V zářivém srpnovém slunci si vykračujeme po polích na Zálúčí, oblasti nedaleko vinařské obce Blatnička, ležící v podhůří Bílých Karpat, kousek od slovenských hranic. Mým průvodcem je Martin Smetana, mladý zemědělec, sadař, ekolog a hlavně vizionář.
Martin navrací krajinu zpět k tradičnějšímu pojetí hospodaření tak, aby byla rozmanitější a skýtala přirozené útočiště pro místní flóru i faunu. Už když jako student Masarykovy univerzity jezdíval z rodného Trenčína do Brna, všímal si, že místní krajina postrádá pestrost a je zadušena nekonečnými lány, a když se sem pár let po dostudování přiženil, rozhodl se s tím něco udělat.
“Krajina by měla být diverzifikovaná, aby tam lidé měli práci i zdroj potravy a ne tak, jako to je dnes, že lidé do krajiny ani nemohou jít, protože je stříkaná anebo jsou rozorané přístupové cesty,“ říká mladý zemědělec.
Nejdříve proto začal roku 2015 odkupovat políčka od lidí, kteří je byli ochotni prodat a postupně výměru zvětšuje. Původní 65hektarová pole rozčlenil svými pásy půdy na menší půdní bloky, které dnes hrají důležitou roli při zvyšování biodiverzity krajiny a při boji proti erozi.
Vyvážená krajina
Martin snil o založení velkého hruškového sadu, který by sloužil jako genofond starých odrůd z blízka i z daleka, a tento sen si postupně naplňuje. Struktura sadů je promyšlena velmi důmyslně.
Jako milovník těchto plodů zasadil hrušně tak, aby dozrávaly postupně. Na jednom konci jsou odrůdy, které rodí nejdříve a na druhém ty, které dozrávají jako poslední. „Když přijdu k hrušce, která je nezralá, vím, že dál už jít nemusím, protože ostatní dozrají až po této hrušce.“
Ale nekončí to pouze hrušněmi, vysázené má i třešně, oskeruše, rakytník, dříny a další. Díky své činnosti se dostal do finále soutěže Adapterra Awards, která oceňuje projekty, které pomáhají krajině přizpůsobit se klimatickým změnám.
„Řešení vidím v harmonické krajině, kde se dostane ekologie do rovnováhy,“ říká Martin Smetana a dodává, že taková krajina existovala i kdysi, jen jsme ji sami svým neuváženým přístupem změnili.
Podle Martina se všechno pokazilo ve chvíli, kdy se začala pole scelovat. Tento proces trval od kolektivizace do dnešních dnů, ale asi k největším zásahům a slučování došlo v 60. a 70. letech. Ruku v ruce s tím došlo také k chemizaci s cílem dosáhnout maximálních výnosů.
Výhody rozmanité krajiny
Těmto nezdravým jevům se Martin vyhýbá. Na svých pozemcích nejenom že nepoužívá chemii, ale navíc nechává travnímu porostu volnou ruku. Na první pohled vypadají jeho sady jako zanedbaná políčka, o něž se nikdo nestará, ale jak mi vysvětluje, hrají důležitou roli.
Zalučněné pásy dobře zachytávají nejenom hlínu, ale i sníh. „Omezila se tedy vodní i větrná eroze, sníh se nesfoukává na cestu, ale zůstává uprostřed polí, protože ho zachytí travnatá vegetace, která tam je, a sníh se postupně uvolňuje do okolí,“ říká zemědělec.
Pásy tedy fungují jako jakási hubka, která se nasaje, když vláha je, a když už není, uvolňuje ji pomalu do okolí.
Zajíci
Dalším benefitem je zvýšení biodiverzity. Pestré složení travin a plevele na Martinových pásech láká hmyz, ptáky i drobnou zvěř jako to žádná jiná monokultura nedokáže. Ostatně jsem toho byl očitým svědkem, kdy jsme při procházce v jednom zatravněném sadu vyrušili nějakých 10 zajíců, kteří v panice utíkali do stran. Vysoký porost jim slouží nejenom jako potrava, ale zároveň i jako ochrana.
„Když jsem sem chodil před tím než se ty velké lány rozfragmentovali na menší celky, skoro nic tu nežilo. Teď, když je to tu pestré, už v prvním roce, než narostla tráva a byl tam jen plevel, přišli motýli a kudlanky.
Během čtyřech let se objevily vzácné polní plevely, vzrostl počet hmyzu a za ním začali chodit zvířata – skřivani, koroptve a také hraboši. A za nimi zase chodí další ptactvo jako káňata, nedávno jsem viděl motáky, poštolky, čápa bílého i čápa černého,“ vyjmenovává Martin své zvířecí nájemníky.
Hraboši a ťuhýci
Hraboši jsou letos enormně přemnožení a bylo to vidět i na poli. Jedna díra vedle druhé. Ostatně jejich řádění padl za oběť nejeden slabší stromek z Martinových sadů. Na druhou stranu sypat ručně jed do nor a zašlapávat otvory, tak jak to dělají velkozemědělci, mu přijde jako sisyfovská práce.
Ve svém „revíru“ má například dobré zkušenosti s ťuhýkem obecným, drobným ptákem velikosti vrabce, který loví hmyz a hraboše a napíchává si je na pletivo kolem stromků nebo na křoví jako zásobu na horší časy. „Na sadech to pak vypadá jak velký hřbitov,“ směje se pěstitel.
Upozorňuje ale, že s hrabošem se tímto způsobem nedá bojovat, když máte obří lán. „Ťuhýk nepůjde doprostřed pole, aby vám chytal hraboše. Políčka musí být menší a když jsou menší tak, aby tam byly meze a na nich nějaké keříky, může v nich ťuhýk hnízdit a napíchávat si na ně kořist.“
Ťuhýci dobře doplňují dravce a podle Martina, kdyby měli vytvořeny správné podmínky, určitě by byli efektivnější zbraní proti hrabošům, než ruční kladení jedu.
„Z ekologického hlediska je to dopředu prohraný boj. Když hrabošům dáme krajinu, kde mají kopu žrádla a neumožníme jeho přirozeným nepřátelům, aby se seberealizovali, nemáme šanci je vyhubit. Ťuhýk má sice potravu, ale nemá kde zahnízdit,“ podotýká zemědělec.
I úhory mohou vydělávat
Podle konvenčního názoru je pozemek ponechaný ladem k ničemu, ale z hlediska ekologického je důležitým útočištěm pro zvířata, zejména ptactvo. Ostatně i naši předkové nechávali vždy jednu část pole jeden rok odpočinout.
„Maximálně se to jednou za rok pooralo, případně v létě pokosilo nebo vypáslo dobytkem, ale dneska to už nikdo nedělá,“ říká Martin a podotýká, že on na nevyužitých pozemcích úhor nechává. „Na jaře, když tam není skoro nic, tam hnízdí čejky chocholaté, koroptve, skřivani, křepelky a v průběhu roku tam naroste plevel a díky tomu se ptáci mohou schovat před sluncem a najít hodně potravy.“
Přestože farmáři nemají z takovéto výměry žádný ekonomický užitek, mohou dostat od Ministerstva zemědělství dotaci, která je tak vysoká jako suma, kterou by si vydělali, kdyby tam něco pěstovali intenzivně.
Musí ovšem splnit jednu ze dvou podmínek: buď na pozemku udělají biopásy nebo zavedou takzvaná opatření pro ochranu čejky chocholaté. Zemědělci mají polovinu roku zakázáno na pozemku zasahovat, pak ho musí rozorat, zasadit na něm předepsanou směs a opět nechat svému osudu až do listopadu (do jara v případě biopásů), kdy se pozemek opět rozoře.
„Cílem je, aby bylo v krajině o trochu víc místa i pro zvířata,“ vysvětluje Martin a dodává, „krajina by neměla být výrobní prostředek, ale místo pro život, ať už nás lidí nebo živočichů.“
Návrat do starých dob? Ne tak úplně
Sám mladý farmář přiznává, že vrátit krajinu do stavu, v jakém byla před válkami, není reálné, protože úzká políčka, patřící různým majitelům, by se nedala dnešní technikou efektivně obhospodařovat.
„Rozhodně je ale nutné najít nějaký rozumný kompromis a pole zmenšit tak, aby to bylo ekonomicky udržitelné, a aby pole byla pestrá a skýtala útočiště a potravu pro živočichy,“ říká.
„Pokud nechceme žít podle hesla ,po nás potopa‘, musíme se trochu vrátit k našim kořenům. Není reálné vylézt zpátky na stromy nebo vyhnat každého, aby šel na záhumenky a ručně okopával zemáky, protože ekonomická činnost společnosti je diverzifikovaná a nějaký ajťák jednoduše nemá čas a ani neví, jak brambory vypěstovat.
Na druhou stranu je dobré, že to neví, protože tím zase dává šanci lidem, kteří to ví, a které to baví a jsou schopní mu to vypěstovat. A pokud jsou ve společnosti nastavené spravedlivé podmínky, aby ten ajťák měl dostatek peněz na zaplacení férové ceny, pak je to úplně ideální stav, kde ani nepotřebujete dotace a krajina i společnost mohou fungovat.“
Mladý vizionář nemá v hlavě plán na pár let, ale daleko, daleko dopředu. Jeho stromy budou rodit dlouho poté, co on už tu nebude. I proto sází ovocné stromy jen na svých pozemcích, aby zaručil, že budou růst i za dalších sto a více let. „Chci, aby krajina, kterou odevzdám svým potomkům, nebyla něco, za co bych se musel stydět, že jsem ji zhumploval.“
