V jednom městě žil muž tak plný hříchů, že se lidem zdálo podivuhodné, že ho země ještě nepohltila. A přesto právě on měl soudit jiné… Pohádka ze sbírky Ludwiga Bechsteina.
V jednom městě žil muž, jehož truhlice byly napěchované penězi a majetkem, zatímco jeho vlastní život byl plný nejhorších neřestí. Byl tak zvrácený, že se lidem skoro zdálo divem, že ho země dosud nepozřela. A tento muž byl soudcem – soudcem, jenž byl sám prolezlý všemožnými křivdami.
Jednoho rána vyjel v den trhu na koni, aby se podíval na svůj krásný vinohrad. Na cestě domů ho oslovil jakýsi muž v honosném šatě, který vypadal jako velmi urozený pán. Soudce netušil, kdo je ten cizinec, ale rád by to věděl, a tak se ho – nijak zvlášť zdvořile – zeptal, kdo je a odkud přichází.
Ďábel mu odpověděl: „Je pro vás lepší, abyste nevěděl, kdo jsem a odkud pocházím.“
„Hoho!“ vyjel na něj soudce. „Ať jsi kdokoli, musím to vědět – nebo jsi ztracen. Já tu mám všechnu moc a nikdo mi nezabrání, když ti ublížím, jak se mi zlíbí. Seberu ti život i majetek, jestli mi neodpovíš!“
„Je-li to opravdu tak zlé,“ odvětil onen neznámý pán, „pak vám musím své jméno i svůj původ přiznat. Já jsem ďábel.“
„Hm,“ zavrčel soudce. „A co je tu dnes tvoje řemeslo? To mi také povíš.“
„Pohleďte, pane soudce,“ řekl ďábel, „dána mi je dnes moc vstoupit do tohoto města a vzít si to, co mi bude s plnou vážností darováno.“
„Nu dobrá,“ odsekl soudce. „Učiň tedy tak – ale já u toho budu! Chci vidět, co ti kdo dá!“
„Nechtějte být přítomen tomu, až si vezmu to, co mi bude určeno,“ varoval ho ďábel. Ale soudce se nenechal odradit a začal pekelného knížete zaklínat mocnými slovy: „Přikazuji ti ve jménu Boha a Božích přikázání, Boží moci a Božího hněvu, i všeho, co poutá tebe i tvoje druhy, a ve jménu Božího věčného soudu, abys vzal před mýma očima – a nijak jinak – to, co ti bude s opravdovou vážností dáno!“
Ďábel se polekal tak, že se roztřásl. „Ó, kéž bych neměl život!“ vyhrkl. „Spoutal jsi mě poutem tak silným, že jsem sotva kdy byl v horší tísni. Dávám ti své slovo jako kníže pekla – slovo, které nikdy nelámu –, že ti to nebude ku prospěchu, budeš-li na svém úmyslu trvat. Upusť od toho!“
„Ne!“ vykřikl soudce. „Neustoupím! Ať mě to stojí, co chce – chci vidět, co se stane, ať mě to klidně stojí život!“
A tak šli oba – soudce a ďábel – společně na tržiště, kde se právě sešlo mnoho lidí. Na každém kroku jim nabízeli plné číše a vyzývali je, aby si připili. Soudce tak činil podle svého zvyku a podával pití i ďáblovi. Ten však číši nepřijal – dobře věděl, že to soudce nemyslí vážně.
Náhodou se pak stalo, že jedna žena hnala kolem prase, které se jí naprosto vymykalo kontrole a běhalo křížem krážem. Rozzlobená žena ve vrcholné zlosti na prase vykřikla: „Tak si jdi k čertu, ať si tě vezme i s kůží a chlupy!“
„Slyšíš to, příteli?“ zvolal soudce na ďábla. „Tak popadni to prase a vezmi si je.“
Ale ďábel odpověděl: „Bohužel – ta žena to nemyslí vážně. Celý rok by truchlila a bědovala, kdybych jí to prase vzal. Jen to, co mi je dáno v opravdové vážnosti, smím přijmout.“
Nedlouho poté se stalo něco podobného s jednou ženou a jejím dítětem. Dítě nešlo, jak si přála; cukalo se, a tak začala vykřikovat: „Ať si tě vezme čert a zkroutí ti krk!“
„Slyšíš to, příteli?“ obrátil se soudce opět na ďábla. „To dítě je tvé, neslyšíš, že ti je dává doopravdy?“
„Ó ne, ani tentokrát to nemyslí vážně,“ odvětil ďábel. „Hořce by naříkala, kdybych ji vzal za slovo a dítě odnesl.“
Potom oba spatřili ženu, která si nevěděla rady s dítětem, jež usedavě plakalo a chovalo se velmi neposlušně. Žena, popuzená až k nejvyšší zlobě, vykřikla: „Nechceš-li mě poslouchat, tak ať si tě vezme sám ďábel, ty uličníku!“
„Nu? Ani teď to dítě nevezmeš?“ ptal se soudce v opravdovém úžasu. A ďábel odvětil: „Nemám zde žádnou moc vzít to dítě. Ta žena by neprodala dítě ani za deset, ani za sto, ani za tisíc zlatých – nikdy by mi ho v opravdové vážnosti nevydala. Ač bych si ho rád vzal, nesmím – není to vysloveno v pravém úmyslu.“
Když přišli oba do středu trhu, kde bylo největší hemžení, museli se zastavit – dav byl příliš hustý a nebylo možné jím projít.
Tu si jich povšimla jedna žena – stará, chudá a nemocná – která kdysi trpěla soudcovou krutostí. Rozplakala se, začala naříkat a před celým shromážděním vykřikla: „Běda tobě, soudce! Běda ti, že jsi tak bohatý, zatímco já jsem tak chudá! Bez jakékoli mé viny jsi zapřel boží i lidské milosrdenství a vzal mi mé jediné telátko, které mě živilo a z něhož jsem měla všechen svůj chléb. Běda ti, že jsi mi je vzal! Volám k Bohu, prosím a křičím k němu skrze jeho smrt a trpké utrpení, které pro lidstvo a pro nás hříšníky podstoupil – a prosím, aby vyslyšel mou žádost: aby tvé tělo i tvou duši odvedl ďábel do pekla!“
Soudce na tuto řeč neřekl ani slovo – ale ďábel se k němu ušklíbl a prohodil: „Vidíš, soudce – tohle je míněno vážně. A to poznáš hned!“ V tom natáhl své drápy, popadl soudce za kštici a vznesl se s ním do vzduchu, jako když sup odnese slepici. Všechen lid úžasem strnul a moudří muži tehdy pronesli poučení:
Nezvolený rádce zle radí,
kdo s ďáblem za ruku chodívá.
Kdo rád po jeho boku kráčí,
zlou odměnu nakonec dostává.
Pohádka ze sbírky Ludwiga Bechsteina (1801–1860).
–etg–
