Autor: Jan Vlček
Historický vývoj britsko-hongkongských vztahů a imigrační politiky
Přestože Velká Británie ovládala ještě ve 20. století skrze své kolonie značnou část světa, přísně rozlišovala mezi britskými státními příslušníky (British nationals) a britskými občany (British citizens). Jen ti druzí totiž požívali práva pobytu na Britských ostrovech, tzv. right of abode. Na obyvatele britského Hongkongu se od roku 1983 vztahuje zvláštní kategorie občanství britských závislých území, British Dependent Territories citizenship, dnes známého jako British Overseas Territories citizenship. I přes pojem citizenship, tedy občanství, tento typ právního vztahu k Velké Británii právo pobytu nezaručil.
Koncem roku 1984 byla přijata tzv. Společná čínsko-britská deklarace (中英聯合聲明), která položila právní základ pro přechod správy nad Hongkongem zpět pod Peking. Zákon o Hongkongu (Hong Kong Act) z následujícího roku pak zavedl pro Hongkonžany narozené přede dnem předání Hongkongu zpět ČLR novou formu státního občanství – British Nationals (Overseas) neboli BN(O). To sice neposkytovalo tolik výhod jako předchozí občanství British Dependent Territories citizenship, ale stále umožňovalo získat zvláštní typ britského pasu. Jeho držitelé pak byli nejen britskými státními příslušníky, ale především jim tento pas usnadňoval vízový styk se západními zeměmi.
Po počáteční vlně začal zájem o tento pas rychle opadat a počet držitelů dlouhodobě klesal – mnohonásobně více lidí se pasu zříkalo, než o něj žádalo. To vše až do protestů v roce 2014. Po nich si lidé pasy začali opět obnovovat jako pojistku pro případ nutnosti ze země rychle odcestovat.
Zákon o státní bezpečnosti a vliv na britskou vízovou politiku
Předložení návrhu zákona o extradici, který by umožňoval vydávání podezřelých osob z Hongkongu do pevninské Číny, vyvolalo v půlce roku 2019 další sérii masových demonstrací. Návrh zákona ve skutečnosti znamenal mnohem víc než jen snahu o zefektivnění trestního řízení mezi ČLR a její zvláštní administrativní oblastí. Jednalo se o útok na samotné základy právního státu, potlačení role hongkongského parlamentu, tzv. Legislativní rady, a naopak posílení role hlavního představitele hongkongské exekutivy, tzv. správce.
Po protestech byl sice návrh stažen, záhy však následovalo definitivní rozuzlení otázky nezávislosti Hongkongu, a to s přijetím zákona o zajištění státní bezpečnosti ve Zvláštní administrativní oblasti Hongkong, zkráceně hongkongského zákona o státní bezpečnosti. Ten byl ve svých omezeních ještě přísnější než původní návrh extradičního zákona. V kontrastu s běžným hongkongským legislativním procesem, který probíhá v Legislativní radě Hongkongu, byl navíc tento zákon přijat ústřední vládou bez jakékoliv možnosti veřejné debaty.
Zájem o BN(O) pasy opět raketově vzrostl. Od ledna do října roku 2020 obdrželo BN(O) pas více lidí než za jakýkoliv předchozí rok od přechodu Hongkongu pod čínskou správu v roce 1997. Tehdejší britský ministr zahraničí Dominic Raab prohlásil, že ČLR přijetím zákona o státní bezpečnosti porušila hongkongský základní zákon, tamní ústavu, a že Británie je připravena svým zámořským státním příslušníkům pomoci.
Současně s tím koncem roku 2020 britská vláda představila tzv. Hong Kong UK Welcome Programme – speciální vízový program odrážející „historický a morální závazek vůči těm obyvatelům Hongkongu, kteří se rozhodli zachovat si vazby na Spojené království“. Ten umožnil tisícům držitelů BN(O) pasů žít, pracovat a studovat ve Spojeném království s vidinou možnosti žádat v budoucnosti o plnohodnotné britské občanství.
Čínská lidová republika na postoj Velké Británie reagovala velmi ostře a vyzvala britskou vládu, aby přestala zasahovat do jejích vnitropolitických záležitostí. Britská vláda však tuto vízovou politiku neukončila a počátkem letošního roku oznámila pokračování speciálního vízového programu i v roce 2024.
Hrozící deportace mladých žadatelů o azyl
Mohlo by se tak zdát, že hongkongští uprchlíci nalezli ve Spojeném království bezpečné útočiště, nebo i nový domov. Ne vždy tomu tak však je.
Status BN(O) podle zmíněného zákona o Hongkongu z roku 1985 totiž přísluší jen těm, kteří se narodili před 1. červencem 1997. Dospívající mladí aktivisté, ale i obyčejní studenti a uchazeči o práci, kteří z Hongkongu prchají, však tehdy ještě nebyli na světě. Přestože britská vláda rozšířila vízové možnosti i na mladé, stále platí podmínka, že alespoň jeden z rodičů těchto osob musí být držitelem BN(O) pasu.
Mnozí však ani na tento typ víza nedosáhnou. Tito žadatelé tak namísto relativně schůdné vízové možnosti musí jít mnohem nejistější cestou žádosti o azyl. Ke konci loňského roku přitom čekalo na rozhodnutí 160 osob. Desítky mladých uprchlíků z Hongkongu, kteří podmínky BN(O) statusu z různých důvodů nesplňují, tak nyní stojí před teoretickou hrozbou deportace zpět do země, kde jim hrozí politická perzekuce a pronásledování.
Jak roste počet udělených pobytových oprávnění v rámci programu Hong Kong UK Welcome Programme, roste současně i procento zamítavých rozhodnutí – z 0,5 % v roce 2021 na 3 % na konci roku 2022. To pak dále stupňuje tlak na ty, kteří jsou nuceni z nedostatku jiných možností žádat o azyl. Ti často musí vynaložit vysoké náklady na to, aby se do Británie vůbec dostali a aby podali žádost o azyl, a poté je čeká mnohaměsíční čekání na výsledek. V 15 % případů je pak žádost zamítnuta a hrozí jim deportace zpět do Hongkongu.
Toto vše se přitom odehrává ve světle pokračující snahy Čínské lidové republiky o nedobrovolnou a někdy i nucenou repatriaci svých státních příslušníků žijících v zahraničí – v případě Hongkongu pak často právě mladých aktivistů. Jak ukázala studie organizace Safeguard Defenders, ČLR usiluje tradičními i netradičními způsoby o návrat těchto osob zpět na své území a jejich „spravedlivé“ potrestání. Bez přílišné paušalizace tak platí, že každá zamítnutá žádost o azyl může mít určující vliv na osud lidského života.
Názory a postoje vyjádřené v tomto článku jsou názory autora článku a nemusejí se shodovat s postoji deníku The Epoch Times.
