Dávno před moderními osobnostními testy nabízel starověký systém překvapivě výstižný způsob, jak porozumět lidskému chování a povaze.
Většina z nás zná test Myers-Briggs nebo jiné současné psychologické metody, existuje však mnohem starší model klasifikace povah, který dnes bývá neprávem opomíjen: klasické čtyři temperamenty.
Tento model vznikl již před 2 000 lety u Hippokrata a dále se rozvíjel ve středověku. Navzdory svému stáří zůstává skvělým klíčem k pochopení sebe sama i druhých. Znalost temperamentů nám pomáhá rozpoznat a vyvažovat naše slabiny, a zároveň lépe využívat silné stránky. Umožňuje nám také hlouběji chápat druhé – a lépe s nimi vycházet – ať už doma, v komunitě, nebo na pracovišti.
C. S. Lewis ve své knize o středověkém pohledu na svět „The Discarded Image“ vysvětluje teorii, která za čtyřmi temperamenty stojí. Starověké a středověké pojetí lidského těla jej chápalo jako soustavu čtyř tekutin neboli šťáv, jež odpovídaly čtyřem živlům: horká a vlhká vytváří krev, horká a suchá žluč, chladná a vlhká hlen a chladná a suchá melancholii (černou žluč). Jak Lewis vysvětluje: „Poměr, v němž jsou šťávy smíšeny, se u jednotlivých lidí liší a vytváří jejich complexio neboli temperamentum, tedy složení oné směsi.“
Právě tato proměnlivá směs podle tehdejší teorie utváří osobnost člověka. Obvykle převažuje jedna šťáva, která pak určuje celkový temperament člověka: sangvinický, cholerický, flegmatický nebo melancholický.
Ačkoli je fyziologická stránka teorie čtyř tělesných šťáv zjevně překonaná, klasifikace temperamentů, která z ní vychází, zůstává pozoruhodně přesná. Každý, kdo těmto čtyřem typům porozumí, v nich okamžitě rozpozná rysy skutečných lidí ze svého okolí. Může také získat cenné postřehy o vlastní povaze a najít vysvětlení pro vlastnosti, které mu dříve připadaly záhadné.
S tímto základem se nyní můžeme podívat na jednotlivé temperamenty podrobněji. Následující charakteristiky vycházejí především z knihy „The Temperament God Gave Your Spouse“ od Arta a Laraine Bennettových a také z výše zmíněné Lewisovy studie, lze je však nalézt v mnoha dalších zdrojích.
Společenský sangvinik
Sangvinik je živý, hovorný a srší energií. Je to příslovečná „duše společnosti“ a velmi si cení vztahů i lidského kontaktu. Sangvinici jsou emotivní, jejich pocity však obvykle nemají dlouhého trvání. Chvíli se zlobí, a vzápětí se již smějí. Nechovají v sobě zášť a na svět hledí optimisticky. Lewis popisuje sangvinika jako „veselého a nadějeplného“, i když může být poněkud „vznětlivý“.
Jako každý temperament mají i sangvinici své stinné stránky. Protože bývají impulzivní a snadno se rozptýlí, ne vždy dotahují své projekty nebo závazky do konce. Mohou být ješitní nebo až příliš závislí na mínění druhých. Někdy působí nestále či podrážděně a postrádají vytrvalou stálost, která je vlastní jiným typům.
Mezi známé sangvinické postavy z literatury patří pan Bingley z románu „Pýcha a předsudek“, pan Micawber z „Davida Copperfielda“ a Tygr z „Medvídka Pú“.
Rázný cholerik
Cholerici rádi vedou a vynikají v plánování, organizaci a dotahování úkolů. Často vzkvétají v náročných situacích a jejich pevná vůle je pohání k tomu, aby vynikli v čemkoli, pro co se rozhodnou. Nikdy necouvnou před konfrontací – drobný střet jim vlastně ani nevadí. Dobře vědí, co chtějí, a často toho také dosáhnou. Díky sebejistotě a vnitřnímu tahu si cholerici razí ve světě vlastní cestu a často se z nich stávají silní vůdci či vizionáři.
Zároveň však jejich průbojnost může druhé válcovat. Cholerici mívají potíže s prudkým hněvem, přílišnou tvrdohlavostí či příkrostí. Pevně zakořeněná sebedůvěra může u cholerika přerůst v pýchu a egoismus. Lewis to komentuje trefně: „Cholerické děti jsou dnes (svými matkami) často označovány jako ‚přecitlivělé‘.“
Mezi známé cholerické postavy z literatury patří Gandalf z „Pána prstenů“, Elizabeth Bennetová z „Pýchy a předsudku“ a Králík z „Medvídka Pú“.
Přátelský flegmatik
Jestliže cholerici konflikty vyhledávají, flegmatici se jim vyhýbají. Jejich reakce na vnitřní i vnější podněty bývají mnohem pomalejší a méně výrazné než u sangviniků nebo choleriků. Jsou pohodoví, přátelští a vyrovnaní. Nenechají se rozhodit hromovládným cholerikem ani těkavostí sangvinika – nebo to alespoň nedávají najevo, i když je něco vyvede z míry.
Flegmatik bývá někdy popisován jako stabilizující „nárazník“ pro přehnané projevy ostatních tří temperamentů. Jsou mírumilovní a často působí jako smiřovatelé. Dokážou být také uvážliví, systematičtí a loajální, díky čemuž jsou z nich dobří organizátoři. Flegmatik, člověk nemnoha slov, bývá spokojený, když může ponechat pozornost druhým.
Jednou z největších slabin flegmatika je však sklon k pasivitě až lenosti. Flegmatici věci odkládají, hledají výmluvy a mizí ve chvíli, kdy jsou nejvíce potřeba. Někdy je těžké přimět je, aby jim na něčem skutečně záleželo. Jejich snaha vyhnout se střetu se může v krizových situacích projevit jako zbabělost.
Mezi známé flegmatické postavy z literatury patří Samvěd Křepelka z „Pána prstenů“, pan Bennet z „Pýchy a předsudku“ a Pú z „Medvídka Pú“.
Zadumaný melancholik
V jistém smyslu jde o nejbohatší a nejsložitější temperament – melancholik je hluboce introspektivní a citlivý. Má sklon milovat knihy, hudbu, umění, přírodu i vše, co v sobě nese nádech tesknoty a samoty. Bývá zasněný, velmi inteligentní a sečtělý. Miluje krásu, velké myšlenky a vysoké ideály; věci, kterých si jiní sotva všimnou, se ho hluboce dotýkají. Ačkoli může působit uzavřeně, melancholik bývá mimořádně loajální a buduje hluboké vztahy, které neopouští snadno.
Melancholici jsou však také náchylní k depresím, trudnomyslnosti a dlouholeté zášti. Dokážou v sobě nosit křivdy celé roky. Někteří jsou natolik citliví, že je zraní i naprostá maličkost. Často podléhají smutku nebo pesimismu bez zjevného důvodu. Jejich láska k řádu a ideálům z nich může činit perfekcionisty s nesplnitelnými nároky na sebe i okolí.
Mezi známé melancholické postavy z literatury patří Hamlet, Raskolnikov ze „Zločinu a trestu“ a Ijáček z „Medvídka Pú“.
Většina lidí v sobě nese rysy více než jednoho typu. Obvykle je člověk kombinací dvou temperamentů – jednoho dominantního a jednoho vedlejšího, například melancholicko-flegmatického nebo sangvinicko-cholerického.
Usilování o ctnost zahrnuje i vyvažování vlastních přirozených sklonů. Flegmatik potřebuje rozvíjet něco z cholerikovy odvahy a rozhodnosti, zatímco cholerik by si měl osvojit něco z flegmatikovy vstřícnosti a mírnosti. Sangvinikovi prospěje hloubka a zamyšlenost melancholika, zatímco melancholik potřebuje sangvinikovu radostnost a optimismus.
Stojí za zmínku, že to, co nám samotným chybí, můžeme nalézt u druhých. Melancholikům prospívá blízkost sangviniků – a naopak. V tomto smyslu jsou temperamenty na sobě navzájem závislé. Krásné harmonie a vzájemného doplňování lze dosáhnout doma i na pracovišti, zvláště pokud každý rozumí své povaze. Všichni v sobě máme potenciál se navzájem obohacovat.
Oprava: Dřívější verze tohoto článku obsahovala chybu ve jméně postavy pana Micawbera z románu Charlese Dickense „David Copperfield“. Redakce Epoch Times se za toto pochybení omlouvá.
–ete–
