Poznámka redakce: Na internetu už léta koluje několik verzí tohoto podobenství. Původ příběhu není zcela jasný, ale někteří jej připisují Henrimu J. M. Nouwenovi (1932–1996), přičemž Wayne Dyer (1940–2015) pak vytvořil svou vlastní adaptaci v knize „Your Sacred Self“ (Vaše posvátné Já). My vám zde v dobré víře přinášíme naši verzi příběhu a doufáme, že se vám bude líbit.
Následující příběh nám připomíná, abychom se pevně drželi své víry a nikdy neztráceli naději, ať už se budoucnost zdá jakkoli chmurná. Stejně jako se děti v lůně matky nikdy nevzdalují od své matky, i my jsme zahrnuti Stvořitelovým věčným soucitem. A k tomu, abychom pocítili tento bezpodmínečný zdroj lásky, potřebujeme jen laskavé a pokorné srdce!
Kdesi v blaženém bříšku těhotné maminky se nosila dvojčátka – Víra a Pochybnost. Byly zdravé a rychle se vyvíjely. Jednoho dne se mezi sourozenci náhle rozproudil rozhovor.
Víra řekla: „Víš, Pochybnosti, já opravdu věřím v myšlenku života po narození. A co ty?“
Pochybnost poznamenala: „Cože? Bylo by dobré, kdybys přestala takhle snít, Víro. Nic nad rámec této materialistické existence, kterou právě teď ty a já vnímáme, neexistuje. Jaký život po narození? Tohle je život, právě teď a tady. Neexistuje nic takového jako život po narození.“
Víra trvala na svém: „Jsem si jistá, že tam venku existuje něco víc, co je ještě lepší a krásnější než tato existence. Bude zrození a bude to brzy… a existuje život po zrození.“
Pochybnost opět kritizovala Víru a říkala: „Nebuď blázen, Víro. Buď praktická. S narozením to všechno končí. Po narození už není kam jít.“
„Bojím se jen pomyslet na dobu porodu. Podívej se na tu věc, kterou teď držíš v ruce. Není to ta pupeční šňůra, která nám oběma dává výživu? Tuhle pupeční šňůru si po porodu nemůžeme nechat. Po porodu všechno končí. Nikdo se sem po porodu ještě nevrátil. Po porodu už není žádný život, Víro.“
Víra se chvíli dívala na Pochybnost a přemýšlela, jak svou ztracenou sestřičku probudit. Koneckonců je důležité říkat pravdu.
Víra řekla: „Víš, Pochybnosti, myslím, že bychom se neměli bát. Neměli bychom si myslet, že tu šňůru po narození potřebujeme. Jsem si jistá, že je tam něco víc než jen tahle šňůra. Věřím, že se budeme volně pohybovat, jíst a žít úplně jinak. Pokud život po porodu končí, jaký má potom smysl život v děloze?
Víš, Pochybnosti, já také věřím, že existuje Matka a ona nás ochrání.“
Když to Pochybnost uslyšela, propukla v hysterický smích a řekla: „Jaká Matka?! Nic takového přece nemůže existovat. Kde je teď, když si myslíš, že opravdu existuje? Viděla jsi ji někdy? Nevěřím tomu, co nevidím na vlastní oči.“
Víra ji ujišťovala: „Matka tam je. Jak a proč bychom jinak existovali? Věřte mi. Vždycky kolem sebe cítím její láskyplný soucit. To teplo, které neustále zažíváme, a ty jemné šepoty a šumění, které slyšíme. Kdo k nám tedy promlouvá, když ne Matka? Jsme obklopeni Matkou. Setkáme se s ní po narození. Pak bude kolem nás všechno jasné. Už nebude žádná temnota.“
Pochybnost odvětila: „Nesmysl. Já ničemu z toho nevěřím. Žádný život po narození, žádná Matka ani světlo neexistují. Tato temnota a tato šňůra jsou pravdou. A teď už mě nech spát, už jsi se dost naotravovala.“
Víra řekla uklidňujícím hlasem: „Spi klidně, pochybnosti. Ale brzy oba otevřeme oči v krásném světlém světě a setkáme se s Matkou. Ten den se blíží. Cítím to každým okamžikem.“
V porodnici opět zavládlo ticho. A čas běžel dál. Pak přišel den porodu. Budoucí dvojčata se přirozeně obávala „neznámé“ budoucnosti.
Když se pak náhle narodila do světa plného světla, stiskla oči a propukla v pláč. Když však znovu ucítila to známé teplo a uslyšela uklidňující šepot, pomalu otevřela oči a spatřila svou krásnou Matku. Nemohly si pomoct, ale dívaly se na ni svýma dětskýma očima dokořán. „Ach, maminka je tak krásná,“ vykřikla jejich srdíčka. „A bezpodmínečně nás miluje!“
Jejich nevinná srdíčka věděla, že rozluštila záhadu – jsou v bezpečí a dorazila Domů.
Z anglického originálu na The Epoch Times přeložil Ondřej Horecký.
