Shrnutí
- Existenci osobnostních změn u příjemců transplantovaných orgánů potvrzuje řada empirických důkazů. Zdokumentované případy ukazují změny preferencí, emocí, nátury, paměti a identity příjemce transplantátu, a to jak s negativními, tak pozitivními důsledky, od odmítnutí orgánu a smrti až po úplnou proměnu osobnosti.
- Dr. Larry Dossey, bývalý primář nemocnice Medical City Dallas a redaktor časopisu EXPLORE: The Journal of Science and Health, nabízí jiné vysvětlení než hypotézu buněčné paměti: může jít o otázku vědomí, nikoli tkáně.
- Paměť si neuchovávají jen mozkové a nervové buňky. Může existovat šest možných mechanismů, kterými lze vzpomínky uchovávat: epigenetická paměť, DNA paměť, RNA paměť, proteinová paměť, intrakardiální neurologická paměť a energetická paměť.
- To má mnoho důsledků pro budoucnost vědy o životě. „Délkou života, cestami a vlastnostmi mysli a ducha každého člověka se lidé konečně budou zabývat, až budeme mít lepší způsoby jejich studia,“ říká Dr. Yuhong Dongová.
Osmačtyřicetiletá Claire Sylvia byla ohromena, když po transplantaci srdce a plic náhle dostala chuť na nezdravé jídlo, pivo, kuřecí nugety a motocykly. Nebyla to už ta samá Claire, kterou znala její rodina a přátelé.
V Sylviiných bestsellerových pamětech s názvem „Proměna srdce“ popsala svou osobní zkušenost i zkušenosti ostatních příjemců orgánů, kteří paradoxně přebírají osobnostní rysy svých dárců. Když Sylvia vyhledala rodinu svého dárce, dozvěděla se, že každý nový povahový rys, který získala, pochází od dospívajícího chlapce, který jí daroval nové srdce a plíce.
Sylviin příběh byl tak pozoruhodný, že se stal jedním z nejznámějších příběhů o transplantaci v oblasti lékařské i energetické vědy.
Autor knihy „Kvantové léčení“ Dr. Deepak Chopra o její knize řekl: „Je to příběh, který je třeba vyprávět a slyšet… fascinující příklad toho, jak buněčná paměť může přežít fyzickou smrt.“
Tento příběh a mnoho jemu podobných potvrzuje myšlenku, že mysl a tělo jsou víc než jen molekuly a hmota. Když zkoumáme příběhy, jako je ten Sylviin, máme o jednu myšlenkovou vrstvu navíc, kterou můžeme zkoumat a studovat.
Světová zdravotnická organizace oznámila, že v roce 2008 bylo na celém světě provedeno 5 400 transplantací srdce. Ve Spojených státech bylo v roce 2018 provedeno 3 408 transplantací a za posledních třicet let bylo ve Spojených státech transplantováno srdce 73 510 lidem. Ti, kdo se zabývají fenoménem buněčné paměti, tvrdí, že tyto statistiky naznačují, že u velkého počtu osob může dojít ke změnám osobnosti po operaci transplantace srdce.
„Moderní medicína skvěle rozumí buněčné struktuře a znalostem lidského těla na molekulární úrovni,“ uvedla doktorka Yuhong Dongová, lékařka zabývající se infekčními chorobami a spoluzakladatelka švýcarské biotechnologické společnosti. „Není to však úplný obraz lidského těla. Kromě molekulární struktury má lidské tělo mnohem více miniaturních struktur a částic, které patří do oblasti ,mysli‘ nebo ,duchovna‘. Tradiční čínská medicína objasnila, že každý orgán lidského těla – srdce, ledviny, játra, slezina, plíce – má částice na úrovni mysli nebo duchovna, které jsou však pro naše lidské oči neviditelné. Buněčná paměť je možná a významná a naše tělo, mysl a duch jsou jako celek.“
V roce 2009 Harvard Medical School definovala biologickou buněčnou paměť jako „trvalou buněčnou reakci na přechodný podnět“ v mozku. Aby se vzpomínky vytvořily, musí mozek zapojit zážitek do neuronů, aby se neurony mohly znovu aktivovat a vyvolat. Současná teorie buněčné paměti však rozšiřuje teorii, že vzpomínky, stejně jako osobnostní rysy, nejsou uloženy pouze v mozku.
Díky poznatkům z oblasti vědy nyní víme, že buněčné vzpomínky mohou být uloženy také v hlavních orgánech, jako jsou srdce, plíce, játra nebo ledviny. Kromě orgánů vstupuje do diskuse také věda o energii a vědomí. Zajímalo by nás, kolik vzpomínek je obsaženo v lidském těle a mysli a kolik je uloženo v nezměrné hmotě známé jako „duch“.
V Sylviině případě byl jejím dárcem osmnáctiletý chlapec, který zemřel při nehodě na motocyklu. Bylo o něm známo, že miloval právě tyto potraviny natolik, že mu po smrtelné nehodě z bundy vyndali nádobu s kuřecími nugetkami. Jakmile se Sylvia mohla po transplantaci zotavit, zajela si sama do KFC, aby si koupila svou nejnovější lásku: kuřecí stripsy. Před operací byla bývalá profesionální tanečnice blázen do zdravé výživy, takže kde se mohla tato nová záliba vzít, když ne u jejího dárce?
O Sylviině příběhu jsme se poprvé dozvěděli z kultovní knihy „Biologie víry: Uvolnění síly vědomí, hmoty a zázraků“ od Bruce Liptona, PhD. Lipton v ní cituje její příběh jako důkaz svého přesvědčení, že „vysílání“ jedince je přítomno i po smrti. Lipton věřil, že psychologická a behaviorální paměť dává smysl, pokud si uvědomíme, že transplantované orgány stále nesou původní receptory identity dárce.
Buňky si stahují informace z prostředí, a proto se stávají „nesmrtelnými“. Přestože byl Lipton nadšen nekonečným potenciálem buněčné membrány, domníval se, že buněčná paměť má své omezení.
Jako jeden z prvních filozofů buněčné paměti napsal: „Víte, že si nesmírně vážím inteligence jednotlivých buněk, ale tady musím udělat tlustou čáru. Ano, buňky si mohou ‚pamatovat‘, že jsou buňkami svalovými nebo jaterními, ale jejich inteligence má své meze. Nevěřím, že buňky jsou fyzicky vybaveny mechanismy vnímání, které by dokázaly rozlišit a zapamatovat si chuť na kuřecí stripsy!“
Přesto, musíme udělat nějakou hranici? Co když buňka takové schopnosti má? A co když tyto schopnosti přesahují buňku a stávají se spíše energií, která člověka provází?
Od vydání Liptonovi knihy v roce 2005 se toho v oblasti energetických věd hodně událo. Znovu a znovu se objevují bizarní a podivně specifické změny osobnosti, které byly zdokumentovány poté, co lidé dostali nové srdce, játra nebo ledvinu.
Jak si vysvětlit, že po transplantaci se zarytý masožravec nyní pozvrací při pohledu na maso, lesbička náhle považuje za přitažlivé pouze muže a devítiletý chlapec, který dříve zbožňoval plavání v rodinném jezeře, se nyní úděsně bojí vody – poté, co se dozvíme, že se dárce jeho srdce, milé tříleté dítě, utopil?
Empirické důkazy o změnách osobnosti u příjemců transplantovaných orgánů
Ačkoli je technologie transplantace orgánů z člověka na člověka v praxi dostupná již od roku 1967, první zaznamenané případy změn osobnosti analyzovali v roce 1988 doktor Paul Pearsall, profesor ošetřovatelství z Havajské univerzity, doktor Gary Schwartz, profesor psychologie, medicíny, neurologie a psychiatrie na Arizonské univerzitě, a doktorka Linda Russeková, odborná asistentka klinické medicíny na Arizonské univerzitě.
Pearsall jako hlavní výzkumník shromažďoval sporadické případy fenoménu buněčné paměti po celou dobu své profesní kariéry. Cítil potřebu napsat zprávu, která by poskytla teoretické i empirické zdůvodnění pro provedení kontrolované, komplexní studie. Do té doby byly tyto příběhy pouhými náhodami a vedlejšími rozhovory zaslechnutými v lékařské ordinaci. Pearsall cítil potřebu tyto příhody zdokumentovat.
Ze 74 případů transplantací, které autoři zaznamenali, bylo 23 transplantací srdce. Pearsall vypozoroval, že příjemci transplantovaného srdce se zdají být nejnáchylnější ke změnám osobnosti. Po rozhovorech s rodinami dárců a shromažďování informací od příjemců a jejich rodin autoři pozorovali dvě až pět paralel na případ.
Paralely zahrnovaly změny v oblasti jídla, hudby, umění, sexuálních, rekreačních a profesních preferencí, jakož i specifické vnímání jmen a smyslových zážitků souvisejících s dárci.
V roce 2019 nabídl doktor Mitchell Liester z katedry psychiatrie lékařské fakulty Coloradské univerzity hloubkovou analýzu metadat a desetiletí příběhů. Jeho příspěvek s názvem „Změny osobnosti po transplantaci srdce: Role buněčné paměti“, publikovaný v časopise Medical Hypotheses, kategorizoval osobní příběhy dárců a změny, které u nich nastaly. Mnoho případů pocházelo z Pearsallových rozhovorů.
Liester zjistil, že velké množství empirických důkazů o osobnostních změnách u příjemců transplantovaných orgánů zahrnuje stejné změny preferencí a vzpomínek ze života dárce, které objevili a považovali za zajímavé Pearsall, Schwartz a Russek. Liester navíc přidal další analýzu změn emocí a temperamentu a modifikací identity.
Ačkoli důkazní břemeno není snadné získat, máme nyní mnohem více teorií a hypotéz o buněčné paměti. Podobně jako u zážitků blízké smrti zůstává většina případů buněčné paměti nevyslyšena, protože pacienti se obávají, že budou zdiskreditováni. Ti, kteří mají odvahu se přihlásit, obvykle nemají jinou motivaci než najít podporu.
Přesto se tyto změny u příjemců neprojevují jen v jejich mysli. Jak zkoumá Liester, přenos informací prostřednictvím transplantace srdce může skutečně změnit preference, emoce, temperament, paměť a identitu příjemce, a to s negativními i pozitivními důsledky. Tyto změny mohou mít různý rozsah, od úplné proměny osobnosti člověka až po odmítnutí orgánu a smrt. Z tohoto důvodu se domnívá, že je třeba více studovat tyto záhadné případy, aby bylo možné hlouběji porozumět fenoménu buněčné paměti.
Mnozí příjemci orgánů v Liesterových studovaných případech začali mít rádi věci, které předtím rádi neměli. Začali také dělat věci, které nikdy předtím nedělali.
Původní článek americké The Epoch Times.
