Rozhovor s českým sinologem Martinem Hálou, který uskutečnil pro časopis Reportér (zdroj) a zveřejnil na stránkách projektu Sinopsis. (zdroj)
Čína se těsně před ruskou invazí na Ukrajinu zavázala být spojencem Ruska „bez hranic a zapovězených oblastí“, svému partnerovi však nyní otevřeně pomoci nechce.
„Na nejvyšší politické úrovni, tedy mezi Putinem a Si Ťin-pchingem, bude na Čínu vyvíjen tlak, aby pomohla ruským oligarchům kolem Kremlu obejít finanční sankce. Peking se bude pravděpodobně snažit vyjít svým přátelům v Moskvě vstříc, ale jen natolik, aby se sám nedostal do problémů a nevysloužil si ze strany Západu druhotné sankce,“ říká sinolog Martin Hála.
Jaký byl před invazí na Ukrajinu vztah Číny a Ruska?
Ruský prezident Vladimir Putin podepsal 4. února při návštěvě Pekingu na začátku zimních olympijských her se Si Ťin-pchingem deklaraci o vzájemném spojenectví „bez hranic a zapovězených oblastí“. Tato kvazi-aliance má představovat takzvaný „nový typ mezinárodních vztahů“ v protikladu s poválečným aliančním systémem v Evropě a v Asii.
V podstatě jde o spojenectví na způsob někdejší Svaté aliance po napoleonských válkách v Evropě, v němž Čína a Rusko navzájem uznávají své sféry vlivu v Evropě a v Asii. A vyjadřují společný odpor proti emancipačním a demokratizačním snahám, takzvaným barevným revolucím v menších zemích v jejich mocenském okruhu.
Spekuluje se o tom, že Čína o invazi věděla a Rusko si ji po dohodě s Pekingem naplánovalo až po skončení olympijských her. Jak moc je to pravděpodobné?
Putin musel Si Ťin-pchinga o chystané invazi při jejich setkání v Pekingu informovat. Otázkou je, co všechno mu řekl. Nejspíš líčil chystanou akci jako speciální vojenskou operaci, jako byla anexe Krymu v roce 2014, která postaví svět během pár dní před fait accompli, tedy hotovou věc, a nevyvolá velkou reakci mezinárodní veřejnosti. Tak si to ostatně Putin sám původně představoval.
V posledních dnech se zdá, že Čína otáčí a nechce Rusko podporovat, naopak slíbila pomoci Ukrajině. Je to opravdu změna v čínské politice, nebo jen gesto navenek?
Ty náznaky, kterých se jako stébla chytá okolní svět, jsou čistě kosmetické a určené pro mezinárodní veřejnost. V Číně samotné jsou tato prohlášení cenzurovaná a domácí čínská média jedou dál naplno proruskou propagandu. Rusko-čínské spojenectví je jasně vyjádřené v „olympijském paktu“ ze začátku února, ale lidé se raději upínají k různým náznakům, které odrážejí převážně jen jejich zbožná přání.
V Číně je samozřejmě řada lidí, kterým se Si Ťin-pchingova jednoznačná orientace na Putina nelíbí. V mocenském systému stále více personifikované diktatury, kdy o podstatných věcech rozhoduje podobně jako v Rusku v podstatě jediný člověk, ale nemají žádnou možnost reálně ovlivnit čínskou zahraniční politiku.
Znamená to, že si Čína sice netroufne Rusko podporovat oficiálně, ale může je finančně nebo i jinak podporovat neoficiálně či skrytě?
Obchod s Ruskem představuje pro Čínu jen zlomek jejího obchodu s demokratickými zeměmi, především se Spojenými státy a Evropskou unií. Peking nebude přese všechny vzletné deklarace chtít ohrozit své lukrativní vztahy se Západem kvůli Rusku, jehož ekonomika je srovnatelná se Španělskem, a které je navíc na Číně závislé tak jako tak. Prozatím se zdá, že většina čínských firem si dává pozor, aby otevřeně protiruské sankce neporušila.
A skrytě?
Na nejvyšší politické úrovni, tedy mezi Putinem a Si Ťin-pchingem, bude na Čínu vyvíjen tlak, aby pomohla ruským oligarchům kolem Kremlu obejít finanční sankce. Obdobná situace ostatně nastala po anexi Krymu v roce 2014. Peking se bude pravděpodobně snažit vyjít svým přátelům v Moskvě vstříc, ale jen natolik, aby se sám nedostal do problémů a nevysloužil si ze strany Západu druhotné sankce.
Podobně jako po Krymu se dá očekávat, že Kremlu částečně pomohou čínské státní banky, takzvané policy banks, jež jsou méně vystaveny riziku sankcí než běžné komerční banky. Samostatnou kapitolou by byla případná vojenská pomoc, o niž již Rusko údajně Čínu požádalo. Zbrojní dodávky ruským silám na Ukrajině by představovaly mimořádně provokativní akt, k němuž by asi Peking sáhl jen v krajní nouzi, například pokud by hrozil pád Putinova režimu.
Myslíte, že spojenectví na základě deklarace by platilo i pro Rusko, zničené sankcemi a na pokraji bankrotu? Nebo by Čína využila situace?
Čína využije situace tak jako tak. Spojenectví mezi Ruskem a Čínou není založené na sdílených hodnotách, jako tomu je – nebo by mělo být – u poválečných západních aliancí. Je to pragmatické spojenectví založené na společných, nebo spíše částečně se překrývajících zájmech obou velmocí. Podporovat se budou jen do té míry, pokud to budou považovat za výhodné.
To znamená?
Rusko zničené sankcemi by bylo pro Čínu vhodným partnerem, respektive spíše vazalem, vydaným svému sousedovi na pospas. Tato dynamika, kdy je Rusko jen slabším partnerem Číny, se projevovala již před invazí a hospodářský kolaps Ruska v důsledku sankcí by ji jen urychlil.
A pokud by Rusko naopak posílilo?
Pokud by Rusko naopak vyšlo z této krize posílené, bylo by to pro Peking rovněž výhodné, byť pouze v krátkodobém horizontu, protože by to zvýšilo kumulativní sílu obou velmocí vůči Západu, respektive demokratickému společenství. Jediný nepříznivý scénář z pohledu Pekingu by byl Putinův pád a změna režimu v Moskvě. Čína by přišla o důležitého „spojence bez hranic“. Místo něj by jí mohl naopak vyrůst na dlouhé severní hranici potenciální konkurent. I když i to by záleželo na tom, jaký by ten nástupnický režim byl.
Je Čína vítězem tohoto konfliktu, který bude vždy profitovat, nebo je i ona nějakým způsobem v ohrožení?
Kromě výše uvedeného scénáře Putinova pádu představuje pro Peking značné riziko také náhlé probuzení mezinárodní veřejnosti vůči geopolitickým hrozbám, které většina lidí na Západě po konci studené války zcela vytěsnila ze svého povědomí. Ruský vpád na Ukrajinu je probudil z netečnosti a letargie, a to se nakonec projeví i na jejich přístupu k Čínské lidové republice. Si Ťin-pchingova Čína totiž představuje z dlouhodobého hlediska mnohem zásadnější hrozbu než Putinovo Rusko.
Můžete být konkrétnější?
Po rozpadu Sovětského svazu byla ruská ekonomika objemem zhruba srovnatelná s čínskou. Po třiceti letech je čínská ekonomika kvantitativně čtyřikrát až sedmkrát větší, podle některých odhadů dokonce desetkrát. Kvalitativně má čínská ekonomika proti té ruské dnes ještě mnohem větší náskok. Hlavně má ale Čína proti Rusku až brutálně efektivní, byť ne právě atraktivní politický systém a dlouhodobou vizi mocenského vzestupu na mezinárodní scéně.
Putinův režim je oproti tomu jen nepříliš výkonná oligarchie na historickém sestupu. Jeho prakticky jediným velmocenským atributem je obrovský jaderný arzenál. Bez něj by bylo Rusko, jak to kdysi formuloval tehdejší prezident USA Barack Obama, jen regionální mocností.
V čem je strategie Číny úspěšnější než ta ruská?
Čínská lidová republika je inovovaná leninská diktatura jedné strany s velmi propracovaným politickým systémem. Jeho hlavní výhodou je bezprecedentní schopnost mobilizace lidských a materiálních zdrojů. Teng Siao-pching, který fakticky vedl Čínu od konce 70. až do počátku 90. let 20. století, mobilizoval tyto zdroje k silně asymetrickému zapojení do mezinárodní dělby práce v období akcelerované globalizace.
Zejména po vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001 se Číně podařilo přetáhnout na své území výrobní kapacity z celého světa, především z USA, včetně pokročilých výrobních technologií. Výsledkem byl prudký ekonomický rozmach v posledních dvou desetiletích a zrcadlový relativní ekonomický pokles USA a dalších zemí.
Rusko je naproti tomu post-leninský stát, uchvácený svými zpravodajskými službami. Zatímco Čína nasávala světové výrobní kapacity, Rusko stagnovalo a žilo ze zásob surovin, hlavně fosilních paliv. Přes závratné zisky z prodeje ropy a plynu se mu nikdy nepodařilo výrazněji diverzifikovat svoji ekonomiku. Výsledkem byl postupný propad v porovnání s Čínou.
