Před několika měsíci mě navštívila 16letá pacientka, která si stěžovala na silné menstruační křeče. Za třicet let pediatrické praxe tento problém úspěšně léčím, protože je jednoduchý. Když jsem však viděla tuto pacientku, byla jsem bezradná a nevěděla, co s ní.
Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem pacientku s plnovousem, hlubokým hlasem, fialovými vlasy, nalakovanými nehty a v šatech.
„Jak se dnes máte?“ začala jsem a okamžitě jsem pocítila vlnu smutku, protože jsem tu osobu znala jako dívku už mnoho let. „Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Mám menstruaci, která se vymyká kontrole a je opravdu bolestivá,“ svěřila se mi pacientka.
Položila jsem jí řadu otázek, včetně toho, jaké léky jí byly v současné době předepsány bez mého vědomí. Dozvěděla jsem se, že moje pacientka užívá perorální antikoncepci (estrogen a progesteron) a také testosteron. Nikdy, za celých třicet let, jsem nezažila, že by lékař pacientovi podával tuto kombinaci léků.
Hleděla jsem na svou pacientku se znepokojivou nejistotou ohledně diagnózy. Když jsem si předtím v podobných případech nevěděla rady, zavolala jsem na pomoc kolegu. V tomto případě jsem netušila, komu zavolat.
Upřímně řečeno, vůbec jsem nevěděla, co mám pro tuto pacientku udělat. Mohla jsem tu osobu poslat na tu transgenderovou kliniku, která, z toho co vím, jí předepsala tu kombinaci pilulek, o níž jsem nevěřila, že je dobrá pro zdraví této pacientky. Mohla jsem je poslat ke gynekologovi nebo internistovi, ale nemyslela jsem si, že by si věděli rady o nic víc než já. Já i ta pacientka jsme byli v koncích.
Přechod dětí na jiné pohlaví je nejen fyzicky a psychicky poškozuje, ale způsobuje také lékařské konflikty. Lékaři se ocitají v opozici vůči léčbě, kterou poskytli jiní lékaři. I když se doktoři často neshodují, nyní jsou rozpory mezi nimi bezprecedentní.
Proč si děti mění pohlaví? U mnohých je léčba řízena jejich rodiči. Děti se řídí tím, co rodiče, lékaři a učitelé považují za nutné. To přináší vážné problémy.
Za prvé, děti mladší 21 let nejsou dostatečně kognitivně ani emocionálně vyspělé, aby mohly učinit rozhodnutí s takovými dlouhodobými důsledky. Jinými slovy, šestnáctileté dítě si doslova nedokáže uvědomit, jaký dopad bude mít toto rozhodnutí za několik let. Dospělí, kteří nedokáží tento aspekt normálního kognitivního vývoje rozpoznat, o sobě jen prozrazují, že je o vývoji dítěte nikdo nic neučil nebo mu nerozumějí. Anebo je jim to jedno.
Za druhé, bude zajímavé sledovat, kolik transgenderových dětí skutečně samo projde kompletní chirurgickou změnou. Ptal jsem se, zda má pacientka v úmyslu podstoupit hysterektomii (a tím dokončit přechod na muže). Odpověď zněla: „Jen to ne! To bych nikdy neudělala.“
Bude také výmluvné, kolik chlapců bude souhlasit s chirurgickou kastrací. Když na to přijde, myšlenka změny pohlaví je pro mnoho dospívajících lákavá, nicméně tento sentiment může ochabnout ve chvíli, když dojde přímo na operace spojené s přeměnou každé části jejich těla.
Vypadat jako chlapec, když je člověk geneticky žena, nebo jako dívka, když je geneticky muž, je jedna věc, ale uříznout si prsa a provést hysterektomii nebo si uříznout penis a varlata je něco úplně jiného.
To vyvolává otázku: Co dospívající skutečně potřebují a chtějí?
Chtějí řešení své bolesti a zmatku ohledně svého pohlaví.
Ve Spojených státech prudce vzrostl počet depresí a úzkostných stavů a dosáhl nebývalé úrovně. Deprese pramení z pocitu osamělosti, izolace, nepřijetí a pohrdání sebou samým. Jádrem deprese je často nenávist k sobě samému.
Jinými slovy, mladá dívka nenávidí sama sebe a mladý chlapec nenávidí sám sebe. Je možné, že deprese, úzkost a genderová dysforie jsou vzájemně propojeny? Pokud ano, bylo by stanovování diagnózy ještě zamotanější. Ve skutečnosti se diagnóza genderové dysforie stanovuje především na základě pocitů.
Kritéria DSM-5 (zjednodušená) pro diagnózu genderové dysforie jsou následující: výrazný nesoulad mezi prožívaným/vyjadřovaným pohlavím a primárními a/nebo sekundárními pohlavními znaky; silná touha zbavit se svých primárních a/nebo sekundárních pohlavních znaků; silná touha po primárních a/nebo sekundárních pohlavních znacích druhého pohlaví; silná touha být druhého pohlaví; silná touha, aby s člověkem bylo zacházeno jako s druhým pohlavím (nebo nějakým alternativním pohlavím odlišným od pohlaví, které mu bylo přiděleno); a silné přesvědčení, že má typické pocity a reakce druhého pohlaví.
Jako zapálená obhájkyně dětí vždy akceptuji a podporuji pocity dítěte. To však neznamená, že je nutné dítě podporovat v tom, aby se podle těchto pocitů chovalo způsobem, který by mu mohl ublížit. Vyhodnocení dosavadních studií na toto téma, které provedl Institut pro výzkum a hodnocení, dospěl k závěru, že je nejlepší nenabízet okamžitou léčbu směřující k tranzici.
„Vždy akceptuji a podporuji pocity dítěte. To však neznamená, že je nutné dítě podporovat v tom, aby se podle těchto pocitů chovalo způsobem, který by mu mohl ublížit.“
Tento prestižní tým vědců dospěl k následujícím závěrům:
„Mnoho vědeckých ústavů – jak amerických, tak mezinárodních – nedoporučuje mladým lidem léčebnou ,tranzici‘, protože výzkumy, které tvrdí, že léčba hormony nebo operací má pozitivní účinky, jsou metodologicky chybné a vědecky nespolehlivé.“
„Mezi omezení těchto studií patří nedostatek kontrolních skupin, malé velikosti vzorků, zkreslení při náboru, nevšeobecné studované populace, krátká doba sledování a vysoký počet nedosledovatelných subjektů.“
Zatímco studie podporující operace vedoucí ke změně pohlaví a hormonální léčbu u dětí byly obecně nekvalitní, u studií, které vzbuzují obavy ohledně těchto postupů, tomu bylo naopak.
„Studie, které zjistily negativní výsledky medicínské tranzice, měly obvykle odpovídající vědeckou kvalitu. Jinými slovy, spolehlivé studie prokázaly škodlivé účinky. ,Ostražité vyčkávání‘ je možnost, kterou doporučuje mnoho vědeckých ústavů. Znamená to odložit transgenderové zákroky u dětí nebo mladých lidí se změněným pohlavím na pozdější dobu, během níž může dojít k poradenství a k přirozenému procesu desistence (upuštění) nebo perzistence (přetrvávání).“
Jedním z často uváděných argumentů, které mají přimět k podpoře změny pohlaví u dětí, je, že může snížit počet sebevražd. I v tomto případě se zdá, že důkazy podporující toto tvrzení chybí, uvedl institut.
„Výzkum neprokazuje, že by lékařská změna pohlaví byla nutná k prevenci sebevražd. Ve skutečnosti existují důkazy o tom, že lékařské tranziční procedury mohou u dospívajících s pochybnostmi o svém pohlaví zvýšit riziko sebevraždy.“
„Široce citované studie, které tvrdí, že sebevražednost u mladých lidí s pochybnostmi o svém pohlaví se snižuje díky hormonálním a chirurgickým zákrokům zaměřeným na změnu pohlaví, vykazují významné metodologické nedostatky, a proto by se na ně nemělo spoléhat. Vědecky podložené studie nezjistily buď žádné snížení nebo zvýšení transgenderové sebevražednosti poté, co mladí lidé podstoupili lékařské zákroky zaměřené na změnu pohlaví.“
Vzhledem k nejisté kvalitě důkazů podporujících změnu pohlaví u dětí je obtížnější tato rizika zdůvodnit.
Podávání hormonů a chirurgické zákroky dětem jsou ze své podstaty nebezpečné. Existuje také možnost chybné diagnózy genderové dysforie a nerozpoznání komorbidit, které mohou být přítomny, včetně jiných problémů s duševním zdravím. Vzhledem k nedostatku spolehlivých lékařských údajů, které by jasně, spolehlivě a reprodukovatelně ukazovaly, že děti, které se léčí s genderovou dysforií, jsou v dospělosti šťastnější, zdravější a spokojenější, vypadá podávání hormonů dětem, které jim změní život, a chirurgické zákroky jako lékařské pochybení.
Genderová dysforie by měla být řešena nejprve s lékařem primární péče a měla by zahrnovat dlouhé diskuse o možných přínosech a známých rizicích, které musí probíhat po nějakou dobu.
Rodiče se musí naučit, jak složitá je problematika genderové dysforie. Existují psychologické, vývojové, sociální a fyzické aspekty, které je třeba řešit, a to vyžaduje čas.
Namísto toho, abychom dítě onálepkovali s cílem zavést nějaké řešení (což lékaři rádi dělají), musíme zpomalit. Děti si zaslouží od dospělých přísun moudrosti a pravdy.
Musíme být dostatečně silní, abychom dětem poskytli čas, který potřebují k tomu, aby dozrály do bodu, kdy budou moci činit rozhodnutí, která jim změní život. Koneckonců – s následky těchto rozhodnutí budou žít ony, ne my.
Doktorka Margaret Meekerová je pediatrička, matka a autorka bestsellerů o výchově dětí.
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký
