Co může být větší parádou, než kočár tažený několika spřeženími koní?
Pokud navštívíte Heřmanův Městec, určitě nevynechejte výcvikové středisko starokladrubských koní. Nachází se v prostoru stájí postavených šlechtickou rodinou Kinských. Stylová stavba z cihel má prosklenou střechu, ve stájových boxech koně pokojně přežvykující seno, fungují zde sprchy pro koně, výstavy koňských postrojů lemovaných obrazovými výjevy z parforsních honů, koňského póla a dalších honiteb.
Když se necháte provést průvodcem, dozvíte se, jak se jezdilo na dámském sedle, jak probíhal výcvik koní pro pólo, jež bylo kdysi dokonce olympijskou disciplínou, jaká pravidla platí pro koňská spřežení a jak probíhal chov zdejšího starokladrubského plemene, které je nyní již chráněnou značkou.
Kůň provází člověka již tisíce let a vždy mu dobře sloužil, ať už k jízdě nebo k tahu. Člověk na koně vymyslel klus. Krok pro koně naprosto nepřirozený, ale naučil se ho, aby poté tahal kočáry s panstvem. Cválat může na pastvinách.
Kůň má velmi citlivou kůži, nejvíce vnímavý je na předních nohách a na čenichu. Jako jedno z mála zvířat se potí celým tělem, podobně jako člověk.
V Kladrubech nad Labem, ve Slatiňanech a v Heřmanově Městci se nachází 400 let chované plemeno starokladrubských koní se zvláštním klabonosým profilem.
Bělouši i vraníci byli chovaní pro ceremoniální účely panovnického rodu u dvora. Vraníky využívali zejména vysocí církevní hodnostáři.
Během prohlídky výcvikového střediska starokladrubských koní se dozvídáme, jak byl rod těchto koní zachráněn profesorem Františkem Bílkem, jak byli koně využíváni k jízdě nebo k tahu, a jakou roli sehráli během parforsních nebo anglických honů.
Parforsní hony byly francouzským způsobem honu, na který hostitel pozval své vznešené hosty, aby se zúčastnili honu, po němž následovala hostina. Právě blízké Pardubice se svou rovinatou krajinou polí a luk s mnoha remízky byly optimálním prostředím pro štvaní vybraného jelena. Jezdci na koních během honu museli zdatně překonávat různé překážky, tím se cvičili v jízdě a koně tak překonávali přírodní překážky. Zúčastnili se i vojáci z různých jezdeckých pluků, kteří se i ve službě pohybovali na koních. Parforsní hony probíhaly od čtyřicátých let 19. století až do první světové války.
Ano, dnešní ochránci zvířat by se štvaním jelena jistě nesouhlasili. Tehdy to byl sport vznešené společnosti, který měl své počátky v 18. století. V Rakousku podporoval tento francouzský způsob lovu zejména císař Karel VI. a také císařovna Marie Terezie. V některých zemích v 21. století již byl prosazen zákaz parforsních honů.
Spřežení koní
Starokladrubský kůň je trénován k dostihům i speciálně pro parádní jízdy, kdy zapřažen táhne kočár. Této profesi se říká gala karosiér.
Vyjet s osmispřežím, kdy jsou do kočáru zapřaženy čtyři páry koní, podle pravidel přísluší pouze císaři. Ostatní hodnostáři z vyšších kruhů společností používají šesti- a méně spřeží. Průvodkyně zmínila rovněž státní pohřby, kdy pohřební vůz nebo dělovou lafetu slavnostně táhnou početná spřežení koní.
Současné výcvikové středisko v Heřmanově Městci náleží pod Národní hřebčín Kladruby nad Labem. Budovu nechal postavit Ferdinand Bonaventura Kinský v letech 1874–1875 a jde o mimořádné dílo stavitele Jesenského s výraznými stopami anglické architektury. Nákladná generální oprava byla dokončena roku 2022 a bylo pro ni speciálně vyrobeno 8 tisíc kusů replik původních cihel.
Jak vyhlížela původní dámská jízda
Když se podíváme na vyobrazení dámy sedící v sedle snožmo, mimoděk se ptáme, jak se mohla žena takto sedící na koni udržet?
Průvodkyně nám odpovídá přímo ukázkou zachovaného dámského sedla.
Dámské jezdecké sedlo se vynořilo ze středověku, kdy nebylo přípustné, aby dáma na koni seděla rozkročmo. Navíc se nosily dlouhé sukně.
Propagátorkou dámského sedla byla královna Anna Lucemburská, dcera českého krále Karla IV. Původně šlo o sedátko zvané planchette, v němž jezdkyně seděla kolmo ke směru jízdy a měla jen omezenou možnost koně ovládat.
Později bylo sedlo vylepšeno o roh, přes který se přehodí jedna noha a druhá je zaklesnuta ve třmenu. V tomto sedle je možné cválat i bezpečně zdolávat překážky.
Na výstavce zachovalých koňských postrojů vidíme dámské sedlo již se dvěma rohy potaženými kůží, na kterém dáma získala již stabilizovanou pozici a mohla koně ovládat. Ve dvacátém století, kdy ženy již mohly nosit kalhoty, se dámské sedlo přestalo používat.
Postupně však dochází k jeho renesanci, a tak diváci mohou i dnes při slavnostních vystoupeních spatřit dámskou jízdu a jezdkyně v dobových kostýmech.
