Chovajíc v náručí svého malého syna doma na předměstí Chicaga, novomanželka Daisy Stronginová říká, že hluboce lituje toho, že si ve dvaceti letech nechala při zákroku pro změnu pohlaví odstranit obě prsa.
Stronginová říká, že „v 15 letech byla odstrkovanou dívkou, nejistou a velmi sebestřednou“ a touha po změně pohlaví byla „lákavá“.
„Opravdu jsem se chtěla cítit dobře ve své kůži a nechtěla jsem mít deprese. Chtěla jsem být někým jiným. Nenáviděla jsem se. Nechtěla jsem být tou osobou, kterou jsem byla, a ‚přechod‘ se zdál být velmi lákavou cestou,“ řekla v rozhovoru pro The Epoch Times.
Léta nosila hrudní pás, v 18 letech začala brát testosteron a legálně si změnila jméno na Oliver. Po letech se však podle svých slov „cítila hůře“, „neúplně“, „méně spokojeně“ a „méně celistvě“, a nakonec svůj proces změny pohlaví zastavila.
Stronginová, které je nyní 24 let, se připojuje k rostoucímu počtu „detransitérů“, kteří litují své rozhodnutí podstoupit procedury pro změnu pohlaví, které zahrnují blokátory puberty, hormony pro změnu pohlaví a operace pro změnu pohlaví.
Nedávný prudký nárůst počtu dětí, které o sobě tvrdí, že jsou nebinární a „trans“, vnímá jako společenskou nákazu a cítí povinnost varovat ostatní před nástrahami transgenderové ideologie.
Podle údajů Komodo Health, Inc. zpracovaných pro agenturu Reuters bylo v roce 2021 ve Spojených státech diagnostikováno přibližně 42 000 dětí a dospívajících s genderovou dysforií. To je téměř třikrát více než v roce 2017.
Genderová dysforie je podle Americké psychiatrické asociace stav trápení se jedince, který se identifikuje s opačným biologickým pohlavím.
Analýza zjistila, že v letech 2017 až 2021 byla genderová dysforie diagnostikována nejméně u 121 882 dětí v USA ve věku 6 až 17 let. Agentura Reuters však minulý měsíc uvedla, že tato čísla jsou „pravděpodobně značně podhodnocená“.
Uličnice
V dětství se Stronginová často cítila nesourodá se svým pohlavím a tyto pocity jen zesílily, když nastoupila na střední školu.
Dnes už ví, že pro dospívající je normální cítit se „trapně“, ale tehdy to tak nebrala. Jako „heterosexuální dívka“ v mládí nikdy plně nepochopila svou touhu oblékat se jako chlapec nebo být jako chlapec vnímána.
V osmé třídě ji označili za lesbičku a pohrdali jí.
„Neměla jsem příliš dobré sociální dovednosti a byla jsem šikanována,“ řekla.
Když Stronginová vyrůstala, byla uličnice a rodiče ji tak vnímali. V patnácti letech však Stronginová rodičům řekla, že prožívá vážnou krizi pohlavní identity.
„Řekla jsem jim, že jsem genderqueer, a oni to vůbec nebrali vážně,“ řekla. „Říkali: ‚Dobře, jsi chlapec. Skvělé‘.“
Když trvala na svém, rodiče tím byli stále více znepokojeni a nakonec byli šokováni jejím rozhodnutím podstoupit hormonální injekce a operaci.
Zasetí pochybností a nedůvěry
Stronginová svým rodičům nedůvěřovala, zejména své matce, a ze zasetí těchto semínek pochybností viní zpětně „trans influencery“ na sociálních sítích.
„Rozhodně je to jako skutečná sekta“ řekla. „Myslela jsem si, že tyhle online komunity jsou moje adoptivní rodina. To je jedna z taktik: ‚Aha, když tě tvoje máma nebere, tak já jsem teď tvoje máma‘.“
Osamělá a zmatená… Stronginová řekla, že nejdůležitější věc, kterou potřebovala tehdy slyšet, byla, že „se mnou není nic v nepořádku“.
„Je pravděpodobné, že dítě, které tráví 14 hodin denně na internetu, pravděpodobně nemá mnoho kamarádů v reálném životě, a tak se pravděpodobně cítí odcizené. Chci říct, že přesně tak jsem se cítila já,“ řekla.
Čas trávený na internetu jí umožnil vyhnout se sociálnímu tlaku a úzkosti, které přicházely při osobní interakci s vrstevníky ve škole.
„Genderqueer“ léta
Stronginová zanedlouho objevila na platformě Tumblr termín „genderqueer“ a plně se ponořila do světa „genderové fluidity“.
„Genderqueer … znamená, že jste něco mezi mužem a ženou,“ řekla. „Tehdy se pojem genderové identity skutečně dostal do mého povědomí a pochopila jsem ho jako něco, co je velmi tvárné a individualizované, jako že můžete [být] čímkoli chcete.“
Čím hlouběji zkoumala proměnlivost pohlaví a byla posedlá svou genderovou identitou, „tím více jsem se začala ptát sama sebe, jestli náhodou nejsem trans,“ řekla.
V roce 2014 byla Stronginová fascinována transsexuály, kteří na YouTube dokumentovali změny svého pohlaví. Tito „trans influenceři“ byli podle ní populární „atraktivní a cool lidé“, kteří mluvili o tom, „jak se cítili odcizeni svému vlastnímu tělu, jak bylo pro ně užívání testosteronu vzrušující a že největším milníkem byla operace, která jim přinesla tolik radosti a úlevy a konečně pocit sounáležitosti se sebou samým“.
Stronginová řekla, že byla online prostředím „určitě ovlivněna a uvedena v omyl“, ale nebyla do toho „naverbovaná“.
„Není to tak, že by tam byli dospělí, kteří by se snažili přímo mě donutit, abych si myslela, že jsem trans. Prostě to skončilo u toho prostředí, protože jsem chtěla být celý den na internetu,“ řekla.
Roky terapie
Stronginová začala navštěvovat psychiatričku, která ji léčila od jejích 15 do 22 let, přes sociální transformaci, testosteronové injekce, operaci, až po začátek její detransformace.
„Myslím, že si nemyslela, že je ode mě moudré to všechno dělat – dělat trvalé změny na svém těle. Neřekla mi to ale na rovinu, protože si myslím, že se bála, že by přišla o licenci,“ řekla Stronginová o terapeutce. „Příliš mě v tom neutvrzovala, ale ani mě od toho neodrazovala. Chovala se tak nějak neutrálně, ale bylo na ní vidět, že si nemyslí, že je to dobrý nápad.“
Online narativ ale zněl: „Změna pohlaví je jediná cesta, jak vyléčit genderovou dysforii, a pokud to neuděláte, možná se zabijete,“ řekla.
Stronginová věřila, že pokud nenajde své „autentické já“ a nebude ctít svou skutečnou genderovou identitu, bude „jen prázdnou skořápkou člověka“. Změnu pohlaví vnímala jako všelék na všechny své problémy.
Klub GSA
Na střední škole se Stronginová připojila ke klubu Gay-Straight Alliance (GSA). Nyní se GSA označuje jako „Gender and Sexuality Alliances“ (Genderové a sexuální aliance), aby se „posunula za nálepky gay a heterosexuál a za hranice binárního genderového systému“, uvádí se v prohlášení národní sítě GSA.
„Když jsem byla na střední škole, bylo to úplně jiné,“ řekla Stronginová. „Byla jsem v klubu GSA, ale neměli jsme žádné zásady ohledně změny jména v systému nebo zájmen, neříkání to rodičům a podobně. Byl to prostě klub, do kterého jsme s kamarády chodili a všichni jsme mluvili o tom, že jsme gayové nebo že jsme trans.“
Stronginová, která měla za svobodna příjmení Chadra, se v posledním ročníku plně identifikovala jako „trans chlapec“, a prosadila, aby její křestní jméno Daisy v ročence změnili na Oliver. Její žádost byla bez souhlasu rodičů zamítnuta, ale nakonec tam byla uvedena jako „Daisy (Oliver) Chadra“.
Smíření se se situací
Rodiče ji chtěli více podporovat, ale měli problém přijmout její mužskou osobnost.
„Moje máma to měla rozhodně těžké,“ řekla Stronginová. „Úplně se vyhýbala zájmenům a jménům, protože nechtěla, abych se jí odcizila, ale zároveň mi nechtěla lhát a říkat, že jsem kluk.“
Poté, co Stronginová asi čtyři roky navštěvovala terapii, její otec se s tím určitým způsobem smířil.
„I když z toho byl zděšený, říkal: ‚No, asi je to teď realita,‘ a začal mi říkat Olivere, jako synovi,“ řekla Stronginová.
Negativní obraz o ženách
Na rozdíl od mnoha lidí, kteří prošli změnou pohlaví, Stronginová uvedla, že nikdy neprošla traumatickou sexuální zkušeností.
„Vím, že spousta žen se chce stát muži kvůli obrannému mechanismu, který pochází z traumatu. To zcela chápu, ale já jsem takové sexuální trauma neměla,“ řekla.
Pro ní jako teenegerku sehrála v jejích genderových problémech pornografie „podvědomou roli“ a vytvořila si negativní obraz o ženách.
Když se dívky ve škole začaly „svůdněji oblékat“, Stronginová se cítila nepříjemně.
„Vždycky mi to bylo velmi cizí. Ne že bych se na ně kvůli tomu dívala svrchu, jen jsem se v takovém oblečení cítila opravdu hodně divně. Měla jsem prostě velmi nezdravou představu o tom, co znamená být dívkou a co znamená být ženou.“
Stronginová vnímala ženy jako „slabé a afektované“ a nechtěla se stát „hysterickou nebo příliš emocionální“.
Procedury pro změnu pohlaví
Když se Stronginová přiznala k transgenderu, fandili jí její vrstevníci ve škole i „náhodní lidé“ na internetu. Poprvé v životě zažila silný pocit sounáležitosti.
„Našla jsem si spoustu nových přátel. A všichni byli trans a LGBTQ,“ řekla Stronginová. „Měla jsem skutečné lidi, se kterými jsem se mohla ztotožnit, a cítila jsem se opravdu pozitivně a nadšeně z toho, že jsem trans. Byla jsem si čím dál jistější, že budu trans navždy.“
Aby zakryla svá prsa, nosila Stronginová po dobu asi tří let od svých 17 do 20 let 10 hodin denně hrudní pás.
V touze vypadat mužněji udělala ve svých 18 letech další velký krok ve své přeměně: aplikovala si injekčně hormony pro změnu pohlaví.
Současně s tím jí byla předepsána antidepresiva, která brala asi tři roky. Léky otupovaly její emoce a pomáhaly jí vyrovnat se s nimi, ale podle jejích slov pouze maskovaly její deprese a základní psychické problémy.
Na vysoké škole měla dva vážné vztahy – oba s bisexuálními muži.
Během druhého vztahu Stronginová podstoupila dvojitou mastektomii (odstranění prsou). Bylo jí 20 let.
„Věděla jsem, že změny, které jsem provedla, jsou nevratné. Není to tak, že bych nebyla poučená o tom, co se se mnou fyzicky stane, protože jsem sledovala mnoho transgenderových influencerů, mluvila o účincích testosteronu a věděla jsem, jak bude vypadat operace vršku,“ řekla.
Detransformace
Po operaci Stronginová otálela s oficiální změnou svého jména na Oliver, ale nakonec tak učinila. Ohledně svého rozhodnutí však začala pociťovat pochybnosti a výčitky svědomí.
„Začalo být těžké podívat se do zrcadla, protože jsem cítila větší rozpor mezi svou myslí a svým tělem než předtím. Měla jsem pocit, že jsem v nějakém podivném očistci pohlaví. Nevypadala jsem jako muž. Nevypadala jsem jako žena. Měla jsem plochý hrudník a hluboký hlas, ale pořád jsem měla pěkně zakřivené boky, a tak mě to trápilo,“ řekla. „Měla jsem spoustu výčitek a nejistoty.“
Věděla, že je jen otázkou času, kdy se vydá na cestu zpět.
Nakonec se jednoho čtvrtka v květnu 2020, v době covidové pandemie a lockdownů, Stronginová rozhodla přestat brát testosteron.
„Tak nějak mi došlo, že každá injekce mě přibližuje k neplodnosti. Od hysterektomie mě dělily jeden až dva roky,“ řekla. „Nechtěla jsem si zavřít dveře k tomu, abych měla vlastní děti.“
Naštěstí neměla po operaci žádné vážné komplikace, kromě citlivých míst kolem jizev, necítění bradavek a dalších „podivných míst, kde není žádný vjem“.
I když by jí prsní implantáty umožnily, aby jí oblečení lépe sedělo, Stronginová se k „rekonstrukční“ operaci staví s odstupem, protože se bojí, že by mohla znovu sklouznout k myšlence, že musí změnit své tělo, aby byla šťastná.
„Bylo to vlastně opravdu těžké rozhodnutí. Ještě jsem se pořádně nerozhodla, co chci udělat,“ řekla.
Podvod jménem genderová teorie
Když se Stronginová zamýšlí nad celou svou genderovou cestou, přeje si, aby s ní vůbec nezačínala.
Genderovou teorii a genderovou identitu otevřeně odmítá a označuje ji za „podvod“.
„Teď si uvědomuji, že to není něco, co by mělo souvislost s realitou. Je to tak trochu fantazie, a to nemyslím nijak vtipně. Je to jen – tak to vidím já. Není za tím žádná věda,“ řekla.
Podle ní jsou lidé, kteří se z procesu změny pohlaví vrátili zpět, nepohodlnou pravdou pro transgenderové aktivisty, lékaře a farmaceutické korporace, protože rozbíjejí pro-trans narativ, a proto jsou jejich hlasy v korporátních médiích často potlačovány.
„Chtějí skrýt skutečnost, že se to děje,“ řekla.
Trans aktivisté často popírají detransformaci z důvodu lítosti, nazývají detranzisty zaslepenci a obviňují je z „internalizované transfobie“, řekla Stronginová.
„Zdravotní průmysl pro změnu pohlaví“ je „špatný v mnoha ohledech“, řekla. Obviňuje velké farmaceutické společnosti a lékařskou komunitu soustředěné kolem změny pohlaví dětí a mladých dospělých z pohnutek založených na zisku.
„Chytila jsem se do pasti,“ dodala.
Život v manželství
Stronginová se v prosinci loňského roku vdala a poté se jí narodil syn.
Když dvouměsíčního kojence kolébá v náručí, aby ho nakrmila z láhve, má pořád před očima, že nikdy nebude moci kojit. Trápí ji to, ale nechce se zabývat minulostí, kterou nemůže změnit.
„Je po všem. Už s tím nemůžu nic dělat. Jediné, co mohu udělat, je pokusit se s tím smířit,“ řekla.
Stronginová stále bojuje s depresemi a úzkostmi, které přicházejí a odcházejí, ale už na to nebere žádné léky.
Ztráta prsou a hlubší hlas způsobený testosteronem bere jako nešťastné, ale ne vysilující. „Mám svůj život ráda. Můj manžel mi velmi dobře pomáhá cítit se žensky. Myslí si, že jsem krásná.“
O svém synovi řekla, že „je tím nejúžasnějším, co jsem kdy zažila. Myslím na to, jak uslyším jeho první smích, jak ho uslyším říkat jeho první slova a jak budu sledovat jeho první krůčky“.
Překlad a redakční zkrácení původního článku: J. S.
