Tehdejší ministr obrany Vladimír Vetchý (SD) vydal na přelomu tisíciletí rozkaz začlenit psychologické služby do sekce personální a sociální politiky Armády ČR, aby vznikly stabilnější podmínky pro působení armádních psychologů. Dnes v armádě zajišťují poradenství, krizové intervence, psychologickou přípravu, anebo radí při výběrových řízeních.
Podplukovnice Olga Dziaková je psycholožkou již 24 let, přičemž většinu svého profesního života strávila službou v Armádě České republiky. Pravidelně se zapojuje i do vojenských výcviků, nebo se podílí na přípravě vojáků před jejich nasazením do zahraničních operací.
Těžko zhodnotím, jestli se armáda bude muset přizpůsobit mladé generaci, anebo se tato generace přizpůsobí armádě… Každá generace ale do armády přináší něco nového.
— Olga Dziaková, armádní psycholožka
„Myslela jsem si, že moje kariéra bude v medicíně. Moji rodiče byli přísní a řekli, že pokud chci být v medicíně, musím každé léto pracovat v nemocnici, abych věděla, do čeho jdu, a tam jsem přišla na to, že když si s těmi lidmi povídáte, tak součástí léčby je i to, že mají k někomu navázaný vztah, a že jim někdo naslouchá,“ říká Dziaková ve videu nedávno zveřejněném Agenturou vojenského zdravotnictví.
„Vojenský psycholog je něčím specifický. My se nevěnujeme jenom lidem v krizi, ale věnujeme se i vojákům během vojenského výcviku a poradenství přímo velitelům, ale samozřejmě velkou částí naší práce je poradenství rodinné, osobní, pracovní a řešení mimořádných krizových událostí a situací, protože každý člověk se může dostat do nějaké psychosociální krize,“ říká psycholožka.
Mantinely pro svojí práci si vytyčuje životním mottem: „Pane Bože, dej mi sílu řešit věci řešitelné, sílu neřešit věci neřešitelné, a rozum oddělit jedno od druhého.“
Podle Dziakové je pro každého profesionála důležité, aby si vytvořil nějaký způsob, jak zvládat svoji práci a každodenní rutinu v dlouhodobém horizontu.
„Práci si domů odnáší každý, ale v průběhu let se každý profesionál musí naučit nějaký stereotyp, který uděláte, abyste to ze sebe trošičku setřásl,“ říká psycholožka, podle níž je třeba postavit život na několika základních deskách.
Podle mladé generace si každý musí respekt získat sám, i každý nadřízený svým chováním a jednáním, což je pro armádu trochu problematické…
— Olga Dziaková, armádní psycholožka
„Je to vaše práce, rodina a koníčky. Když jedno z toho nefunguje, tak pořád máte další dvě. Důležité je uvědomit si, že nemůžeme stát jen na jedné z těch oblastí, ale musíme mít více základových plošin,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas v červnu 2023.
Další pomocnou silou je podle ní „mít takového nějakého strážného anděla ve formě supervize, který vám řekne: ‚Pozor, tady už ty hranice překračuješ‘.“
Supervize je dnes pojem spojovaný s oblastí profesního růstu, která původně sloužila jako běžná součást poradenství, psychoterapie a sociální práce. V koncepci Českého institutu pro supervizi tento pojem znamená „bezpečnou, laskavou a obohacující zkušenost“.
Olga Dziaková vystudovala obor Psychologie na Univerzitě Karlově, je autorkou knihy Vojenská psychologie, a v české armádě pracuje jako psycholožka od roku 2001. Sloužila u různých útvarů 4. brigády rychlého nasazení. Dvakrát byla na zahraniční misi. Její manžel je voják z povolání, v letech 2020–2022 sloužil jako velitel výsadkového pluku a poté jako zástupce velitele Pozemních sil.
„Supervizor má být průvodcem, který pomáhá jedinci, týmu, skupině či organizaci vnímat a reflektovat vlastní práci a vztahy, nacházet nová řešení problematických situací,“ uvádí stránky supervize.eu. „Supervize může být zaměřena na prohloubení prožívání, lepší porozumění dané situaci, uvolnění tvořivého myšlení a rozvoj nových perspektiv profesního chování. Současně může být supervize také modelem učení.“
Podle Dziakové je někdy při práci psychologa potřeba zbavit se vlastních problémů, aby nevstupovaly mezi ní a klienta.
„V životě každého jsou samozřejmě i období, která jsou více náročná. Uvědomovala jsem si, že když zavřu dveře kanceláře nebo ordinace, tak tam jsou řady lidí, kteří potřebují pomoc a kteří nepotřebují sdílet ten můj osobní smutek. Potom je důležité to oddělit,“ říká psycholožka.
Práci si domů odnáší každý, ale v průběhu let se každý profesionál musí naučit nějaký stereotyp, který udělá, aby to ze sebe trošičku setřásl.
— Olga Dziaková, armádní psycholožka
A jaký má na to recept? „Mně vždy pomáhá si říci: ‚Zastavit se, nadechnout se, krátce a dlouze si vydechnout‘. S tím výdechem vydechnu úplně všechno, co mě zatěžuje.“
Síla podle armádních psychologů „není v tom, všechno zvládnout sám, ale vědět, kdy si říct o pomoc“. Mladá generace nahlíží podle Dziakové na návštěvu a práci s psychologem pozitivněji, a má vůči ní méně předsudků. Má také jiný pohled na autority nebo nadřízené.
„Podle mladé generace si každý musí respekt získat sám, i každý nadřízený svým chováním a jednáním, což je pro armádu trochu problematické, protože armáda je svou podstatou založená na systému rigidních pravidel, norem a respektování formální autority,“ říká Dziaková.
„Těžko zhodnotím, jestli se armáda bude muset přizpůsobit, anebo se tato generace přizpůsobí armádě,“ říká psycholožka. „Mohu říci, že armáda se posunula směrem k nastupujícím vojákům, už to není buzerace a řvaní, rozhodně se věci posouvají směrem do firemní kultury, na druhé straně je to pořád armáda, která funguje na základě nějakých povelů a rozkazů. Každá generace ale do armády přináší něco nového.“
