Britský umělec s autismem vyřezal mikroskopické ztvárnění Tří králů v uchu jehly, aby tímto způsobem oslavil naději, světlo a lásku v tomto svátečním období.
Willard Wigan MBE, umělec z anglického West Midlands, se ve škole trápil, ale nikdy nevěděl, že trpí autismem, dokud mu ho v 50 letech nediagnostikovali. V dětství proměnil svou frustraci ze školního prostředí a fascinaci vzory v přírodě ve vášeň pro umění; v dospělosti je světoznámým tvůrcem mikroskopických soch, který svými pečlivými ručními pracemi inspiruje miliony lidí.
Poslední socha „Tři malí králové“ zabrala panu Wiganovi čtyři a půl týdne a pracoval na ní až 16 hodin denně. Králové a jejich velbloudi jsou vytvarováni z mikroúlomků nylonu, hvězda je vyrobena z mikroúlomků třpytek a koruny jsou vyvedeny ve 24karátovém zlatě. Jako štětec použil pan Wigan jednu ze svých vlastních řas.
„Věřím v Boha,“ prozradil pan Wigan deníku The Epoch Times. „Je to o Božím požehnání. Je to o naději. Je to o světle. Je to o lásce. Tak jsem si řekl, že vzdám malou poctu. Proto jsem to chtěl dát do té jehly, abych vysvětlil celé Kristovo narození a pak cestu k setkání s Kristem.
„Dělat tuhle práci je docela namáhavé, protože to není žádné potěšení. Radost je pouze tehdy, když ji dokončíte, a potěšení, když ji vidí ostatní lidé. … Na lidi to má dynamický účinek, protože nemohou uvěřit, že je to tak malé.“
Jakmile byli velbloudi Tří králů vyřezáni, pan Wigan je připevnil k jehle tak, že pod jejich nohy umístil mikroskopické kousky magnetu a poté je natřel barvou, která působila jako lepidlo. Všechny sochy maluje jednou ze svých vlastních řas přilepených na konec akupunkturní jehly.
„Někdy jste unavení, cítíte, jak usínáte,“ řekl pan Wigan. „Jednou jsem usnul s očima přitisknutýma k mikroskopu. … Nejtěžší byly korunky na hlavě.“
Nářadí pana Wigana je vyrobeno na zakázku. K vyleštění vrtáků své vrtačky na perly, které si pořídil v místním klenotnictví, na mikroskopické břity použil nástroj Dremel s jemným diamantovým kotoučem. Poté naostřil a zploštil akupunkturní jehlu a následně ji ohnul do „drápu“, který drží nylon při práci. Mezi jednotlivými nádechy vyřezává.
„Musíte zpomalit dýchání,“ řekl. „Musíte pracovat mezi středovým bodem srdečního tepu… je to jako snažit se zapíchnout špendlík do bubliny, aniž by bublina praskla.“
Ačkoli Wiganovo dílo vyvolává u veřejnosti silné ohlasy – byl dokonce pozván na setkání s anglickou královnou do Buckinghamského paláce poté, co vytvořil sochu královské koruny – zdráhá se umělec cítit se svými sochami spokojen: „Neustále se snažím o pokrok, ale stále si říkám, že se mohu jen zlepšovat.“
Jednou z životních lekcí, kterou si pan Wigan od začátku své umělecké kariéry osvojil, je, že bez svého autismu by nebyl tím, kým je dnes, a chce, aby se i ostatní cítili stejně silní.
Všem lidem s poruchami učení vzkazuje, aby se inspirovali jeho úspěchy a věděli, že mají na to, aby dokázali totéž. Rodičům radí: „Pokud máte děti s autismem, povzbuzujte je, protože jakmile někomu řeknete, že je dobrý v tom, co dělá, inspiruje ho to.“
Aktuální výstava pana Wigana se jmenuje „Mizející svět“ a představuje kolekci mikroskopických soch ohrožených druhů zvířat, které jsou k vidění na různých místech v Anglii. Pan Wigan sdílí svá díla také na Instagramu.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
