Po tisíce let je šišinka mozková (či Epifýza nebo třetí oko) považována za místo spojení lidského těla s hlubšími sférami mysli, za okno k jiným dimenzím. Ačkoli se tento názor postupem času vytratil, vědci začínají zaměřovat své úsilí k porozumění tajemných funkcí „skrytého oka“.
V mládí jsme si s otcem povídali jak o vědecky uznávaných jevech, tak i o těch paranormálních. Jedním z nejzajímavějších témat, na které si vzpomínám, byly rozpravy o setkáních se smrtí, kdy pacienti při klinické smrti zažili dočasné cestování mimo svá fyzická těla. Můj otec zdůrazňoval, že během jeho studií na lékařské fakultě se naučil, že orgány sloužící lidem k pozorování scén zvenčí jejich těl neexistují mimo rámec fyzických očí.
O dvacet let později, na půdě té samé univerzity, nám profesor odhalil tajemný fakt, který mi otec při naší diskuzi zapomněl zmínit. Mluvil o tajemství chráněném ve velmi malé a skryté síti buněk, která je ale schopna ovládat životně důležité metabolické procesy. Mluvil o skrytém oku.
Třetí oko
Představte si zrakový orgán, který je schopen dívat se mimo náš fyzický svět. Jaképak podivné stvoření takovou schopnost vlastní? Lidská bytost. Šišinka je drobný žlázový poklad uhnízděný ve středu mozku. Je schopen nejenom vnímat externí světlo tak, jako naše dvě oči, ale jeho struktura je v primitivnějším stavu rovněž podobná našemu běžnému oku.
Šišinka mozková vykonává řadu důležitých tělesných funkcí, jako sexuální vývoj člověka, metabolismus a výrobu melatoninu. Vědci ale objevili u šišinky přítomnost vlastností, které se vzpírají jednoduchému vysvětlení. Kvůli unikátní struktuře tohoto orgánu došli vědci k závěru, že měl kdysi funkce, které jsou dnes skryté. Dnešní lékařská věda odhalila, že tato žláza pohřbená hluboko ve středu mozku obsahuje fotočidlové buňky. Převažujícím názorem ovšem je, že tyto vlastnosti pouze charakterizují utajené schopnosti z dřívějších dob naší evoluce.
Podle vědeckého chápání evolučního vývoje šišinky mozkové tento orgán kdysi existoval jako neuspořádaný systém nervových vláken, umístěných na zevní straně stěny lebky. Tento systém se specializoval na zachycení změn světla, poskytujíc jeho nositeli více únikových možností v případě útoku predátorů. Toto chápání vidí šišinku mozkovou jako orgán s funkcemi podobnými očím, s tím rozdílem, že u šišinky se ukázala zajímavá naléhavost ustoupit do nitra lebky.
Nedávná hypotéza přednesená doktorem Davidem Kleinem, vedoucím neuroendokrinologie z Národního institutu péče o dítě a lidského vývoje (doktor Klein dostal v roce 1995 medaili G. J. Mendela od České akademie věd) tvrdí, že prvotní sítnice prováděly dvojí funkci – zachycení obrazu a produkci melatoninu. Klein věří, že druhá z funkcí postupně přešla na emancipovaný orgán šišinky mozkové, zatímco u ostatních savců bez logického vysvětlení pokračuje degenerace sítnice jako výrobny melatoninu.
I když se dnes považuje šišinka mozková za orgán dobrý k vylučování hormonů, je jisté, že má i důležitou fotosenzorickou funkci, tj. vědecky uznávaný tělesný proces.
Překvapivé je, že kdybychom odstranili obě oči, a anatomická část v přední části šišinky by byla vystavena světlu, tento orgán by stále mohl reagovat na podnět, podobně jako naše oči. Tato skutečnost vedla některé vědce k úvahám, zda není šišinka mozková víc, než jen zakrnělé oko. Co když mnohé z dosud nepochopených procesů mozku sídlí v tomto kónickém prostoru?
Okno do vyššího povědomí
Podle doktora Sérgio Felipe de Oliveira z univerzity v Sao Paulo v Brazílii zvýšení aktivity šišinky souvisí blízce s psychickou aktivitou, jako např. představivostí nebo meditací.
Kromě početných endogenních funkcí (kontrola hypothalamu a biologických rytmů a ochrana před volnými radikály) je šišinka mozková zodpovědná také za vylučování dimethyltryptaminu (DMT) známého jako „molekula duše“. Uvolňování této molekuly je považováno za jeden z nejsilnějších halucinogenních neuropřevaděčů, jaký známe. Roste během spánku, v určitých meditačních stavech, během setkání se smrtí a také s užíváním halucinogenních rostlin.
Skeptikové zpochybňují platnost těchto domnělých epizod vyššího vědomí v jiných dimenzionálních úrovních a preferují názor, že tyto zkušenosti jsou pouhé chemicky vyvolané jevy v mozku, ovšem nemohou najít rozumné vysvětlení vztahu mezi uvolňováním DMT (a následným vytvářením obrazů v šišince) a zážitky ze setkání se smrtí.
Doktor Rick Strassman, který provádí důkladné studie účinků DMT u lidí, ale takovýto vztah uznává. Výzkumy tohoto druhu začínají k šišince mozkové přistupovat jako k něčemu víc, než jen zakrnělému oku, odsouzenému k výrobě hormonů, a považují ji za vrozené okno do jiných sfér existence.
Tento pohled na šišinku mozkovou není novinkou. Mluví se o ní ve védské tradici jako o šesté čakře, v hinduismu jí říkají Bráhmovo okno, staří Číňané ji nazývali nebeské oko (také třetí oko), taoisté ji znají jako palác niwan a filozof Descartes jí říkal „sídlo duše“. Může tato malá šištička ukrytá ve středu mozku ztělesňovat potenciál k nahlížení do říší, které věda jednoduše nedokáže pochopit?
