Méně pravidel, více svobody: mnoho rodičů dnes klade velký důraz na sebeurčení svých dětí. V minulosti byla základem „dobré výchovy“ morálka a disciplína.
Od tohoto týdne smí tříletá Mia sama rozhodovat o tom, kdy půjde spát. Už žádný pláč, žádné boje o moc, žádné noční drama kvůli času na spaní, doufá maminka Leoni. Kromě toho by se tak Mia měla naučit naslouchat svým vlastním potřebám. Když je unavená, jde spát. Pokud není, může si hrát ve svém pokoji. Taková jsou nová pravidla v rodině Bucherových.
Samostatné usínání je název této výchovné metody. Babičce, dědečkovi a některým maminčiným kamarádkám se však nový koncept usínání vůbec nelíbí. Podle nich je to „velká chyba“.
Leoni Bucherová tuto reakci očekávala. A přesto v ní kritika vyvolává vlnu nejistoty. Často se potýká s myšlenkou, že nedokáže dostát své roli „dobré matky“. A není v tom sama.
Nastavení hranic, ale kde?
Mnoho matek se cítí stejně jako Miina matka. Mnoho mladých rodičů se cítí nejistě při jednání se svými dětmi. Otázek je mnoho, ale málokdy na ně najdou jasnou odpověď. „Co smí moje dítě dělat a co ne? Kde mám stanovit hranice? Reagovala jsem přiměřeně? Jak mohu své dítě připravit na jeho budoucnost?“
S těmito nebo podobnými otázkami se od nepaměti potýkaly celé generace matek a otců. Univerzální odpověď neexistuje. Každá doba a každý společenský převrat utváří chápání rodiny a pohled na dítě. Například v dnešní výchově se klade velký důraz na individualitu dítěte. V minulosti bylo důležité, aby rodiče vychovali ze svých dětí společensky přijatelné občany. Šlo tedy především o společenské soužití.
Jak myslíte, že se Miini praprarodiče nebo jejich předkové dívali na výchovu dětí a rituály, jako je chození do postele? Každý, kdo se dnes snaží pochopit způsoby výchovy dětí svých předků, si často udělá neradostný obrázek. Často se hovoří o „černé pedagogice“ – stylu výchovy, který se vyznačuje násilím, autoritou a chladnokrevností.
Ale bylo tomu skutečně tak? Světlo na to vrhá příručka z konce 19. století. Autor John H. Young sestavil řadu textů a dopisů z doby kolem roku 1880, které poskytují hluboký vhled do tehdejšího chápání „dobré výchovy“. A začínají chováním a zvyky rodičů.
Rodiče jako vzory
Již v počátcích se zjistilo, že děti se učí především napodobováním. Proto bylo rodičům doporučeno, aby vždy věnovali pozornost svému chování a řeči.
Příklad z tehdejší výchovné příručky: pokud děti slyší své rodiče mluvit o druhých špatně, velmi pravděpodobně si toto chování osvojí. Pokud by rodiče chtěli, aby jejich děti projevovaly shovívavost vůči ostatním, pak by museli být sami příkladem takového chování. Pokud by chtěli, aby jejich děti byly šťastné a spokojené, museli by sami vyzařovat veselost a spokojenost.
Laskavá slova a láskyplné vzájemné vztahy jsou skutečnými důkazy lásky, které jsou v rodině nepostradatelné. Tato rada rodičům nutí člověka zpozornět, protože v ní jde o víc než jen o „černou pedagogiku“.
Na morálce záleží
Na mravní výchovu byl samozřejmě kladen velký důraz. A morální rozvoj je někdy otázkou zvyku. Naučené návyky nakonec ovlivní život a charakter dítěte – v dobrém i zlém. Proto se v příručce o výchově píše: hlavním cílem výchovy je vytvořit doma dobré návyky.
Dobré návyky jsou podle ní ty, které dítěti vštěpují silný smysl pro povinnost a učí ho ovládat své emoce. Věřilo se, že to umožní dospívajícím lépe odolávat negativním vlivům. Dodržování určitých zásad a pravidel by také bylo snazší pro ty děti, které dostaly od rodičů strukturu a disciplínu.
Děti by například měly dodržovat určité způsoby stolování. Pokud dítě dostalo nějaký úkol, měli by rodiče dbát na to, aby ho důsledně plnilo až do konce. Je také důležité, aby neexistovala dvě různá pravidla chování – jedno pro doma a druhé na veřejnosti. Jinými slovy, stanovená pravidla by měla platit pro dítě na každém místě.
Mezi disciplínou a sebeurčením
Pokud by rodina Bucherových měla jednat podle tohoto výchovného stylu, znamenalo by to pravděpodobně zavést a prosazovat pro Miu pevný řád pro čas spánku. Konkrétně by to mohlo znamenat: 19:30 je pohádka na dobrou noc, pak malé mazlení a ve 20:00 je čas jít spát.
Takto vlastně dnes vypadá rutina před spaním v mnoha rodinách. Mii však tento rituál nepřinesl vytoužený noční odpočinek. Každých pět minut volala maminku. Nejednou se jí chtělo třikrát nebo čtyřikrát na záchod, měla velkou žízeň nebo jí spadl „králíček Flummi“.
Dříve by rodiče v takové situaci reagovali přísně. K potrestání dětí se často používaly tresty. Na tomto místě by dnes mnozí rodiče protestovali.
Výchova dětí ke kázni je obecně vnímána kriticky. Někteří v této souvislosti hovoří o „potlačování individuality“ dítěte. To proto, že by musely odložit svá vlastní přání a orientovat se na potřeby dospělých.
Rodiče, kteří se zaměřují na sebeurčení svých dětí, vnímají své dítě od počátku jako kompetentní, jehož schopnosti by neměly být podkopávány vnější determinací.
Jiní tvrdí, že disciplinované chování by dětem umožnilo vytrvale dosahovat svých životních cílů, které si samy stanovily.
Dobrá výchova: Přínos pro společnost
Ať už se dnešní debata o kázni ubírá jakýmkoli směrem, nakonec panuje shoda. Jde o dítě jako jednotlivce. Před dvěma staletími však toto nebylo nutně středem zájmu vzdělávání.
V minulosti se kladl velký důraz na ctnosti zdvořilosti a úcty. Příručka o výchově říká: „Pokud se v rodině nedbá na vnější formy zdvořilosti, vede to nevyhnutelně k neustálým hádkám a sporům. Nezdvořilost je stálým zdrojem třenic.“
Odborná výchova také nahlížela na lidi jako na společenské bytosti. Bývalý právník a newyorský kancléř napsal v letech 1826–1830:
„Pokud rodiče pošlou své dítě do života bez určité formy vzdělání […], škodí tím nejen svému dítěti, ale i společnosti a vlastní rodině. Tímto způsobem totiž společnost ztrácí potenciálně cenného občana. Naopak rodiče, kteří své dítě dobře vzdělávají a dávají mu sebevědomí, jsou pro společnost cenným přínosem.“
Maximum výchovy dětí
Děti jako součást společnosti – tento názor není v žádném rozporu s chápáním, že děti mají svou vlastní osobnost, kterou je třeba respektovat a podporovat. V té době se rodičům doporučovalo, aby se ke svým dětem chovali takto:
V zásadě by se s dětmi mělo jednat jako s „malými dospělými“, i když se u nich projevuje dětské chování. Zřejmě tím bylo myšleno, že děti je třeba brát vážně. Jednání s nimi by mělo být přátelské a vždy ohleduplné. Protože vše, co řeknete a uděláte, zanechá dojem. To platí i pro výběr oblečení.
Rodiče by neměli své děti kárat „na oko“, aniž by pochopili celou situaci. Není také vhodné děti před ostatními lidmi tvrdě kritizovat nebo si dělat legraci z jejich chyb.
Další rada zněla: „Nikdy neříkejte dítěti: Já ti nevěřím.“ Pokud má člověk pochybnosti o tom, co bylo řečeno, měl by si je nejprve nechat pro sebe. Je lepší trpělivě vyčkat. Čas ukáže, co je pravda a co ne.
Komunikace mezi rodiči a dětmi by měla být založena na respektu. To zahrnuje i přímé naslouchání dítěti, když promluví. Vyhnete se tak tomu, aby se dítě opakovaně dožadovalo pozornosti. Zároveň se dítě učí poslouchat dospělé okamžitě, když mluví.
Zvláště se oceňovala pozitivní a harmonická kultura stolování. Dětem by mělo být umožněno, aby se u stolu smály a vesele si povídaly. Kontroverzní témata, zejména politická nebo náboženská, ke stolu nepatřila. Témata rozhovoru měla být vzrušující nebo zábavná. Rodinný stůl by přece měl být místem plným hezkých vzpomínek.
Mia si užívá pozornost
Společná večeře je také pravidelnou součástí života rodiny Bucherových. Mia si užívá pozornost a čas strávený s maminkou a tatínkem u stolu. Samostatné jídlo vidličkou a nožem jí jde s velkým nácvikem také velmi dobře. A když malá dojí svůj talíř špaget a šťastně se směje vlastním vtipům, maminka Leoni ví, že přece jenom neudělala všechno špatně.
Jediné, co nefunguje tak dobře, je jít potom spát. Ale aspoň se všichni zbavili tlaku, protože Mia se může sama rozhodnout, kdy půjde spát. Prozatím. Protože teď je půl jedenácté večer – a v dětském pokoji Bucherových se stále svítí.
Z původního článku německé redakce deníku The Epoch Times přeložila G. K.
