Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorského deníku The Epoch Times z 18. června 2020.

Obsah

Úvod
1. Komunismus násilný a nenásilný
2. Válka špionážní a dezinformační
3. Od „Nového údělu“ k progresivismu
4.
Kulturní revoluce na Západě
5.
Protiválečná hnutí a hnutí za občanská práva
Odkazy

***

Úvod

Americké prezidentské volby roku 2016 patřily mezi nejdramatičtější za posledních několik desetiletí. Volební klání bylo plné překvapivých zvratů, které pokračovaly i dlouho po volbách. Vítěz a kandidát za Republikánskou stranu Donald Trump se ocitl v obležení negativní mediální publicity a protestů ve městech po celé zemi. Demonstranti drželi cedule s nápisy jako „Tohle není můj prezident!“ a prohlašovali, že Trump je rasista, sexista, xenofob či nacista. Někteří lidé požadovali opakování voleb a jinívyhrožovali Trumpovi ústavní obžalobou z velezrady dokonce ještě předtím, než převzal úřad.

Investigativní novináři odhalili, že mnohé z těchto protestů byly podníceny konkrétními zájmovými skupinami. Dokumentární film Amerika v obležení: Občanská válka 2017 (America Under Siege: Civil War 2017) badatele Trevora Loudona ukazuje, že významnou část protestujících tvořili „profesionální revolucionáři“ s vazbami na komunistické a jiné totalitní režimy, jako jsou Severní Korea, Írán, Venezuela nebo Kuba. Loudonův dokument také upozornil na roli dvou amerických socialistických organizací: stalinistické Světové strany dělníků (Workers World Party) a maoistické Socialistické organizace Cesta svobody (Freedom Road Socialist Organization). [1]

Loudon, který od 80. let zkoumá komunistická hnutí, zjistil, že levicové organizace si udělaly ze Spojených států prvořadý cíl pro svou infiltraci a podvracení. Oblasti americké politiky, vzdělávání, médií a podnikání se pod vlivem vhodně umístěných jednotlivců, působících na citlivých místech, posouvají čím dál více doleva. Dokonce i po studené válce, kdy se lidé těšili z triumfu svobodného světa, komunismus pokradmu obsazoval veřejné instituce západní společnosti a připravoval se na svůj konečný zápas.

Zatímco ve východních zemích, jako např. v Sovětském svazu nebo v Číně, se komunismus projevuje ve formě totalitní vlády, masového zabíjení a ničení tradiční kultury, nad Západem potichu a nepřetržitě přebírá kontrolu použitím podvracení a dezinformací. Pomalu podkopává ekonomiku, politické procesy, sociální strukturu i morální základy společnosti ve snaze zapříčinit degeneraci a zkázu lidstva.

Amerika je světlem svobodného světa a vykonává úlohu světové policie, kterou jí svěřily nebesa. Bylo to právě zapojení Spojených států, které nakonec rozhodlo o výsledku obou světových válek. Během studené války Spojené státy navzdory hrozbě jaderného vyhlazení zdárně krotily sovětský blok až do rozpadu komunistických režimů v Sovětském svazu a východní Evropě. Úspěšný americký experiment se svojí svobodou a osvícenou správou tak ušetřil svět před ještě větší destrukcí.

Američtí otcové-zakladatelé při sepisování Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států uplatnili své znalosti náboženských a filozofických tradic Západu. V těchto dokumentech se považuje za samozřejmé, že člověk má práva, která pocházejí od Boha – počínaje svobodou víry a projevu – a též ustanovují rozdělení moci, které zaručuje republikový systém vládnutí.

Svoboda na Západě funguje v přímém rozporu s cílem komunistického přízraku. Zatímco se komunismus maskuje krásnou vizí kolektivní, rovnostářské společnosti, jeho cílem je zotročit a zničit lidstvo.

Protože komunistická strana nemá moc nad západními zeměmi, vykonavatelé přízraku se ukrývají pod pláštíkem všemožných organizací, do kterých se infiltrovali, aby západní země dobyli skrze jejich podvracení. Na Západě existuje přinejmenším pět hlavních sil, které komunistické podvracení pohánějí.

První podvratnou silou byl bývalý Sovětský svaz, který založil komunistickou Třetí internacionálu (Kominternu) za účelem celosvětového šíření revoluce.

Druhou podvratnou silou se staly místní komunistické strany, které spolupracovaly se sovětskou komunistickou stranou a Kominternou. 

Třetí podvratnou silou bylo přijetí socialistické politiky mnoha západními vládami, které byly pohnuty ekonomickou krizí a společenskými otřesy posledních desetiletí, což mělo za následek plynulý posun doleva. 

Čtvrtá podvratná síla vzešla od těch, kteří s komunistickou stranou a socialismem sympatizují a podporují je. Tito „spolucestující“ slouží komunismu jako pátá kolona tzv. užitečných idiotů  v západní společnosti, kteří pomáhají ničit kulturu, rozsévat morální degeneraci a podrývat legitimní vládu.

Pátou sílou je Komunistická strana Číny (KS Číny). Poté, co čínští komunisté provedli hospodářskou reformu, která začala v 80. letech 20. století, KS Číny zavedla politické, obchodní a kulturní výměny, které jí poskytly příležitost infiltrovat Západ.

Vzhledem k neprůhledné a spletité povaze komunistické infiltrace na Západě je její zevrubný popis již nad rámec této práce. Pochopením hrubého náčrtu si však čtenáři mohou udělat obrázek o tom, jak zlo operuje, a mohou se naučit nahlížet pod povrch jeho podvodů. Kvůli stručnosti nabízí tato kapitola pouze obecný přehled o rozsahu působení komunismu ve Spojených státech a západní Evropě.

1. Komunismus násilný a nenásilný

V obecném povědomí je komunistická strana synonymem násilí – a je tomu tak oprávněně. Skutečnost, že komunistické režimy Ruska a Číny převzaly moc násilnou revolucí a použily násilí jako nástroj represí, však odvrátila pozornost od méně nápadných forem komunismu. V Komunistickém manifestu Marx a Engels doslova uvádějí: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.“ [2]

Podle Marxe měla komunistická revoluce začít ve vyspělých kapitalistických zemích. Lenin však věřil, že by socialismus mohl být vybudován v Rusku, které bylo v ekonomickém vývoji poměrně pozadu. Leninovo další významné přispění k marxismu byla jeho doktrína budování strany, která se v podstatě skládala z přejímání technik donucování, obelhávání a násilí, které nalezneme ve zločineckých organizacích, a ty pak byly poháněny marxistickou socioekonomickou teorií. Podle Lenina si dělnická třída není schopna vyvinout třídní vědomí nebo požadovat revoluci sama za sebe a musí být pohnuta k akci vnější silou. Činitelé revoluce se mají zorganizovat ve vysoce disciplinovaný proletářský „předvoj“ – komunistickou stranu. 

Fabiánská společnost, založená v Británii roku 1884, tedy rok po smrti Karla Marxe, si v boji za nastolení socialismu zvolila jinou cestu. Fabiáni mají ve svém erbu vlka v beránčím rouše a jejich název odkazuje na římského vojevůdce a diktátora Quinta Fabia Maxima Verrucosa, který byl proslulý svou vyčkávací taktikou proti Kartágu. Na titulní straně prvního pamfletu skupiny se píše: „Na správnou chvíli si musíš počkat, tak jak to nanejvýš trpělivě dělal Fabius, když válčil proti Hannibalovi, přestože mnozí jeho prodlevy odsuzovali. Avšak když přijde čas, musíš tvrdě udeřit, právě tak jako Fabius, jinak tvé čekání bude marné a bezvýsledné.“ [3]

Fabiánská společnost vyvinula strategii „prostupování“ k infiltraci politiky, podnikání a občanské společnosti. Společnost povzbuzuje své členy, aby propagovali socialistické cíle tím, že vstoupí do příhodných organizací a vetřou se do přízně důležitých osob, jako jsou ministři vlád, asistenti vysokých vládních představitelů, průmyslníci, děkani univerzit nebo vedoucí představitelé církví. Sidney Webb, přední člen Fabiánské společnosti, k tomu napsal:

Naše společnost důrazně trvala na tom, že socialismus není sekularismus, a uvítali jsme prolínání mužů i žen z každého náboženství, i těch bez vyznání. Skutečným předmětem a cílem všech rozumných kolektivních činností byl rozvoj individuální duše nebo svědomí či charakteru. … Ani jsme neomezili naši propagandu na pozvolna se vynořující Stranu práce, na ty, kteří byli připraveni nazývat se socialisty, nebo na dělníky či jakoukoli konkrétní třídu. Předložili jsme naše návrhy jeden po druhém, a co možná nejpřesvědčivěji, všem, kteří jim byli ochotni naslouchat – konzervativcům, když jsme se k nim dostali, církvím a modlitebnám všech náboženství, rozličným univerzitám, liberálům i radikálům, spolu s jinými socialistickými spolky, kdykoli to bylo možné. Nazvali jsme to „prostupování“ – a byl to důležitý objev. [4]

Ať už je to Leninův násilný komunismus nebo nenásilný komunismus Fabiánské společnosti, oba mají tentýž konečný cíl. Leninův násilný komunismus však neodmítá nenásilné prostředky. Ve své knize Levičáctví – dětská nemoc komunismu Lenin kritizoval komunistické strany západní Evropy, které odmítly spolupracovat s těmi, koho sám označoval jako „reakcionářské“ dělnické odbory, nebo se připojit  ke „kapitalistickému“ národnímu parlamentu. Ve své knize Lenin napsal: „Pro komunistu, který správně chápe vlastní cíle, spočívá jeho umění politiky právě ve správném odhadnutí podmínek a chvíle, kdy předvoj proletariátu může úspěšně převzít moc. Musí odhadnout chvíli, kdy po přebrání moci dokáže jeho předvoj získat dostatečnou podporu dostatečně širokých vrstev dělnické třídy i neproletářských pracujících mas, a kdy dovede udržovat, upevňovat a rozšiřovat svou vládu tím, že bude vychovávat, vzdělávat a získávat stále širší masy pracujících.“ [5]

Lenin neustále zdůrazňoval, že komunisté musejí své pravé záměry skrývat. Počítal s tím, že pro uchopení moci je nutné použít nejrůznější sliby či kompromisy. Jinými slovy, aby komunisté dosáhli svých cílů, musejí být bezcharakterní. Bolševická strana Ruska i KS Číny na cestě k moci využily násilí a podvod ve vrchovaté míře.

Krutost komunistických režimů v Sovětském svazu a v Číně odvrátila pozornost od nenásilného komunismu na Západě. Fabiánská společnost byla mistryní převleků. Vyvolila si irského dramatika Bernarda Shawa, aby zamaskovala pravé cíle nenásilného socialismu prozaickou rétorikou. Avšak brutalita přetrvává pod povrchem. Shaw na poslední stránce své knihy Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu napsal: „Také jsem už objasnil, že socialismus znamená rovné platy bez kompromisů, a že v socialismu člověk nebude mít dovoleno být chudý. Budete násilně krmen, šacen, ubytován, učen a zaměstnán, ať už se vám to líbí nebo ne. Pokud by se zjistilo, že nemáte dostatečný charakter na to, abyste toho všeho byl hoden, můžete být laskavým způsobem popraven.“ [6]

Stejně jako může být pro leninistický režim někdy užitečné zmírnit neskrývanou brutalitu své vlády, západní komunistické strany se svými různými předními organizacemi naopak nevylučují násilí a jiné trestné činy, jestliže to podpoří jejich politické cíle.

2. Válka špionážní a dezinformační

Komunisté zastávají názor, že národ je utiskujícím konstruktem třídní společnosti, a proto usilují o zrušení konceptů vlastenectví a věrnosti vůči svému národu. V Komunistickém manifestu Marx a Engels hlásají, že „dělník nemá žádnou zemi“. Manifest končí poznámkou: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Pod Leninovým vedením založili bolševici první světový socialistický stát a neprodleně zřídili Kominternu za účelem podněcování socialistické revoluce po celé zeměkouli. Cílem Sovětského svazu a Kominterny bylo svrhnout legitimní režimy všech národů na zemi a ustavit celosvětovou socialistickou diktaturu proletariátu. Roku 1921 založila pobočka Kominterny na Dálném východě Komunistickou stranu Číny, která v roce 1949 ovládla Čínu.

Komunistické strany celého světa vyhledávaly vedení Kominterny a přijímaly od ní financování a školení. Se zdroji své ohromné říše provedli bolševici nábor aktivistů z celého světa a vycvičili je k tomu, aby prováděli podvratné operace ve svých zemích.

Komunistická strana USA, založená roku 1919, byla jednou z těchto organizací, které následovaly Kominternu a bolševiky. Komunistická strana USA se nikdy nestala hlavní politickou silou, nicméně její vliv na Spojené státy byl přesto významný. Dohodla se s aktivisty a jejich organizacemi na infiltrování dělnických a studentských hnutí, církve a vlády.

Průkopník amerického antikomunistického myšlení, dr. Fred Schwarz, ke konci 50. let řekl Výboru pro neamerickou činnost: „Jakýkoliv pokus posoudit vliv komunistů podle jejich počtu je jako zkoušet stanovit spolehlivost lodního trupu poměřováním rozlohy děr s rozlohou neporušené oblasti. Jedna díra může potopit loď. Komunismus je teorie hrstky disciplinovaných, kteří ovládají a vedou zbytek. Jedna osoba na citlivé pozici může ovládat a manipulovat tisíce ostatních.” [7]

Dnes již víme, že během druhé světové války byli sovětští tajní agenti aktivní uvnitř samotné americké vlády. Navzdory této skutečnosti a navzdory antikomunistickým snahám senátora Josepha McCarthyho byla tato fakta levicovými politiky, akademiky a levicovými médii před veřejností utajena.

V 90. letech 20. stol. americká vláda odtajnila tzv. „svazky Venona“, což je soubor dokumentů zachycujících sovětskou komunikaci, kterou dešifrovala americká rozvědka během druhé světové války. Tyto dokumenty ukazují, že v americké vládě pracovalo minimálně 300 sovětských špionů. Byli dokonce i mezi vysoce postavenými úředníky Rooseveltovy vlády a měli přístup k přísně tajným informacím. Další agenti využívali svých pozic k ovlivnění amerického zákonodárství a státnictví. Mezi těmi, kteří byli odhaleni jako sovětští špioni, byli úředník amerického ministerstva financí Harry Dexter White, úředník ministerstva zahraničí Alger Hiss a manželé Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli popraveni na elektrickém křesle za vynášení tajných informací o armádě a atomové bombě do Sovětského svazu.

Komunikace zachycené a dešifrované projektem Venona jsou pouze špičkou ledovce. Plný rozsah sovětské infiltrace v americké vládě zůstává neznámý. Někteří z působících sovětských agentů měli jako vysoce postavení američtí úředníci příležitost ovlivnit důležitá politická rozhodnutí.

Hiss, který působil jako ředitel Úřadu pro zvláštní politické záležitosti na ministerstvu zahraničí, sehrál klíčovou roli jako poradce prezidenta Roosevelta během Jaltské konference na konci druhé světové války. Právě on pomáhal spoluurčovat poválečná teritoriální uspořádání, navrhnout Chartu OSN, rozhodovat o výměnách zajatců a podobně.

White byl asistentem ministra financí Henriho Morgenthaua Jr. Pomáhal vytvořit mezinárodní finanční dohodu z Bretton Woods z roku 1944 a byl jednou ze zakladatelů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. White doporučil Čínské národní straně (Kuomintang), aby zaměstnala tajného člena Komunistické strany Číny I Čao-tinga na čínském ministerstvu financí. Když potom I v roce 1941 nastoupil na svou pozici, stal se strůjcem katastrofických měnových reforem, které poškodily reputaci Kuomintangu a přispěly ke vzestupu KS Číny. [8] Někteří historikové se domnívají, že vliv sovětských špionů a jejich levicových sympatizantů v americké zahraniční politice vedl Spojené státy k ukončení vojenské pomoci Kuomintangu během čínské občanské války, která následovala po druhé světové válce. Pevninská Čína v důsledku toho upadla do rukou komunistické strany. [9]

Whittaker Chambers, sovětský informátor a spolupracovník Komunistické strany USA, který později zběhl a svědčil proti ostatním špionům, vypověděl: „Agenti nepřátelské mocnosti byli v pozici, kdy mohli dělat mnohem víc než jen zcizovat dokumenty. Byli v pozici, kdy mohli ovlivňovat zahraniční politiku národa v zájmu jeho úhlavního nepřítele. A to nejen při výjimečných příležitostech, … ale v tom, co muselo být ohromujícím součtem každodenních rozhodnutí. “ [10] 

Jurij Bezmenov, agent KGB, který v roce 1970 zběhl na Západ, probíral sovětské metody podvracení ve svých spisech a rozhovorech. Špioni v populární kultuře, kteří jako James Bond vyhazují do vzduchu mosty a potají se plíží s ukradenými přísně tajnými dokumenty, se podle Bezmenova velice liší od těch skutečných. Na tradiční špionážní operace bylo přiděleno pouze 10 až 15 procent zaměstnanců a zdrojů KGB, zbytek pracoval na ideologickém podvracení.

Bezmenov zmínil, že podvratná činnost probíhá ve čtyřech stadiích: demoralizace, destabilizace, krize a „normalizace“. První krok se zaměřuje na použití jedné generace k podkopání vnímání reality a demoralizaci nepřátelské země. Ve druhém kroku se vytvoří společenský chaos a ve třetím se roznítí krize, která přejde do občanské války, revoluce nebo invaze zvenčí. Vrcholem je pak čtvrté, poslední stadium – ovládnutí země komunistickou stranou. Toto se nazývá normalizace.

Bezmenov, alias Thomas Schumann, do prvního stadia zahrnul tři oblasti podvracení či demoralizace: myšlenky, struktury a život. Myšlenková oblast pokrývá náboženství, vzdělávání, média a kulturu. Do struktur se počítá vládní administrativa, právní systém, vymáhání práva, ozbrojené síly a diplomacie. Oblast života obsahuje rodiny a komunity, zdraví a vztahy mezi odlišnými rasami a sociálními třídami.

Jako příklad Bezmenov vysvětlil, jak byl koncept rovnosti zmanipulován, aby se vytvořily nepokoje. Agenti propagují téma rovnostářství, což vyústí v to, že se lidé cítí nespokojeně se svými politickými a ekonomickými poměry. Aktivismus a občanský nepokoj způsobují, že ekonomika uvázne na mrtvém bodě a pracovní i kapitálové vztahy se dále zhoršují v sestupném cyklu destabilizace. Následuje vyvrcholení: revoluce nebo invaze komunistických sil. [11]

V roce 1978 dezertoval do Spojených států Ion Mihai Pacepa, nejvýše postavený úředník rozvědky komunistického Rumunska. Odkryl strategie, které komunistické režimy použily v rámci prvního stádia vedení psychologické a dezinformační války proti západním zemím. Podle Pacepy bylo účelem dezinformací změnit u lidí referenční rámec vnímání – tj. způsob, jakým nahlíží na význam určité situace. Pokud by došlo ke zmanipulování ideových hodnot lidí, nebyli by potom schopni pochopit nebo akceptovat pravdu, ani kdyby byla podložena přímým důkazem. [12]

Bezmenov uvedl, že první fáze ideologického rozvratu obvykle trvá 15 až 20 let – což je doba, kterou zabere vzdělání další generace – zatímco druhá fáze trvá dva až pět let a třetí fáze jen dva až šest měsíců. V rozhovoru, který dal roku 1984, Bezmenov uvedl, že první fáze byla naplněna ještě ve větším rozsahu, než sovětské řídící orgány očekávaly.

Výpovědi mnoha sovětských špionů a pracovníků rozvědky společně s odtajněnými dokumenty ze studené války odhalují, že taktiky infiltrace a podkopávání byly hybnými silami, jež poháněly hnutí kontrakultury z 60. let.

Roku 1950 začal senátor Joseph McCarthy odhalovat rozsah komunistické infiltrace napříč americkou vládou a společností. O čtyři roky později však Senát tuto jeho snahu odsoudil, a tak byla zastavena snaha, kterou vláda podnikala na své cestě k vymanění se z komunistického vlivu. Dnes je mccarthismus synonymem pro politické perzekuce, což jen potvrzuje skutečnost, že si levice úspěšně vydobyla dominantní postavení v boji ideologií.

Komunistická infiltrace se s kolapsem Sovětského svazu a koncem studené války nezmenšila. Levice zuby nehty bojuje o to, aby ochránila cizoložníky, potratáře, zločince a komunisty, a přitom podporuje anarchii a staví se proti civilizaci.

3. Od „Nového údělu“ k progresivismu

24. října 1929 nastala panika na newyorské burze cenných papírů a obchodovalo se s rekordním počtem 12,9 milionu akcií. Krize se z finančního systému rozšířila na celou ekonomiku a následná velká hospodářská krize neušetřila žádnou z industrializovaných či rozvinutých zemí na světě. Nezaměstnanost ve Spojených státech, která byla v roce 1929 tříprocentní, zasáhla kolem roku 1933 více než jednu čtvrtinu pracující síly. Kromě Sovětského svazu klesla průmyslová produkce v hlavních průmyslových zemích v průměru o 27 %. [13] 

Na začátku roku 1933, během prvních sto dní poté, co se stal prezidentem Franklin Delano Roosevelt, byla zavedena mnohá opatření na řešení krize. Politici zesílili vládní intervence do ekonomiky a Kongres prosadil některé velké reformy, jako byl Zákon o nouzovém bankovnictví (Emergency Banking Act), Zákon o zemědělském přizpůsobení (Agricultural Adjustment Act), Národní zákon o průmyslové obnově (National Industrial Recovery Act) a Zákon o sociálním zabezpečení (Social Security Act). Přestože vypuknutím druhé světové války platnost Rooseveltova „Nového údělu“ (New Deal) v podstatě vypršela, mnoho institucí a organizací, které vznikly během toho období, pokračovalo ve formování americké společnosti a působí dodnes.

Roosevelt vydal v průměru za rok více výkonných nařízení než všichni prezidenti 20. století dohromady. Přesto až do roku 1941, kdy byla válka v plném proudu, míra nezaměstnanosti v USA neklesla pod dvojmístné číslo. Skutečným důsledkem „Nového údělu“ bylo, že se vláda Spojených států vydala na dráhu vysokého zdanění, přebujelého vládního aparátu a ekonomického intervencionismu.

Ve své knize z roku 2017 Velká lež: Odhalení nacistických kořenů americké levice (The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left ) konzervativní myslitel Dinesh D’Souza uvádí, že Zákon o národní obnově, který tvořil ústřední část Rooseveltova Nového údělu, v podstatě znamenal konec svobodného amerického trhu. [14]

Podle knihy historika Jima Powella Pošetilost FDR (FDR’s Folly) z roku 2003 tzv. Nový úděl velkou hospodářskou krizi spíše prodloužil, než aby ji ukončil. Zákon o sociálním zabezpečení a pracovní zákony nezaměstnanost ještě prohloubily, zatímco vysoké daně zatížily zdravé podnikání, apod. [15] Ekonom a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman vyzdvihl Powellovu práci těmito slovy: „Abych řekl pravdu – Powell bez nejmenších pochybností ukazuje, že Nový úděl ztížil obnovu sil, prodloužil a znásobil nezaměstnanost a připravil půdu pro ještě dotěrnější a nákladnější vládu.“ [16]

Prezident Lyndon Johnson, který převzal úřad v roce 1963 po zavražděném prezidentu Johnu F. Kennedym, ve své Zprávě o stavu Unie z roku 1964 vyhlásil „válku proti chudobě a nezaměstnanosti” a poté spustil vnitrostátní sociální programy tzv. Velké společnosti (Great Society). Krátce nato Johnson vydal sérii výkonných nařízení, založil nové vládní agentury, posílil sociální stát, zvýšil daně a dramaticky rozšířil pravomoci vlády.

Je zajímavé sledovat podobnosti mezi administrativními opatřeními prezidenta Johnsona a cíli stanovenými v tehdejší komunistické literatuře. Bývalý generální tajemník Komunistické strany USA Gus Hall prohlásil: „Postoj komunistů k Velké společnosti můžeme shrnout starým rčením, že i když dva lidé spí ve stejné posteli, mohou mít různé sny. … Podporujeme tato opatření, protože sníme o socialismu.“

Hallův obrat „stejná postel“ odkazuje na Johnsonovu politiku Velké společnosti. Přestože iniciativu Velké společnosti podporovala i Komunistická strana USA, záměrem Johnsonovy vlády bylo pomoci Spojeným státům v rámci demokratického režimu, zatímco záměrem komunistické strany bylo naproti tomu usnadňovat přechod Spojených států k socialismu.

Nejzávažnějšími důsledky „Velké společnosti“ a „války proti chudobě“ spočívaly v tom, že zvýšily závislost lidí na sociálních dávkách, odradily lidi od práce, zavedly sociální politiku a poškodily strukturu rodiny. Politika sociálního zabezpečení zvýhodňovala rodiny s jedním rodičem, což podpořilo rozvodovost a zvýšilo počet nemanželských dětí. Podle statistik tvořil počet dětí narozených mimo manželství v roce 1940 3,8 %. Do roku 1965 toto číslo vzrostlo na 7,7 %. V roce 1990, 25 let po reformě Velké společnosti, dosahovalo toto číslo už 28 % a v roce 2012 znovu vzrostlo až na 40 %. [17] Tyto politiky neúměrně zasáhly menšiny, zejména Afroameričany.

Rozpad rodin s sebou přinesl dalekosáhlé následky v podobě zvýšení finanční zátěže pro vládu, rostoucí míry zločinnosti, úpadku domácího vzdělávání, generační chudoby a mentality nároků na sociální dávky, která vedla k vyšší míře dobrovolné nezaměstnanosti.

Situaci vystihuje citát, který je připisován skotskému historikovi a právníkovi, lordu Alexanderovi Fraserovi Tytlerovi: „Demokracie nemůže existovat jako trvalá forma vlády. Může existovat jen do té doby, než většina zjistí, že si mohou sami zvolit, jak štědrá jejich státní pokladna bude. Poté si většina vždy zvolí kandidáta slibujícího nejvíc příspěvků ze státní pokladny. To má za následek, že demokracie zkolabuje kvůli následné volné fiskální politice. Tu bude vždy následovat diktatura a po ní monarchie.“ [18] Znění této citace je také někdy přičítáno francouzskému historikovi Alexisovi de Tocquevilleovi.

Jak praví jedno čínské přísloví: „Od šetrnosti k rozhazovačnosti je cesta snadná, avšak od rozhazovačnosti k šetrnosti je obtížná.“ Poté, co si lidé vyvinou závislost na sociálních dávkách, je pro vládu již téměř nemožné zredukovat škálu a typy přídavků. Západní sociální stát se dostal do začarovaného kruhu, ze kterého politici a úředníci nedokáží vystoupit.

V 70. letech se krajní levice vzdala revolučních termínů, před kterými se měli američtí občané na pozoru, a nahradila je neutrálněji znějícími termíny, jako „liberalismus“ a „progresivismus“ („pokrokářství“). Lidem, kteří žili v komunistických zemích, není druhý z termínů cizí, protože slovo „pokrok“ (angl. „progress“) komunistická strana dlouho používala víceméně jako synonymum pro „komunismus“. Například termín „pokrokové hnutí“ označoval „komunistické hnutí“ a „pokrokoví intelektuálové“ byli „prokomunističtí jedinci“ nebo neoficiální členové komunistické strany.

Liberalismus se v zásadě příliš neliší od progresivismu, jelikož s sebou nese stejnou konotaci v podobě vysokých daní, rozšířených sociálních dávek, velké vlády, odmítnutí náboženství, morálky a tradic, používání „politické korektnosti“ a „sociální spravedlnosti“ jako politické zbraně a militantní propagování feminismu, homosexuality, sexuální perverznosti a podobně. 

Není naším cílem ukazovat prstem na nějakého jednotlivce či konkrétní politickou postavu, protože je vskutku obtížné správně zanalyzovat a posoudit složitý historický vývoj. Je zřejmé, že přízrak komunismu působil na Východě i na Západě už od počátku 20. století. Jakmile násilná revoluce uspěla na Východě, šířila vliv komunismu do vlád a společností na Západě a obracela je stále více doleva.

Po velké hospodářské krizi Spojené státy čím dál více přijímaly socialistickou politiku, například v podobě státní sociální podpory. Ateismus a materialismus mezitím postupně rozkládaly morální strukturu americké společnosti. Lidé se postupně odcizili Bohu a tradiční morálce, což zeslabilo jejich odolnost vůči komunistickému klamu.

4. Kulturní revoluce na Západě

60. léta 20. stol., předělový okamžik moderní historie, byla svědkem nevídané vlny namířené proti kultuře, která se převalila z Východu na Západ. Na rozdíl od kulturní revoluce KS Číny se západní protikulturní hnutí jevilo chaoticky, protože se zaměřovalo na více různých cílů, či lépe řečeno nemělo žádný konkrétní cíl.

Převážně mladí účastníci hnutí proti kultuře byli v průběhu 60. a 70. let motivováni honbou za různými ideály. Někteří byli proti válce ve Vietnamu, někteří bojovali za občanská práva, někteří obhajovali feminismus a pranýřovali patriarchát. Jiní usilovali o práva homosexuálů. Vše završovala oslnivá plejáda hnutí proti tradicím a autoritám, která obhajovala sexuální svobodu, hédonismus, drogy a rockovou hudbu.

Cílem této západní kulturní revoluce bylo zničit křesťanskou civilizaci a její tradiční kulturu. Ačkoliv se jeví chaotický a neuspořádaný, má tento mezinárodní kulturní posun kořeny v komunismu. Mladí účastníci hnutí vyznávali takzvaná „Tři M“ – Marxe, Marcuse a Maa.

Herbert Marcuse byl klíčovým členem takzvané Frankfurtské školy, skupiny marxistických intelektuálů přidružených k Ústavu pro sociální výzkum, prvně založeného v roce 1923 v rámci Univerzity ve Frankfurtu. Zakladatelé Frankfurtské školy používali koncept tzv. kritické teorie k útoku na západní civilizaci a k aplikování marxismu do kulturní sféry.

Jedním ze zakladatelů Frankfurtské školy byl maďarský marxista György Lukács. Uvedl, že účelem školy bylo odpovědět na otázku: „Kdo nás může zachránit před západní civilizací?“ [19] Tuto otázku dále podpořil prohlášením, že Západ je vinen ze zločinů genocidy vůči každé civilizaci a kultuře, na kterou narazil. Americká a západní civilizace jsou podle Lukácse největším zdrojem rasismu, sexismu, politického nativismu, xenofobie, antisemitismu, fašismu a narcisismu na světě. Cesta k „politické korektnosti“ tak byla vydlážděna.

V roce 1935 se marxisté z Frankfurtské školy přestěhovali do Spojených států a přidružili se ke Kolumbijské univerzitě v New Yorku. To jim umožnilo šířit své teorie na americké půdě. Za asistence dalších levicových intelektuálů zkazili několik generací americké mládeže. 

Marcuseovy teorie, které kombinují marxismus s Freudovým pansexualismem (teorií, že veškeré lidské jednání je založeno na sexu), vyvolaly hnutí za sexuální svobodu. Marcuse věřil, že přemáhání vlastní přirozenosti v kapitalistické společnosti brání osvobození a svobodě. Proto bylo nezbytné vzdorovat všem tradičním náboženstvím, morálce, řádu a autoritám, aby bylo možné přeměnit společnost na utopii plnou bezmezného a snadno dostupného potěšení.

Marcuseova slavná práce Erós a civilizace z roku 1955 zastává významné místo mezi širokým výčtem děl Frankfurtské školy ze dvou důvodů. Zaprvé, kniha kombinuje myšlenky Marxe a Freuda a obrací Marxovu kritiku politiky a ekonomie do roviny kultury a psychologie. Zadruhé, kniha postavila most od frankfurtských teoretiků k mladým čtenářům a umožnila kulturní vzpouru 60. let.

Marcuse prohlásil, že protikulturní hnutí můžeme nazvat „kulturní revolucí, poněvadž protest se zaměřuje na celé kulturní zřízení, včetně morálky existující společnosti“. Pokračoval: „Jednu věc můžeme říci s naprostou jistotou: tradiční představa revoluce a tradiční revoluční strategie patří minulosti. Tyhle myšlenky už jsou zastaralé. … Co musíme podniknout my, je postupné rozložení systému.“ [20]

Jen hrstka rebelující mládeže byla schopna pochopit tajemné teorie Frankfurtské školy. Marcuseovy myšlenky však byly jednoduché: buď proti tradicím, proti autoritám a proti morálce. Bez zábran se oddávej sexu, drogám a rock-and-rollu. Marcuse také poprvé použil heslo „miluj se, neválči“. Pokud člověk řekl „ne“ všem autoritám a společenským normám, byl považován za účastníka „vznešené“ revoluce. Stát se revolucionářem bylo velice jednoduché a snadné. Není divu, že ve své době toto hnutí přitahovalo tolik mladých lidí.

Je třeba zdůraznit, že ačkoli mnozí z rebelujících mladých lidí jednali sami za sebe, mnozí z nejradikálnějších studentských vůdců hnutí byli vycvičeni a řízeni zahraničními komunisty. Například vůdci Studentů pro demokratickou společnost (SDS) byli podle záznamů FBI školeni kubánskými špiony.

Protiválečné studentské protesty byly přímo organizovány a podníceny komunistickými skupinami. Jednou takovou skupinou byla extrémně levicová frakce Weather Underground, která vstoupila na scénu v 1969, kdy se rozpadla organizace Studentů za demokratickou společnost. V roce svého vzniku Weather Underground uvedla: „Rozpor mezi revolučními národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky a imperialisty v čele se Spojenými státy je hlavním rozporem současného světa. Vývoj tohoto rozporu podporuje boj lidí celého světa proti americkému imperialismu a jeho lokajům.“

Toto prohlášení napsal Lin Piao, tehdejší druhý nejmocnější vůdce komunistické Číny, a pochází z jeho série článků „Ať žije vítězství lidové války!“. [21]

Tak jako kulturní revoluce přinesla nenávratné škody tradiční čínské kultuře, hnutí kontrakultury způsobilo kolosální převrat v západní společnosti. Zaprvé normalizovalo mnoho subkultur, které původně náležely spodnímu okraji společnosti nebo byly odchýlenými variacemi hlavního proudu kultury. Sexuální osvobození, drogy a rock-and-roll rychle rozkládaly morální hodnoty mládeže a přeměňovaly ji na zhoubnou sílu, která se stavěla proti Bohu, tradicím a společnosti.

Zadruhé, protikulturní hnutí nastavilo precedens pro chaotický aktivismus a podpořilo širokou škálu protispolečenských a protiamerických způsobů myšlení, které připravily půdu pro pozdější protesty v ulicích a kulturní válku.

Zatřetí, poté, co mladí lidé 60. let skončili s aktivistickým životním stylem, nastoupili na univerzity a výzkumné instituty, obhájili své doktoráty a magisterské tituly a přešli do hlavního proudu americké společnosti. Přinesli si s sebou marxistické vidění světa a jeho hodnoty a vnesli je do vzdělávání, médií, politiky i podnikání, čímž pomáhali prosadit nenásilnou revoluci po celé zemi.

Od 80. let levice z velké části obsadila mainstreamová média, akademický svět a Hollywood, a udělala si z nich své bašty. Prezidentství Ronalda Reagana tento trend krátce zvrátilo, ale v 90. letech se znovu vynořil a v nedávných letech dosáhl svého vrcholu.

5. Protiválečná hnutí a hnutí za občanská práva

V Orwellově románu 1984 se jedno ze čtyř hlavních ministerstev Oceánie jmenuje Ministerstvo míru a dohlíží na vojenské záležitosti strany. Převrácený význam jeho názvu ve skutečnosti obsahuje hluboký smysl: když je něčí síla menší než síla nepřítele, je nejlepší strategií vyhlašovat svoji touhu po míru. Ohánět se olivovou ratolestí je nejlepší způsob, jak zakrýt chystaný útok.

Sovětský svaz a další komunistické země byly a jsou zběhlými vykonavateli této strategie, kterou uplatňují při infiltrování Západu. Druhá světová válka zrovna skončila –⁠ kdy Spojené státy byly stále ještě jedinou zemí na světě, která vyrobila a odzkoušela atomovou bombu –⁠ vznikla zároveň Světová rada míru. Jejím první předsedou byl francouzský fyzik Joliot-Curie, člen francouzské komunistické strany.

Poté, co Sovětský svaz utrpěl ve válce obrovské ztráty, agresivně propagoval světový mír jako lest, kterou chtěl odvrátit tlak Západu. Světová rada míru byla přímo řízena Sovětskou mírovou komisí, což byla organizace přidružená k sovětské komunistické straně. Tato komise po celém světě šířila příběh o tom, že Sovětský svaz je mírumilovnou zemí, a odsuzovala Spojené státy jako hegemonického válečného štváče. Vysoce postavený sovětský úředník a ideologický lídr Michail Suslov propagoval „boj za mír“, který se stal trvalou součástí sovětské rétoriky. 

„Současné protiválečné hnutí je dokladem vůle a připravenosti nejširších mas střežit mír a bránit agresorům, aby strhli lidstvo do propasti dalších jatek,“ napsal Suslov ve svém propagandistickém pojednání z roku 1950. „Nyní je úkolem proměnit tuto vůli mas do aktivních, konkrétních akcí ke zmaření plánů a kroků anglo-amerických válečných štváčů.“ [22]

„Světový mír“ stanul v předních liniích komunistické války o veřejné mínění, namířené proti svobodnému světu. Sovětský svaz sponzoroval množství organizací a skupin, jako byla Světová federace odborových svazů, Světový svaz mládeže, Mezinárodní federace žen, Mezinárodní federace novinářů, Světový svaz demokratické mládeže, Světový svaz vědců a podobně, aby prosadil komunistické cíle.

Vladimir Bukovskij, přední sovětský disident, napsal roku 1982, že „členové starší generace si stále ještě pamatují pochody, manifestace a petice 50. let. … Není už žádným tajemstvím, že celá kampaň byla organizována, řízena a financována z Moskvy skrze takzvaný Mírový fond a Sověty ovládanou Světovou radu míru“. [23]

Bývalý generální tajemník Komunistické strany USA Gus Hall prohlásil: „Je třeba rozšiřovat boj za mír, eskalovat ho, zapojit do něj více lidí a udělat z něj horké téma v každé komunitě, každé organizaci, každém odborovém svazu, každém kostele, každé rodině, na každé ulici a na každém místě, kde se scházejí naši lidé.“ [24]

Sověti protlačovali hnutí „boje za mír“ v průběhu studené války ve třech vlnách. První vlna začala v 50. letech. Druhá vlna vyvrcholila protiválečným hnutím 60. a 70. let. Podle výpovědi Stanislava Luněva, bývalého úředníka sovětské vojenské rozvědky GRU, který v roce 1992 dezertoval z Ruska do Spojených států, „GRU a KGB financovaly téměř všechna protiválečná hnutí a skupiny ve Spojených státech a dalších zemích“. [25]

Ronald Radosh, bývalý marxista a aktivista během hnutí proti válce ve Vietnamu, připustil, že cílem aktivistů „nikdy nebylo až tak ukončení války, jako spíše použití protiválečného sentimentu k vytvoření nového revolučního socialistického hnutí doma [v USA]“. [26]

Třetí důležité protiválečné hnutí se odehrálo na začátku 80. let, kdy Spojené státy rozmístily nukleární rakety středního doletu v Evropě. Odpůrci války požadovali, aby obě strany, jak Sovětský svaz, tak Spojené státy, omezily svůj nukleární arzenál a v roce 1987 byla vytvořena Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF). Vzhledem k nedostatku svobody projevu a politické transparentnosti v sovětském bloku mohly být smluvní podmínky účinně zaručeny pouze na demokratickém Západě. Po studené válce a nástupu války s terorismem hrály organizace s komunistickými nebo radikálními levicovými vazbami hlavní roli při řízení amerického protiválečného hnutí. [27]

Komunisté také měli v plánu zmocnit se amerického hnutí za občanská práva. Koncem 20. let objevila komunistická Dělnická strana velký revoluční potenciál mezi černošskými Američany. [28] Komunistická propagandistická příručka, publikovaná roku 1935 a nazvaná Černoši v Sovětské Americe, navrhovala rasovou revoluci na Jihu, včetně zřízení Černošské republiky, a tu pak zkombinovat s celosvětovou proletářskou revolucí. [29]

Skupiny uvnitř hnutí za občanská práva ve Spojených státech v 60. letech 20. století získaly podporu od sovětské i čínské komunistické strany. Extrémní organizace jako Revoluční akční hnutí a maoističtí Černí panteři byly všechny podporovány nebo přímo ovlivněny Komunistickou stranou Číny. V létě roku 1965 bylo několik amerických měst rozpolceno rasovými nepokoji. Poté, co Leonard Patterson vystoupil z Komunistické strany USA, svědčil o tom, že povstání a nepokoje mezi americkými černochy měly silnou podporu komunistické strany. Patterson i generální tajemník Komunistické strany USA Gus Hall prošli výcvikem v Moskvě. [30]

Černí panteři se svou formou i doktrínou zhlíželi v Komunistické straně Číny jako ve svém vzoru a přebrali i její slogany jako „politická moc vychází z hlavně pušky“ a „všechna moc patří lidu“. Mao Ce-tungova Rudá knížka byly povinnou četbou všech jejich členů. Stejně jako čínští komunisté i Černí panteři požadovali násilnou revoluci. Jeden z jejich vůdců, Eldridge Cleaver, předpověděl v roce 1968 vlnu teroru, násilí a partyzánských válek. Na mnoha černošských shromážděních účastníci mávali Rudou knížkou. Tentýž výjev bylo možné pozorovat ve stejnou dobu v Číně. [31]

Hnutí za občanská práva úspěšně vneslo do veřejné diskuse rasové vztahy a pomohlo Američanům vyléčit některé z nejhlubších sporů národa pomocí mírových prostředků, jako jsou legislativa, protesty, bojkoty a osvěta. Levicoví revolucionáři však nadále využívají rasový konflikt jako odrazový můstek pro své radikální cíle. [32]

***

Odkazy

1. Joseph (Jake) Klein, „An Interview With Trevor Loudon“, Capital Research Center, 24. února 2017, stránka navštívena 16. dubna 2020, https://capitalresearch.org/article/an-interview-with-trevor-loudon/.

2. Karl Marx a Friedrich Engels, Manifesto of the Communist Party (Manifest Komunistické strany), v díle Marx & Engels Selected Works (Marx, Karl: Vybrané spisy), sv. 1, překl. Samuel Moore, ed. Andy Blunden (Moscow: Progress Publishers, 1969), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/marx/works/1848/communist-manifesto/ch04.htm.

3. „Our History“, Fabian Society, stránka navštívena 6. března 2020, https://fabians.org.uk/about-us/our-history.

4. Mary Agnes Hamilton, Sidney and Beatrice Webb: A Study in Contemporary Biography (London: Sampson Low, Marston & Co., 1932).

5. Vladimir I. Lenin, „Left-Wing“ Communism: an Infantile Disorder (Levičáctví – dětská nemoc komunismu) (Moscow: Foreign Languages Publishing House, 1952), 47.

6. George Bernard Shaw, The Intelligent Woman’s Guide to Socialism and Capitalism (Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu) (New York: Brentano’s Publishers, 1928), 470.

7. US Congress, House, Committee on Un-American Activities, Communist Legal Subversion: The Role of the Communist Lawyer: Report, 86th Cong., 1st sess., 16. února 1959.

8. John Earl Haynes a Harvey Klehr, Venona: Decoding Soviet Espionage in America (New Haven: Yale University Press, 1999), 138–145.

9. M. Stanton Evans a Herbert Romerstein, Stalin’s Secret AgentsThe Subversion of Roosevelt’s Government (New Haven: Yale University Press, 1999), 138–145.

10. Whittaker Chambers, Witness (New York: Random House, 1952).

11. Tomas Schuman (Yuri Bezmenov), Love Letter to America (Los Angeles: Maxims Books, 1984), 21–46.

12. Ion Mihai Pacepa a Ronald J. Rychlak, Disinformation: Former Spy Chief Reveals Secret Strategies for Undermining Freedom, Attacking Religion, and Promoting Terrorism (Washington, DC: WND Books Inc., 2013).

13. Bureau of the Census, „Historical Statistics of the United States: Colonial Times to 1970, Part 2“, stránka navštívena 16. dubna 2020, https://www.census.gov/history/pdf/1930-39unemployment.pdf.

14. Dinesh D’Souza, The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left (Chicago: Regnery Publishing, 2017).

15. Jim Powell, FDR’s Folly: How Roosevelt and His New Deal Prolonged the Great Depression (New York: Crown Forum, 2003).

16. Milton Friedman, citace z Powellovy kihy FDR’s Folly, zadní přebal.

17. Nicholas Eberstadt, „The Great Society at 50: What LBJ wrought“ (American Enterprise Institute), 9. května 2014, stránka navštívena 16. dubna 2020, http://www.aei.org/publication/the-great-society-at-50/.

18. Elmer T. Peterson, „This Is the Hard Core of Freedom“, The Daily Oklahoman, 9. prosince 1951.

19. William S. Lind, „Political Correctness“: A Short History of an Ideology (Washington, DC: Free Congress Foundation, 2004), 4–5.

20. Tamtéž, 10.

21. Lin Biao (Lin Piao), „Defeat US Imperialism and Its Lackeys by People’s War“, in Long Live the Victory of People’s War! (Beijing: Foreign Language Press, 1965).

22. Mikhail Suslov, „The Defense of Peace and the Struggle Against the Warmongers“, (New Century Publishers, únor 1950), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxists.org/archive/suslov/1949/11/x01.htm.

23. Vladimir Bukovsky, „The Peace Movement & the Soviet Union“, Commentary Magazine, květen 1982, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.commentarymagazine.com/articles/the-peace-movement-the-soviet-union/.

24. US Congress, Congressional Record: Proceedings and Debates, 88th Cong., 1st sess., Vol. 109, Part 1, 9. ledna 1963 – 30. ledna 1963.

25. Stanislav Lunev a Ira Winkler, Through the Eyes of the Enemy: The Autobiography of Stanislav Lunev (Washington, DC: Regnery Publishing, 1998).

26. Ronald Radosh, citace z knihy Roberta Chandlera, Shadow World: Resurgent Russia, the Global New Left, and Radical Islam (Washington, DC.: Regnery Publishing, 2008), 389.

27. „AIM Report: Communists Run Anti-War Movement“, Accuracy in Media, 19. února 2003, https://www.aim.org/aim-report/aim-report-communists-run-anti-war-movement/.

28. John Pepper (Joseph Pogani), American Negro Problems (New York: Workers Library Publishers, 1928), Marxists Internet Archive, stránka navštívena 17. dubna 2020, https://www.marxistsfr.org/history/usa/parties/cpusa/1928/nomonth/0000-pepper-negroproblems.pdf.

29. James W. Ford a James Allen, The Negroes in a Soviet America (New York: Workers Library Publishers, 1934), s. 24–30.

30. Leonard Patterson, „I Trained in Moscow for Black Revolution”, Speakers Bureau of the John Birch Society, video na YouTube zveřejněné Swampem Yankeem, 20. srpna 2011, https://www.youtube.com/watch?v=GuXQjk4zhZs.

31. G. Louis Heath, ed., Off the Pigs! The History and Literature of the Black Panther Party, (Metuchen, NJ: Scarecrow Press, 1976), s. 61.

32. Thurston Powers, „How Black Lives Matter Is Bringing Back Traditional Marxism“, The Federalist, 28. září 2016, http://thefederalist.com/2016/09/28/black-lives-matter-bringing-back-traditional-marxism/.