Mnoho rodin napříč Evropou – a možná i některé věřící rodiny ve Spojených státech – zná tradici slavení svátku svatého Mikuláše dne 6. prosince. V předvečer tohoto dne děti večer postaví boty přede dveře nebo ke krbu a ráno je najdou plné sladkostí.
Tato tradice má svá opodstatnění. Svatý Mikuláš je známý svou štědrostí a tajným obdarováváním. Právě jeho příběh inspiroval zvyk věšení punčoch u krbu, kdy podle legendy vhodil zlaté mince do punčoch tří dívek, jejichž otec byl příliš chudý na to, aby zaplatil jejich věno.
Méně známá je však tradice spojená se svátkem svaté Lucie, který se slaví v den 13. prosince. V severní Itálii a v některých skandinávských zemích se kolem svaté Lucie – nebo také „Santa Lucie“ – udržuje živý zvyk, který děti těší stejně jako příchod Mikuláše.
Od světice k lidové legendě
O svaté Lucii se toho ví s jistotou jen málo. Byla raně křesťanskou mučednicí, která žila v Syrakusách na Sicílii. Už v mládí složila slib panenství a zasvětila svůj život Bohu. Když si na ni jeden nápadník stěžoval římským úřadům kvůli její víře, byla roku 304 za vlády císaře Diokleciána popravena.
Postupem času se z ní v italské kultuře stala nejen světice, ale i postava lidové tradice. Podle pověsti byla stejně jako Mikuláš známá svou štědrostí. Říká se, že její odmítnutý nápadník se rozhněval, když zjistil, že Lucie rozdává majetek, který považoval za své věno.
Svátek svaté Lucie se slaví především v severní Itálii. Podle jedné verze tato tradice vznikla v době, kdy město Brescia postihla velká neúroda. Ženy z nedaleké Cremony tehdy nechaly chudým rodinám anonymně před dveřmi pytlíky obilí – a protože se vše odehrálo tajně v noci z 12. na 13. prosince, lidé tento čin připsali právě svaté Lucii.
Dárky i uhlí pro neposlušné
Stejně jako Mikuláš nosí i svatá Lucie dárky – ale také popel nebo kousek uhlí těm, kdo zlobili. Přesto ji lidé tolik milují, že o ní vznikly básně i písně.
Děti jí píší dopisy stejně jako Santa Clausovi a svěřují se jí, co by si přály. Dopisy dávají rodičům, aby je „odeslali“ svaté Lucii, nebo je nosí do kostelů, například do chrámu Madonna dello Spasimo v Bergamu, kde je nechávají u vitríny se soškou světice.
V dnech před 13. prosincem se dětem říká, že svatá Lucie projíždí na oslíku, aby se podívala, kdo byl hodný a kdo zlobil. Poznají ji podle zvonku, který před sebou zvoní, a podle sladkostí, které po sobě zanechává.
Když děti uslyší zvonek, běží k oknu, aby ji zahlédly – a na parapetu pak najdou bonbóny. V některých vesnicích, například v Acqualunze, kde jsem kdysi pobývala, se do role svaté Lucie převlékne mladá žena, která projíždí vesnicí na vozíku taženém oslíkem a rozdává dětem sladkosti jako předzvěst její návštěvy o pár dní později.
Podobný zvyk se udržuje i ve Skandinávii: dívka zvolená jako svatá Lucie si nasazuje věnec se zapálenými svíčkami a v čele průvodu zpěváků prochází nocí, rozdává sladkosti a šíří světlo.
Cukroví pro svatou Lucii
V noci z 12. na 13. prosince děti připravují pro svatou Lucii sušenky a skleničku vody nebo vína, pro jejího oslíka pak mrkev nebo seno. Do okna stavějí zapálenou svíčku, aby světice poznala, že v domě bydlí děti.
Musí ale jít brzy spát – říká se, že kdo by ji zahlédl, toho posype popelem do očí, aby si ji nemohl pamatovat. Ráno 13. prosince pak děti najdou dárky – nebo uhlí, pokud zlobily.
Kouzlo z Brescie
Sama jsem svátek svaté Lucie nikdy neslavila, ale když jsem jej poprvé zažila během pobytu v Brescii, patřilo to k nejkrásnějším zážitkům mého života v Itálii. Byla jsem tehdy u kamarádky v Acqualunze. Na chvíli odešla z místnosti – a vzápětí jsem uslyšela tichý zvuk zvonku. Otevřela jsem dveře a uviděla na zemi stopu z bonbónů vedoucí k čepici, o které jsem před pár dny řekla, že se mi líbí.
Nevím, jestli jsem byla zrovna hodná, ale jedna z mých nejmilejších vzpomínek z Itálie je právě na to, jak laskavá ke mně byla Santa Lucia.
–ete–
