Názor
Spolu s právě probíhajícími protesty, které před několika dny vypukly v Číně, se stále více lidí zamýšlí nad tím, jak je možné, že se v této totalitní komunistické velmoci začínají místní obyvatelé bouřit s takovou silou. Myslím, že na současnou situaci lze uplatnit úsloví o tom, že „když se lidé nebojí smrti, nemá žádný smysl jim jí vyhrožovat“. Lidem v Číně totiž stále více dochází, že totalitnímu režimu nejde o jejich dobro, ale o vlastní zájmy.
Strategie „nulového covidu“, kterou razantně uplatňuje současný prezident Si Ťin-pching, má ve skutečnosti ukázat, že čínská vláda si dokáže poradit s každým nepřítelem, na kterého ukáže.
V neposlední řadě v reakci čínské vlády můžeme nalézt i prvky snahy „neztratit tvář“. Vždyť to byl přece jen čínský Wu-chan a jeho laboratoř, kolem které se stále více sbíhají nepřímé důkazy o možném úniku viru z jejích útrob, ať už úmyslném či neúmyslném.
To, že se na pochybném výzkumu „gain of function“ v jisté míře podíleli američtí výzkumníci, v nastalé situace nehraje až takovou roli. Virus je z Číny, pravděpodobně unikl z čínské laboratoře s nejvyšším stupněm zabezpečení a poškodil miliony lidí po celém světě, způsobil stovky tisíc obětí na životech a podlomil ekonomiky řady zemí.
Jak by čínský režim mohl nechat na sobě ulpět takovou hanbu?
Nicméně spolu s tím vyvstává také naléhavá otázka pro zbytek světa – když se vyskytne podobná pohroma, jaká je správná reakce? Má smysl následovat strach a věznit lidi, nebo je nechat, ať rozhodnou o svém zdraví a životě sami – jako svobodní lidé?
Ať bude odpověď jednotlivých vlád jakákoliv, jedno je již teď jisté – „čínská cesta“ není cestou svobody. A kde není svoboda, nejsou ani příznivé podmínky pro život.
