Buněčná paměť

V nedávném článku časopisu Scientific American, jehož autorkou je oceňovaná spisovatelka Jennifer Frazerová, se objevují důkazy o tom, že buňky si mohou „pamatovat“ mnohem více, než jim přisuzujeme, a uvádí příklady Pavlovových psů z poloviny století či současné experimenty se slizovkami, které se učí předvídat vzpomínky.

„Myslím si, že je na čase, abychom vyhodili z okna předsudky o tom, čeho jsou buňky schopny, místo abychom vyhazovali nečekané výsledky pokusů,“ napsala Frazerová a dodala, že důkazy jsou všude kolem, stačí je hledat.

Na základě podobností mezi mozkem a srdcem Liester uvedl, že složitý systém neuronů v srdci se často označuje jako „srdeční mozek“.

„Bylo zjištěno, že nitrosrdeční nervový systém se po transplantaci srdce sám přetváří,“ napsal Liester, a doplnil, že tento proces je známý jako neuroplasticita. „Neuroplasticita je jednou ze základních vlastností mozku, o níž se předpokládá, že se podílí na tvorbě, ukládání a obnovování vzpomínek. Je tedy možné, že vzpomínky jsou uloženy v nitrohrudním nervovém systému a v době transplantace jsou přeneseny na příjemce.“

Po analýze desítek případů pacientů, kteří uváděli změny osobnosti po transplantaci srdce, se Liester zabýval psychosociálními problémy a psychickými potížemi pacientů následně po transplantacích. Některé orgány jsou tělem příjemce zcela odmítnuty a mají fatální následky. Liestera zajímalo, zda zkušenost příjemce s osobnostními rysy jeho dárce ovlivňuje pravděpodobnost odmítnutí. A s ohledem na současné lékařské a právní definice smrti, pokud srdce dárce má vlastní osobnostní rysy, např. preference, emoce a vzpomínky, měl by být dárce vůbec považován za mrtvého, pokud jeho srdce nadále vnímá a reaguje na okolí?

Dále se ptal: „Jsou tyto změny dočasné, nebo trvalé?“ a „Mohou změny nastat, přestože příjemci o svém dárci nic nevědí?“. A proč k fenoménu přenosu osobnosti nedochází u jiných zákroků, při nichž se využívá tělo jiné osoby, jako je například transfuze krve? Proč takové jevy hlásí jen lidé s transplantovanými velkými orgány?

Doktor Liester vyslovil hypotézu, že vzpomínky ze života dárce jsou uloženy v buňkách darovaného srdce, které si příjemce po operaci „pamatuje“. Jeho teorie zahrnuje epigenetické změny, k nimž dochází při metylaci DNA, modifikaci histonů a produkci miRNA v procesu, který může buď zvýšit, nebo potlačit produkci genu, čímž se zase vytvoří epigenetický kód, který určuje transkripci a zakódovanou informaci, jež může být uložena a obnovena v průběhu času.

„Existence epigenetické paměti v žádném případě nepopírá existenci neuronální paměti. Epigenetická paměť a neuronální paměť slouží spíše jako jedinečné cesty, které ukazují, že k zakódování, uložení a vyvolání informací lze využít více mechanismů.”

Liesterovi se nepodařilo najít výzkum, který by podpořil jeho hypotézu, že DNA může být přenesena ze srdce dárce do těla příjemce – přesto považuje za „pravděpodobné, že horizontální přenos genů prostřednictvím exozomů by mohl poskytnout mechanismus pro přenos informací a paměti z dárce na příjemce.“ Jako příklad kódování do DNA uvádí vědce Nicka Goldmana z Evropského bioinformatického institutu, který uložil do DNA všech 154 Shakespearových sonetů a jeho syntetická dvojitá šroubovice nevynechala jediný řádek.

RNA by se podle něj dala snáze vysvětlit, kdybychom se podívali na nedávnou studii, která naučila mořské měkkýše reagovat na elektrický šok do ocasu. Po opakovaných šocích vycvičených zvířat vědci odebrali RNA z vycvičených zvířat a vstříkli ji naivním zvířatům. Leister napsal: „Naivní zvířata reagovala, jako by byla vycvičena k reakci na elektrický šok.“ To dokazuje, že příjemci transplantovaného srdce mohou být schopni přijímat dlouhodobou paměť od svých dárců prostřednictvím přenosu RNA v exozomech produkovaných srdečními buňkami dárce.

Pokud jde o proteinovou paměť, Leister našel článek z roku 2001 publikovaný v časopise Journal of Neuroscience Research, který předpokládal, že dlouhodobé vzpomínky mohou být uloženy v nervových buňkách ve formě nových proteinů vyrobených z rekombinantní DNA.

Napsal: „Ačkoli se jejich hypotéza zaměřila na přítomnost proteinů v mozkových neuronech, je možné, že i jiné neurony, například srdeční, by mohly obsahovat nové proteiny, které ukládají vzpomínky.“ Liester by rád viděl další studie, které by zkoumaly roli prionů a dalších proteinů s doménami podobnými prionům při tvorbě a ukládání dlouhodobé paměti, „stejně jako možný přenos takových vzpomínek prostřednictvím proteinů zapouzdřených v exomu mezi dárcem a příjemcem po transplantaci srdce.“

„Výše uvedené hypotézy sice vysvětlují buněčnou paměť, ale žádná z nich nemá přímý vliv na náš mozek a ducha,“ míní doktorka Dongová a dodává: „Myslím, že potenciál této oblasti spočívá ve vnitrosrdečním nervovém systému a elektromagnetické energii generované srdcem.“

Nelokální mysl a hmota vědomí: Měli by skeptici zvážit přenos energie?

Integraci duše (energie) dárce do duše (energie) příjemce naznačují komentáře matky šestnáctiměsíčního chlapce jménem Jerry, která cítila energii svého syna v Carterovi, chlapci, který dostal Jerryho orgán. Matka řekla: „Cítila jsem svého syna. Myslím tím, že jsem ho cítila nejen symbolicky. Byl tam, cítila jsem jeho energii.“

Dossey nabídl jiné vysvětlení než hypotézu buněčné paměti. Vyslovil teorii, že primární vazba mezi dárcem a příjemcem může být záležitostí vědomí, nikoliv tkáně. Domníval se, že by se na tom mohly podílet dva mechanismy, a to jak buněčná paměť, tak výměna informací mezi dárcem a příjemcem probíhající prostřednictvím nelokální mysli.

„Většina z nás se zdráhá uznat svá nelokální spojení s ostatními,“ píše Dossey. „Raději se držíme představy, že jsme osamělí jedinci, kteří jsou fyzicky i duševně izolováni od všech ostatních, protože tento názor potvrzuje kultura a zdravý rozum. V průběhu dějin však lidé objevili mnoho způsobů, jak realizovat své duševní spojení s ostatními. Někdy k tomu slouží fyzické předměty.

„Například prsten, medailonek, báseň nebo fotografie mohou milencům pomoci pocítit jejich jednotu. Chápou, že fyzický předmět neobsahuje skutečné vzpomínky a myšlenky, které k sobě mají. Je to symbol, který ve vědomí zúčastněných osob vyvolává asociace. Část těla – darované srdce, plíce nebo ledvina – může fungovat podobným způsobem prostřednictvím nelokálního vědomí.“

Dossey uvedl, že skeptiků a nevěřících v buněčnou paměť je v medicíně mnoho. „Většina vědců věří, že psychologické zkušenosti jsou uloženy v mozku. To ale svět lékařských transplantací nepřijímá. Změny chutí a stravovacích preferencí budou přičítat lékům a jejich vedlejším účinkům. Jiní budou tvrdit, že tyto změny jsou jen náhoda. Někteří psychologové tvrdí, že nejlepším vysvětlením změněných chutí a nového chování je splnění přání, naplňující se proroctví a sugesce, kdy příjemci tuší nebo se skutečně dozvědí identitu a osobnost svých dárců.“

K tomu Dossey cituje Alberta Einsteina: „Všechno by se mělo dělat ne jednodušeji, ale co nejjednodušeji.“

Podle Dosseyho kritici odmítají potransplantační jevy, protože je nelze vysvětlit. „Jedním z důvodů, proč se potransplantační jevy tak těžko prosazují v lékařsko-vědecké komunitě, je předpoklad, že tyto události porušují přírodní zákony, a proto nemohou být platné. Většina skeptiků, kteří zastávají tento názor, bohužel není jednoduše dobře informována o vývoji experimentální parapsychologie a vývoji teorie v této oblasti,“ uvádí vědec.

Dossey také smutně poznamenal: „Průměrný člověk je dnes asi tak naivní, jako byl průměrný člověk ve středověku. Ve středověku lidé věřili v autoritu svého náboženství, bez zpochybňování. Dnes věříme v autoritu naší vědy, bez zpochybňování.“

Pearsall naznačil, že změny osobnosti po transplantaci srdce mohou být důsledkem změn energie srdce. Liester, který citoval Pearsalla, napsal: „Energie a informace jsou totéž. Všechno, co existuje, má energii, energie je plná informací a uložené informace – energie –t voří buněčné vzpomínky.“

„Nahrazení srdce jednoho člověka srdcem jiného člověka mění elektromagnetické pole příjemce,“ napsal Liester a dodal: „Jedním typem energie je elektromagnetická energie a jedním zdrojem elektromagnetické energie je srdce.“ V jeho pojednání se uvádí, že srdce vytváří amplitudu 60krát větší, než je amplituda elektromagnetického pole mozku, čímž mu dává největší energetické pole těla.

Liester se zamýšlel nad tím, zda je možné, že tělo obsahuje mechanismy pro čtení tohoto elektromagnetického pole, „podobně jako ,čtečky‘ analyzují epigenetické změny a následně upravují genovou expresi“. Filozofoval, že „intuitivní znalosti překračují racionální znalosti a umožňují přístup k informacím z jiného zdroje, než je mozek“.

„Ačkoli je tento typ znalostí současnou západní vědou často ignorován, jiné kultury si jich váží a spoléhají na ně již tisíce let,” napsal Liester.

„Biofyzikové zjistili, že lidské tělo může spontánně vyzařovat elektrony a fotony, které vytvářejí záři neviditelnou pouhým okem,“ dodává k tomu dr. Dongová s odkazem na technologii vyvinutou v roce 1939 nazvanou Kirlianova fotografie, která dokázala zachytit elektrony a fotony vyzařované lidským tělem na film a prokázat jejich záhadnou existenci.

Podle Dongové je možné, aby tělo přečetlo elektromagnetické pole a analyzovalo informace obsažené v elektromagnetickém poli. Opakované experimenty nositele Nobelovy ceny profesora Luca Montagniera prokázaly potenciální regenerační přínosy vytváření rezonancí elektromagnetického pole nízké intenzity. Některé z jeho teorií regenerace energetického pole se používají k léčbě problémů způsobených spike proteinem z vakcín proti covidu.

Aby demonstroval sílu elektromagnetického pole, Montagnierův experiment zjistil, že DNA lze vytvořit v čisté vodní trubici sousedící s jinou vodní trubicí obsahující DNA.

Dr. Dongová vysvětluje, že Montagnierovy experimenty prohlubují vysvětlení teorie přenosu energie při transplantaci orgánů. „Pokud si příjemce zapamatuje a přečte energetické pole dárcovského orgánu, pak tuto informaci obsaženou v orgánu může příjemce načíst, a ona může být sloučena s duchovními ,molekulami’ nebo ,částicemi‘ příjemce.”

„Pokud se v těchto transplantovaných orgánech nacházejí neviditelné částice a/nebo elektromagnetické energetické pole, mohou být integrovány nebo sloučeny s neviditelnými částicemi příjemce a může dojít i ke změně osobnosti příjemce,“ upřesňuje vědkyně.

Poznatky o buněčné paměti a důsledky pro budoucí vědu

Vzhledem k mnoha způsobům přenosu buněčné paměti může v oblasti transplantace orgánů dojít ke změně paradigmatu.

Podle Liestera a dalších odborníků v oblasti buněčné paměti je toho ještě hodně, co je třeba se naučit. Rozpoznávání energie nebo částic, které nejsou lidskému oku viditelné, může vyvolat mnoho filozofických otázek, včetně těch, které si Liester a další výzkumníci kladou:

  • Může kousek duše nebo duchovní molekuly jednoho člověka přejít do těla jiného člověka?
  • A pokud energie nebo neviditelné částice existují i po smrti těla, jaká je skutečná definice a pojem smrti?

Dr. Dongová se domnívá, že abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme přezkoumat zažité představy odvozené ze současné vědy.

„To, co nám lidé vyprávěli o získání vlastností od svých dárců, nám pomáhá pochopit propojení těla, mysli a ducha. Zážitky blízké smrti nám také mohou umožnit nahlédnout do neznáma a pomoci nám přemýšlet o smyslu našeho života,“ podotýká vědkyně.

„Tělo má svou délku života. Zdá se, že mysl a duch mají také svou vlastní délku života. Smrt fyzického těla nemusí nutně znamenat, že mysl a duchovní tělo zemřou ve stejnou dobu.“

Těmito hlubokými otázkami se lidstvo bude moci zaobírat, až bude mít lepší způsoby jejich studia, dodává Dongová a uzavírá: „Než najdeme konečnou odpověď, můžeme se alespoň dozvědět, že duch, duše a emoce jsou materiály uložené v našem těle, které lze přenést na jinou osobu, z orgánů nebo reinkarnací.“

Názory vyjádřené v tomto článku nemusí odrážet názory The Epoch Times. Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil O. H.


Zdroje:

Paul Pearsall, Gary Schwartz, Linda Russek. Changes in Heart Transplant Recipients That Parallel the Personalities of Their Donors. Journal of Near-Death Studies 20(3), 191–206. https://sci-hub.se/https://link.springer.com/article/10.1023/A:1013009425905

Liester MB. Personality changes following heart transplantation: The role of cellular memory. Med Hypotheses. 2020 Feb;135:109468. doi: 10.1016/j.mehy.2019.109468. Epub 2019 Oct 31. PMID: 31739081.Personality Changes Following Heart Transplantation: The Role of Cellular Memory

Dossey, L. (2008). Transplants, Cellular Memory, and Reincarnation. EXPLORE: The Journal of Science and Healing, 4(5), 285–293. doi:10.1016/j.explore.2008.07.001 https://sci-hub.se/https://doi.org/10.1016/j.explore.2008.07.001

Can a Cell Remember? Surprisingly, there ‘s some evidence that it can. – Scientific American

Encoding Shakespeare into DNA – Dictionary.com

RNA from Trained Aplysia Can Induce an Epigenetic Engram for Long-Term Sensitization in Untrained Aplysia. https://www.eneuro.org/content/5/3/ENEURO.0038-18.2018

Arshavsky, Y. I. (2001). DNA recombination as a possible mechanism in declarative memory: A hypothesis. Journal of Neuroscience Research, 63(1), 72–81. DNA recombination as a possible mechanism in declarative memory: a hypothesis – PubMed (nih.gov)

COVID Jab Spike Remains in Body, Affects DNA: 1 Holistic Way to Repair DNA and Reduce Spike Damage

Montagnier L, Aissa J, Del Giudice E, Lavallec C, Tedeschi A, and Vitiello G. DNA waves and water. https://arxiv.org/pdf/1012.5166.pdf