Ve třetím století našeho letopočtu se Římská říše změnila ve směsici znesvářených národů, které žily v neustálých válkách a v nekonečné politické nestabilitě. Svou existenciální úzkost lidé otupovali požitky a luxusem a ve snaze zaplnit duchovní prázdnotu své doby vyhledávali nesčetná náboženství. Římská identita ztratila pro mnoho občanů roztroušených po celém jeho rozlehlém území smysl a nevěděli, že se na obzoru rýsuje pád říše.
V těchto nejistých dobách, které byly ztíženy příležitostným a krutým pronásledováním, se rozvíjelo křesťanské společenství, které však hlásalo poselství naděje a světla v temnotách. Aby tuto naději ztělesnili ve vizuální podobě, vytvořili inovativní ikonu: Dobrého pastýře, vycházející z Ježíšova biblického učení.
Neseme své hříchy
Spojením Písma s motivy, které byly známé velmi náročným divákům v Římské říši, se Dobrý pastýř stal první úspěšnou ikonou křesťanství, jejíž kopie byly nalezeny od Británie přes Španělsko až po Sýrii. Nejslavnější verze však vznikla v Římě a dnes je uložena ve Vatikánských muzeích.
Toto dílo křesťanů přetvořilo řecko-římskou vizuální „abecedu“ v nový, radostný lexikon. Dobrý pastýř, postava v exomisu (krátké tunice s jedním rukávem) a s ovcí na rameni, byl helenizovanému světu Středomoří velmi dobře známý. Řekové znali tuto postavu jako Herma, milovaného posla bohů, ochránce pastýřů a průvodce duší do posmrtného života, který byl často zobrazován s ovcí. Římané viděli muže nesoucího ovci jako představitele myšlenky filantropie: ochoty vzít na svá bedra břemeno druhého člověka, ať už se jedná o břemeno ekonomické nebo občanské.
Křesťané na toto poselství laskavosti navázali a představili svého pastýře, který na sebe vezme břemeno hříchu, aby vedl duše do nebe. Aby zdůraznili božskou moc svého milosrdného pastýře, použili pro jeho mladistvou tvář rysy boha Apollóna. Jako bůh slunce se Apollón stal pro Římany důležitým prostředníkem k pochopení Krista jako Světla světa. Zároveň se toto zobrazení stalo prostředkem pro pochopení Písma svatého, neboť odkazuje na pasáže popisující jeho vtělení, ukřižování a zmrtvýchvstání.
Ovečky a kozy
Jeden z nejranějších obrazů, namalovaný v letech 250–275 v Priscilliných katakombách v Římě, přidal do ikonografie jedinečný prvek křesťanského pojetí: pastýř nenosí na ramenou sladkou poddajnou ovečku, ale kozu. Satyrové, řecké ztělesnění nezřízeného chtíče a nestřídmosti, byli zobrazováni jako napůl lidé a napůl kozy. Ježíš promlouval o soudu jako o oddělování ovcí od kozlů. Tato nemilovaná stvoření, odporná a protivná, našla ochránce v Dobrém pastýři, který přišel najít ty, jejichž slabosti je svedly na scestí. Nabízel naději ztraceným i věrným.
Dobré, pravdivé a krásné
Dobrý pastýř nebyl nikdy zamýšlen jako obraz obvinění nebo viny, ani jako odsouzení pohanských vyznání a praktik, ale jako předzvěst míru. Připomínal pastýřskou poezii, oblíbenou Římany, která opěvovala prostý venkovský život. Vergilius, nejslavnější římský básník, si ve svých hojně čtených „Eklogách“ podmanil představivost celé říše idylickými a mystickými zážitky, které mu vyprávěli pastýři uprostřed svých stád. Tento žánr vzkvétal a rozšířil se i do výtvarného umění, jak dokládají pastýřské vlysy z domu Livie, manželky císaře Augusta, v Římě v 1. století.
Dobrý pastýř zanikl, když Byzantská říše získala vliv nad starými římskými územími, ale jeho památka přetrvává v katolické tradici dodnes. Každý rok 29. června, na svátek svatých Petra a Pavla, jsou v Římě noví arcibiskupové obdarováni štolou z bílé vlny, která se jim přehodí přes ramena. Tato štola symbolizuje jejich úkol pomáhat papeži vést duše stáda ke spáse.
V období pozdního císařství bylo mnoho ošklivého – zuřily války, nemoci, chudoba a krutost –, ale křesťané se rozhodli povznést nad všudypřítomnou špínu a zločinnost. Svého pastýře nazvali „kalos“, což je řecké slovo znamenající nejen „dobrý“, ale také „pravdivý“ a „krásný“. Toto volání po kráse by se dalo označit za mandát pro následující staletí křesťanského umění. Bez ohledu na to, jak kruté mohou být okolnosti, vyzval Dobrý pastýř své následovníky, aby se snažili ukázat svou nejlepší tvář a nabídnout naději a mír v neklidné době, která se příliš neliší od té naší.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila J. B.
