Od začátku ruské invaze na Ukrajinu uplynuly téměř dva roky. Třiatřicetiletá ukrajinská novinářka Julija Drozdová měla na začátku války pocit, že se její život rozpadl, později začala zase cítit půdu pod nohama. Dnes říká, že jí posledních 24 měsíců přijde jako velmi krátká doba. Od loňského podzimu je to těžší, protože se kupí pesimistické zprávy o zablokované zahraniční pomoci, neúspěšných ukrajinských operacích na bojišti a konec války je v nedohlednu, uvedla nyní v telefonickém rozhovoru s ČTK. V zemi je podle ní, především kvůli mobilizaci, cítit napětí.
„Největší strach mám teď z toho, aby se Ukrajina nestala druhou Sýrií. Aby lidé v zahraničí nepřijali ruskou válku na Ukrajině jako nějakou permanentní krizi, která nemá řešení. Aby ji nezačali vnímat jako něco lokálního. Není to lokální, nejde jen o Ukrajinu,“ řekla produkční americké stanice ABC News se slovy, že boje v její rodné zemi nejsou válkou o půdu nebo zdroje: „Je to válka imperiálního myšlení (ruského prezidenta Vladimira) Putina a ruské elity proti zdravému rozumu Západu. Je to existenciální válka. Pokud se přestaneme bránit… bude to náš konec.“
Ukrajinci jsou přitom po dvou letech bojů, jejichž součástí jsou i ruské vzdušné údery na celou zemi, podle ní velmi unavení. „A vojáci, kteří jsou v zákopech třeba rok a půl nebo dva roky, jsou vyčerpaní,“ podotkla.
V květnu 2022, tedy pár měsíců po začátku invaze, Drozdová ČTK v Kyjevě popsala, že někteří Ukrajinci – kteří první dva až tři měsíce fungovali na adrenalinu – byli vysílení. Zároveň tou dobou podle ní nastupovala druhá směna, jak označila obyvatele země, kteří na začátku invaze „zamrzli“, ale časem si uvědomili, že mají energii a chtějí pomáhat. Po roce války, kdy se boje soustředily hlavně na východě a jihu země, si lidé podle Drozdové na situaci tak nějak zvykli. Nyní – po dvou letech – hovoří novinářka o přizpůsobení se. „Je to jako kruh. Někdo začne být unavený, ale přijde někdo jiný, kdo začne něco nového nebo v něčem pokračuje.“
Ve společnosti je nyní podle ní zároveň cítit napětí, především kvůli mobilizaci dalších vojáků. „Někteří lidé slouží v armádě už téměř dva roky a jsou vyčerpaní. Další jsou povolaní, ale nechtějí bojovat. Jiní se rozhodli, že když už je stejně odvedou, půjdou raději dobrovolně, připraví se a vyberou si jednotku,“ řekla novinářka, podle níž se země ocitla v jakémsi bodu zlomu, kdy čerstvé síly budou muset nahradit vojáky, kteří už bojují dlouho.
„Pro společnost je to psychicky náročné. A pro vládu je to komplikované téma. Protože pokud je cílem zmobilizovat půl milionu lidí, musíte je vyškolit, vysvětlit jim, jak dlouho a za jakých podmínek budou sloužit. A musíte je zaplatit,“ uvedla Drozdová a zmínila další věc, kterou nazvala paralelním problémem: „Prezident (Volodymyr) Zelenskyj řekl, že tři pracující lidé platí jednoho vojáka. Takže dalšího půl milionu odvedených vojáků znamená další milion a půl pracovníků. Ukrajině přitom chybí pracovní síla.“
Náladě podle ní nepřidaly zprávy o loňské nevydařené ukrajinské ofenzívě proti invazním vojskům a vojenské pomoci zablokované v americkém Kongresu a dlouho i v Evropské unii. „Má to ale i jinou stránku. A tou jsou operace uvnitř Ruska, pokračující útoky na (Moskvou anektovaný) poloostrov Krym, to, že Ukrajina poráží ruskou flotilu v Černém moři bez vlastních lodí. To vše mění pravidla války,“ řekla žurnalistka a dodala, že v médiích – především na Západě – nicméně převládá zobecněný obraz neúspěšné protiofenzívy. „Na Ukrajině nepřevažuje. Čteme více zpráv o jiných věcech, menších, detailech. Jako jsou útoky v (ruské) Belgorodské oblasti nebo na Krymu. Akceptovali jsme, že obrana pokračuje.“
Drozdová pár měsíců po začátku invaze popisovala, jak vpád ruských vojsk do země její život rozložil a musela ho skládat jako puzzle. Později vyprávěla, že začala zase cítit půdu pod nohama. Cítí ji i dnes. Zatímco po roce války jí pomáhala vedle důvěry v ukrajinskou armádu také západní pomoc Ukrajině, nyní hovořila o důvěře v protivzdušnou obranu. „Ale mám pocit, že žiju v křehké bublině. Můj byt dnes existuje, dům mých rodičů stojí, všichni žijí. A jsem za to vděčná. Ale to platí dnes,“ řekla s tím, že se tuto zimu nemůže zbavit úzkosti z toho, že vše může být rázem jinak.
„Žiju proto dnes. Dělám to, co chci. Snažím se žít beze strachu,“ uvedla nyní. O tom, že se začala soustředit na každý den a neplánuje nic dopředu, mluvila už několik týdnů po vpádu ruských vojsk do země. Vzpomínala tehdy, jak si před válkou pořád dělala s něčím starosti. Po invazi si uvědomila, že to nemá smysl. Po roce války zmiňovala, že nějaké plány má, ale neodkládá život. „Mám sny jako každý člověk. Ale nedělám si určité plány. Všechno, co můžu a dokážu, dělám dnes,“ popsala nyní.
Zároveň upozornila, jak ji při sledování filmů nebo seriálů třeba z New Yorku, Barcelony či Paříže zaráží, že se někde odehrává život bez války. „Nemůžu si vzpomenout, jaké to je, když člověku nehrozí rakety nebo drony. Nikdo na světě není stoprocentně v bezpečí, člověka mohou zabít záplavy nebo zemětřesení. Každý jednou zemře. Ale tady na Ukrajině je ta hrozba opravdu blízko. Doslova nám lítá nad hlavou,“ řekla novinářka, podle níž se válka i ohrožení staly běžnou součástí životů Ukrajinců a oni tomu přizpůsobili své životy.
Ona sama se snaží se situací a stresem vyrovnávat pomocí sportu nebo učením nových věcí. Sílu jí dodává rodina, blízcí kolegové a s přáteli tráví více času než dříve: „Každý pátek jdeme ven nebo se sejdeme doma a dáme si pár koktejlů. Stalo se to naším rituálem.“ Cíleně také vyhledává pozitivní a inspirativní lidi nebo příležitosti. Díky osobním i pracovním záležitostem a přístupu „podnikat věci dnes“ nabyla nové sebevědomí, což označuje za největší změnu ve svém životě v uplynulém roce. „Nevím jak, ale našla jsem v sobě více energie a výdrže,“ uvedla novinářka, kterou také od loňského roku zdobí tři nová tetování.
„Na Ukrajině je to teď móda,“ upozornila. O tetování přemýšlela od roku 2022 a původně si ho chtěla nechat udělat až po válce. Jelikož je konec bojů v nedohlednu, rozhodla se nečekat. Popsala zároveň své tři motivy: květ lotosu s termínem „love“ (láska), květ slézu se slovem „faith“ (víra) a květinu zvanou barvínek s výrazem „serendipity“, který lze přeložit přibližně jako šťastnou náhodu, se kterou se Drozdová setkala ve své práci i v podmínkách ruské invaze.
