku autenticity. Nový rozruch vyvolalo zavedení obrazové generující umělé inteligence, která dokáže vytvářet masy věrohodných obrázků ve stylu Ghibli.
Podle kritiků tím hrozí nejen porušování autorských práv, ale také zmizení ručně vytvořených děl.
„Urážka života samotného“
I Mijazaki se při svém prvním setkání s obsahem generovaným umělou inteligencí v roce 2016 projevil jako odpůrce – nikoli však v právním smyslu. Spíše vyjádřil své obavy ohledně autenticity a důstojnosti, když mu byl ukázán zombie generovaný umělou inteligencí, který se pohyboval a ohýbal nepřirozeně.
„Kdokoli něco takového vytvořil, nemá ponětí o tom, co je to bolest. Jsem hluboce zděšen. […] Považuji to za urážku života samotného,“ řekl Mijazaki.
Mijazaki striktně odmítl použití takových umělých inteligentních děl s tímto druhem děsivého faktoru, protože podle něj takové zobrazení postrádá úctu k přírodě a životu. Umělá inteligence navíc nemá zkušenosti a zážitky, které mohou mít lidé. Mnoho moderních, generovaných produktů proto působí odcizeně a bezduše. Kreativní hlava studia Ghibli v tom nakonec vidí velkou ztrátu.
„Mám pocit, že se blížíme ke konci času. My lidé ztrácíme víru v sebe sama,“ říká Mijazaki.
Možná v dnešní době potřebujeme více lidí jako Naušika, kteří statečně a s nadějí kráčí vpřed, zprostředkovávají komunikaci mezi dvěma světy a nikdy neztrácejí spojení s přírodou a důvěru ve své vlastní schopnosti.
–etg–
