Vinařský deník je druhým literárním počinem Daniela Jahna po jeho debutovém románu Naivní sezóna (Dauphin 2017). Nová próza beletristickou formou deníkových zápisů mapuje vinařské práce v průběhu jednoho roku, tedy pěstování vinné révy a výrobu vína.
Text je pojat v odlehčeném stylu „Betty MacDonaldové“, tedy jak se to dělat má, i jak se to dělat nemá, co všechno se při této práci může přihodit a pokazit, to se také přihodí a pokazí. Jsme totiž ve středních Čechách, tedy dost daleko od profesionálních vinic.
Zájemce o vinařskou problematiku či malovinař-hobbista tu ale najde řadu relevantních informací – zároveň se tak poučí z autorových chyb a může si dělat svoje, vlastní.
Tento základní rámec knihy ovšem doplňují další, „vážnější“ témata, střípky z jakési rodinné kroniky, především věčný boj s dcerou a její pubertou, peprné dialogy, ve kterých jde často o přežití a které odhalují, že pod pokličkou poklidného vinařského života se odehrává nejedno drama.
Kniha je zároveň originální sondou do současného neklidného světa, autor v ní podává svůj nezvyklý pohled na znepokojivé světové i naše vlastní dění. Dalším Jahnovým tématem je krize středního věku a hledání další náplně života „v době, kdy se přestávají dít kouzla“. Autora trápí všechny tyto věci, hledí tedy, podle jeho slov, „aby trápily pokud možno i někoho jiného“.
To všechno, všechny niterné pochybnosti ovšem překonává autor s nadhledem, humorem, ironií a sebeironií sobě vlastní. Knihu tak lze rozhodně doporučit i čtenářům, které víno vůbec nezajímá, pokud vůbec nějací jsou…
Nabízíme malou ukázku z obsahu knihy:
„…Pak jdu domů k jídlu a vstřebávat zprávy.
Rusové pořád popírají svoji existenci na tý Ukrajině. O nějaký válce tady se dozvěděli prý z médií. Onehdy tam ale našli skupinu ruskejch parašutistů, dvacet kilometrů za hranicema, snad i padesát. Prý zabloudili v lese, a já tomu věřím. Ono je v době satelitních navigací a chytrejch střel, který míří s přesností na decimetry, v Rusku pořád možný všechno. Vzdali se pokojně, bez boje, jehož výsledkem byli dva mrtví a deset zraněnejch.
S tou ruskou nepřítomností to ale teď začíná mít vývoj, a rychlej, sotva tu člověk dolepí větu, už stojí věc zas jinak. Už tam tedy údajně kdosi je, prý ale ti vojáci přijeli na dovolenou či opušťák, jde tedy o běžný turisty. Tak to tedy je. Davaj časy! A tak se Ukrajina stala vyhledávanou turistickou destinací, což nečekali ani nejkovanější odborníci na cestovní ruch. Tomu říkám aktivní, adrenalinová dovolená! Právě tam padla celá rota, která podle úřadů prý zemřela na chřipku, infarkt či výbuch plynu v kuchyni při vaření, při houbaření v lese.
Co je mi o tý jejich armádě známo, mohlo to tak dobře i být. Do některejch oblastí cestovat se zkrátka nedoporučuje. Prostě válka je to divná, jak říkám, zbabělá, nikdo nevstane a jasně neřekne, teď dostanete do držky. Tomuto novýmu způsobu boje se od nynějška bude říkat hybridní válka. Ani nevím, jak se v tý válce vlastně konkrétně bojuje, na všech záběrech nedělají ti vojáci nic jinýho než že permanentně kouří.
Protisankce, který na Evropu uvalilo Rusko, mají leckdy zvláštní vedlejší účinky. Potravin je teď přebytek, obchodníci zlevňujou na polovic. Při pomyšlení na francouzský sýry a víno už je každýmu nanic, to už jedí jen bezdomovci. Charitní sklady praskají ve švech. A na východě zas zažívají renesanci tradiční bliny. Koho by ale snad odrazoval nelákavej název, ten nechť ví, že jde o docela chutný palačinky. My si zas budeme muset odvyknout od kaviáru, což, říkám za sebe, hravě zvládneme.“
