Fotograf si na palubu lodi s otevřenou stříškou přiváží nepromokavý kufr plný vybavení a v neoprenu se vydává spolu s kapitánem a cestujícími do rozbouřených, disneyovsky modrých vod u ostrova Maui, aby hledal pověstnou vlnu s příznačným názvem: Čelisti.
Výlet za příbojem, kde se Čelisti skrývají, má k odpočinku daleko. Dvaačtyřicetiletý Andrew Shoemaker byl při své první výpravě poněkud nervózní, protože vyhlídka na 12 až 22metrové vlny zněla „super nebezpečně“, jak řekl pro Epoch Times. Shoemaker – bývalý majitel fotogalerie z Lahainy, jejíž celá část před rokem vyhořela do základů – je však dnes mnohem zkušenější a soustředí se jen na odměnu, kterou je zachycení dokonalé vlnky o výšce 7 pater v křišťálově čisté podobě.
Čelisti je největší vlna na Havaji. „Havajský název je Piahi,“ vysvětluje. „Vlastně ji můžete fotografovat i z útesu, ale my vyplouváme na lodi a jsme přímo u vlny se všemi surfaři a vodními skútry okolo.“
Plavba lodí je nebezpečnější, ale „stojí to za to“, řekl. „Nejhorší na tom je, že skoro pokaždé, když tam jedeme, dostane někdo mořskou nemoc, protože je to tam opravdu neklidné.“
Shoemaker si vytvořil přátelský vztah s kapitánem Lorenem, který jednou své cestovatele dopravil do bezpečí tak, že nasměroval příď lodi přímo do vlny, která by plavidlo převrátila, kdyby narazila na jeho boky. Dnes byl právě Loren iniciátorem vzniku panoramatického záběru Čelistí, které se lámou a vytvářejí dokonalou vlnu, působící jako pár, inu, čelistí. Zdá se, že chřtán pohltí vzdálené útesy slavného severního pobřeží Maui.
Shoemaker to nazval „Tsunami“.
Je to samozřejmě trik perspektivy. Ostrovy se jeví jako miniaturní – jakoby se chystaly být pohlceny. Toto přirovnání však odráží skutečný vztah mezi těmito osamělými sopečnými ostrovy uprostřed Tichého oceánu a vlnami o velikosti Godzilly, které je nemilosrdně bijí a bičují již miliony let.
Zimní bouře jižně od Aljašky uvádějí oceán do pohybu, který se nekontrolovaně rozrůstá, aby překonal otevřené moře, než se vrhne na Havaj. Skupina ostrovů, známá jako Havaj, jsou obří hory vystupující ze dna oceánu, poměrně ostrá stěna, kde náhlé mělčiny nutí blížící se vlnobití, aby se rozbily v příbojové vlny. Severní pobřeží Havaje zažívá hlavní nápor této vodní akce – a proslavilo se, když si surfaři v 80. letech 20. století uvědomili, že mohou vyjet na vodních lyžích a projíždět vodními tunely.
Jedním z nejznámějších surfařů byl Kai Lenny. „Ten chlap je prostě na jiném levelu,“ říká Shoemaker a dodává, že surfaře vyfotografoval, jak sjíždí Čelisti, „jako by surfoval po Niagarských vodopádech nebo tak něco. Je to blázen“.
Každý průměrný surfař se na té velké modré příšeře „jen snaží přežít“, ale Kai Lenny ne, konstatuje fotograf. „Pozorovat ho při surfování je jako pozorovat umění.“
Právě na této výpravě se zrodila jedna z Shoemakerových nejoblíbenějších fotografií všech dob: „Super Kai“.
Jedním z důvodů, proč do svých záběrů raději zahrnuje surfaře, je to, že díky tomu získávají záběry správnou perspektivu, bez níž působí často zavádějícím dojmem. „Ta vlna má 22 metrů,“ řekl. „Nedokážete si ale představit, že ta vlna má 22 metrů, že? Pokud na té fotce není malý surfař.“ Jeho fotografie „Wave Rider“ to potvrzuje.
„Když se tam objeví surfař, teprve tehdy opravdu pochopíte, jak obrovská ta vlna je,“ vysvětlil a zmínil se také o tom, že právě proto zachytil snímek „Adrenaline Rush“.
Na jeho fotografiích však vystupuje do popředí i samotná krása vody. Na vlnách a vodě je zvláštní to, že jsou sice prudké, ale něco na nich a jejich vzhledu člověka uklidňuje. Toto ikonické vlnobití ztělesňuje jeho fotografie „Blue Crush“, která je také jedním z jeho nejprodávanějších snímků. „Firebird“ představuje planoucí vlnu při východu slunce osvětlenou úžasnými barvami: planoucí okrovou, růžovou a tyrkysovou. Na havajských vlnách je podle něj krásné, že jsou nádherné v kteroukoli denní dobu a za jakéhokoli světla.
Uklidňující účinek vody kontrastuje s počáteční „poměrně krkolomnou“ jízdou lodí s Lorenem na lov fotografií Čelistí, které, jak fotograf dodal, se nejlépe zachycují během teplých havajských zim, kdy severní bouře ženou tyto obrovské vlny, aby se rozbily o nejodlehlejší skupinu ostrovů na světě. Jakmile však uloží několik tisíc snímků bezpečně na paměťovou kartu, zabalí fotoaparát zpět do vodotěsného pouzdra a mohou si jen tak odpočinout a dát si pivo, zatímco míří zpět do přístavu.
Říká: „Zpáteční cesta je, když tak trochu přemýšlíte o tom, jak úžasný den to byl.“
–ete–
