Běstvina, ležící poblíž Třemošnice na jižním úpatí Železných hor, je tisíciletá obec, o níž záznam obsahuje již i Kosmova kronika. Cyklostezka (č. 4232) vede z Třemošnice přes Běstvinu do Seče, dále přes Kovářov na Vápenný Podol, kde jsou jeskyně. Cyklisté se však musí připravit na pořádné kopce.

Pro pěší turisty je skvělým cílem zalesněné údolí Doubravy, kde je přírodní park. Ke koupání je vhodný rybník Hluboš. U rybníka se nachází letní tábor pro více než sto dětí. 

Pozdržíme-li se v Běstvině, můžeme zhlédnout udržovanou kapličku sv. Jana Nepomuckého. Její výstavba je poněkud zahalena tajemstvím nebo spíše zmatením – byla údajně postavena dříve, než došlo k zasvěcení sv. Janovi Nepomukovi a existují dohady, kdo ji vystavěl. Mohl to být známý barokní stavitel Jan Blažej Santini Aichel  (1677–1723, známý jako stavitel chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sáz.) nebo to mohl být jeho žák Jan Jakub Vogler. Každopádně je tu patrný Santiniho vliv.

Byla postavena asi počátkem 18. století, má šesticípý půdorys ve slohu barokní gotiky, což je u nás v Čechách „vrcholný a svérázný barok – náš zcela specifický sloh“.

Také kostel sv. Jana Křtitele, jenž  tvoří dominantu obce v návrší, byl z gotiky přestavěn na baroko a jeho původ se datuje již do 12. století.

Zdejší zámek je skoro zakryt kmenem mohutného platanu javorolistého, který roste v jeho popředí. Za zámkem se nachází rozlehlý park, nedávno udržovaný, ale v současnosti k návštěvě nepřístupný. Středem úpravy zámecké zahrady je palouk s průhledem na 2 km odtud vzdálený pařížovský kostel sv. Máří Magdalény, jehož věž si uchovala románský charakter a věkem pochází také ze 12. století. 

Původ jména obce

Někdo jej odvozuje do názvu mýtického stvoření ze slovanské mytologie – běs. Náleží místu, kde se vyskytují běsové, démoni. Traduje se zde také pověst, jak se manželka ovčáka uzdravila z choroby očí díky vodě ze studánky na farské zahradě. Pověst by mohla znamenat i symbolické vítězství křesťanství nad pohanstvím.

Dalším variantou je možnost, staroslověnské slovo běstvo znamenalo refugium, útočiště. Místem kdysi vedla důležitá Liběcká stezka, po které údajně pronikalo hlásání křesťanství od Byzantské říše. A uprchlíci zde nacházeli útočiště.

Dokonce i v nedalekém Pařížově bylo v románské věži tamního kostelíku objeveno zabezpečené refungium.

Další drobné církevní stavby zde dotvářely barokní ráz krajiny, která si svoje kouzlo podržela dodnes.

Okouzlen krajinou zde byl kdysi i nadaný malíř Jindřich Prucha, jenž se s rodiči přistěhoval na samotu Župandu roku 1901, a jemuž se kraj stal láskou a inspirací. Než mohl namalovat více obrazů, život mu sebrala první světová válka, když r. 1914 padl v Haliči jako osmadvacetiletý.