„Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr,“ říkávali si lidé na vsi, když nasněžilo. S příchodem prosince nastává také advent, období očekávání vánočních svátků. Dávní lidé dokončovali své poslední práce, většinou uskladnění úrody, a stále častěji se halili do vlněných šátků a kožíšků, nebo se ohlíželi po peci.
„Na svatého Martínka dobrá bude peřinka.“ Husí peří vedle kožichů a vlňáků náleželo k věcem, které zahřívaly v chladné zimě. Chladné roční období vyžaduje svoje a lidové zvyky se tomu přizpůsobují.
„Po Martině zima nežertuje,“ odkazují se na listopad, který sice ještě plně není zimním měsícem, ale náleží mnohdy k již chladnému období a uvádí vládu prosince.
Svatá Barbora má svátek 4. prosince: „O svaté Barboře ležívá sníh na dvoře.“
„Po svaté Baruši střez nosu i uší!“ – dobrá rada, jak hlavu ochránit beranicí nebo zahalit vlněným šátkem. Dnes lidé častěji vytahují kulicha nebo aspoň čelenku.
A přichází Mikuláš, 6. prosince: „Napije-li se na Mikuláše pták z koleje, nenapije se kůň tři měsíce z řeky.“ Z toho je patrné, že pokud bude 6. prosince teplota nad nulou, další průběh zimy bude mrazivý.
„Na svatou Barboru saně do dvoru.“ Jakmile napadl sníh, lidé řešili dopravu, jak se dostat ze vsi na cestu. A tak zimním dopravním prostředkem zpravidla bývaly sáně.
A dávali si hádanku: „Čtyři nožky, dva trnožky, v zimě běží, v létě leží.“
Na Barboru se nalámalo pár větviček z ovocných stromů, vložilo do vázy, aby na Vánoce pěkně vykvetly.
Na Kateřinu se říkávalo: „Kateřina na blátě, Vánoce na ledě.“ To bylo v pořádku, protože zkušenosti z dlouhých let ukazovaly, že v prosinci je lépe, když napadá sníh a mrzne, aby byla příští rok dobrá úroda.
A naopak, když se to nepovedlo – „Chodí-li Kateřina po ledě, chodí Štěpán po blátě.“
Proto nám pranostiky hlásají:
„Prosinec se sněhem na pěšině, žitko je na každé výšině.“
„V prosinci-li zima, sníh-li hojně lítá, hojnost všady bývá žita.“
„Mnoho sněhu v prosinci – mnoho ovoce a trávy.“
„Lepší Vánoce třeskuté nežli tekuté,“ říkávali lidé z Podještědí.
Tmavá rána a časné stmívání určovaly běh života na vsi i ve městě. Lidé se družně scházeli, aby drali peří do duchen nebo se kdysi i předlo, šilo, spravovalo. V zimě byl čas opravit nářadí, plést košťata apod.
„Krátký den, dlouhá nit,“ říkávaly kdysi přadleny.
Na 13. prosince se říkávalo: „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“
„Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí a len.“
Samozřejmě, počátkem měsíce se den ještě krátil, dokud 20. prosince nenastal slunovrat.
Lidé měli také svoje říkanky:
„Přišel k nám host,
spravil nám most
bez sekery, bez dláta,
je přec pevný dost.“ (O mrazu, z Moravy)
Horečné předvánoční nakupování v obchodech a stres tehdy neexistovaly. Během adventu se lidé zklidnili a snažili se rozjímat nebo udělat věci, které v průběhu roku nestihli. Děti stavěly betlém a jesličky, každý večer se u betlému scházely a zpívaly koledy, aby jim to těšení se na Vánoce dobře ubíhalo.
Vánoční nadílka – u chudých lidí někde nebyla vůbec, jinde jen skromně, někde si lidé odříkali celý rok, aby si na Vánoce mohli nadělit dárečky. Bohatí lidé si mohli dopřát krásné svátky se spoustou jídla i dárků.
„Mrazivý prosinec, hodně sněhu – úrodný roček bude v běhu.“