Operní zpěvačka Anna Slížová nám vyprávěla svůj životní příběh, který pohladí nejedno srdce.
Anna si už od velmi útlého věku prozpěvovala a měla velmi blízký vztah k hudbě. Vystudovala konzervatoř v Topolčanech a dala se na dráhu učitelky zpěvu na Základní umělecké škole ve městě Partizánske. Přitom studuje na univerzitě aprobační předměty češtinu a dějepis pro druhý stupeň základních škol a gymnázia.
Anna měla náročné dětství kvůli poruše ADHD. Velmi ráda se učila, ale trpělivost nebyla její silná stránka. Těžko přijímala kritiku a příliš si připouštěla chování dětí. Ty však ohledy nebraly, a to jí neustále ubližovalo.
S hyperaktivním chováním a těžším ovládáním svých emocí nenašla pochopení ani u pedagogů. Učitelé ne vždy zvládali komplikované situace s takovým klidem jako rodiče. Navzdory mnohým nepochopením ze strany pedagogů si třídní učitelka na základní škole jednoho dne všimla jejího talentu a doporučila adoptivním rodičům, aby ji podporovali ve zpěvu. V rodině neměla žádný pěvecký vzor, rodiče jsou chemici. O to vzácnější je umělecké mistrovství, k jakému se sama dopracovala.
Proč jste se přihlásila na Česko Slovensko má talent?
Mým cílem bylo podat žákům jakýsi návod, jak to tam vlastně funguje. Motivuje je to, když jim umím říct, jak to tam probíhá a co se tam děje. Jak se mají připravit, čeho se možná budou obávat, čeho ne. Myslím, že tohle se mi podařilo. Výhra mě překvapila. Nešla jsem tam soutěžit, zůstala jsem z toho v šoku.
Co bylo vaší nejšťastnější chvílí v soutěži?
Zvládnutí vystoupení. Přestože jsem se postavila na pódium ve stresu, dokázala jsem se nad to povznést a odzpívat to. Důležité je mít všechno dobře nacvičené, mít praxi a neodmyslitelnou pomocí je podpora od nejbližších.
Jsem velmi sebekritická a skutečně obdivuji své rodiče, že to všechno za ta léta se mnou zvládli, všechny mé otázky a nálady.
Jakým způsobem se uklidňujete před vystoupením?
Trému má každý, i když má nejlepší výkon. No zvládala jsem to dobře. V první řadě se v tichosti vzdálím od lidí nebo se zahledím, pustím si nějakou hudbu a držím se spíše v pozadí. Inspirovala jsem se u spolužáků a kolegů. Na vystoupení Česko Slovensko má talent jsem se cítila uvolněná, jen mi bylo dost teplo. Byl tam skvělý kolektiv i paní dramaturgyně, které moc děkuji. I celému štábu, zvukařům a maskérům, že to se mnou zvládali.
Máte nějaké plány do budoucna?
Pracovat se žáky, mám s nimi dobrý vztah. Naplňuje mě, že můžu své zkušenosti s hudbou předat žákům. Je to pro mě samotnou terapie. To, co jsem prožila, mi dává návod, jak mám žáky vést na správnou cestu. K problémovým žákům s ADHD nebo jinými poruchami se snažím najít cestu. Jsou nesmělí a je třeba jim věnovat více pozornosti. Je výhodou, že je učím individuálně, ve třídě je jen jeden žák. Nic víc neplánuji, všechno je ve hvězdách.
Co uděláte s výhrou ze soutěže Česko Slovensko má talent?
Peníze jsou důležité, potřebujeme je, platíme účty, bydlení, auto, ale snažím se v tom hledat míru, což je v dnešním světě obtížné. Jsem překvapená, že je mám, ale zároveň se i raduji, musím myslet i na svou rodinu, abych všechno zvládala.
Rozhodla jsem se, že se s výhrou podělím a určitou částku věnuji kamarádce z Topolčan na léčbu její dcerky a nadaci Mišky Hulíkové pro pacienty s bdělým kómatem. Pro obě jsem zpívala i na benefičních koncertech, snažím se pomoci, jak se dá.
Účast v soutěži vám přinesla ještě jedno milé překvapení do života – setkání s vaší biologickou sestrou. Jaké to pro vás bylo?
I televize dokáže zázraky. Spolu s výhrou to pokládám za to nejlepší, co se mi mohlo stát. Upřímně se těším z toho, že si mě našla moje biologická sestra, která je úžasná a stejně jedinečná a živá jako já. Máme stejné názory, mám pocit, že velmi podobně vidíme svět, bohužel, podobnýma očima. Jsem šťastná, že jsme se našly a dokázaly si najít cestu k sobě, přestože jsme se viděly poprvé v životě.
Beru pozitivně všechno, co se událo. Otevřely se nám nové obzory. Není důležité, kdo vás porodí, ale kdo vás vychová a kdo se o vás stará. Dá se říci, že obě jsme na to hrdé a naše rodiny bychom nevyměnily za nic na světě.
V dětském domově to bylo obtížné. Hodně si z toho nepamatuji, ale pamatuji si, že jsem pořád plakala. Dovolím si říci, že už tehdy jsem byla těžkým oříškem. Když jsme se se sestrou setkaly, řekly jsme si, že ačkoli nás rodiče opustili, dostaly jsme stejně to nejlepší a dopadlo to pro nás výborně. Všechno, co se stane, má nějaký smysl.
Co je podle vás skutečné umění?
To, co vás činí šťastným – pro mě klasická hudba. Mám ráda různé žánry, ale přesto vždy skončím u klasické hudby z různých období – od renesance až po současnost. Mým operním vzorem je proslavená Maria Callas a nebohá Patricia Janečková.
Máte oblíbené místo, na kterém načerpáte energii?
Ranč u Bobiho, kam chodím odmalička. Měla jsem zájem i o agropodnikání, ale nakonec zvítězila hudba, kterou se živím. Chodím jezdit, když si najdu čas.
Co byste vzkázala mladým lidem ?
Bez ohledu na to, co vás v životě potká, nic by vám nemělo vzít lásku k umění nebo k tomu, co máte rádi. Pro mě je to hudba a snaha zdokonalovat se a nevzdávat se. Snažte se ve všem špatném najít to dobré. Jděte za svými sny. Někdy je to možná těžší, ale navzdory překážkám je třeba se snažit brát i negativní věci v dobrém.
Článek původně vyšel na stránkách slovenské redakce Epoch Times.
