Komentář
Jedinci jsou často vykreslováni, jako by měli v hlavě pevně zakotvenou hodnotovou škálu. Tato hodnotová škála údajně zůstává stále stejná. Výsledkem je, že ona škála má prý jednotlivce vést při výběru zboží. Pokud by tomu tak skutečně bylo, dávalo by smysl pokusit se tuto hodnotovou škálu zjistit pomocí dotazníků nebo různých psychologických testů. Jakmile by se tato hodnotová škála zjistila, mohli by sociální vědci určit, jak nejefektivněji alokovat vzácné zdroje.
Podle ekonoma Murraye Rothbarda však nemůže existovat hodnocení bez věcí, které mají být hodnoceny. Hodnota se ustavuje teprve tehdy, když lidská mysl interaguje s konkrétním objektem. Proces hodnocení poté určí, k jakému účelu nebo pro jaký cíl by mohl být daný objekt užitečný. K tomu ekonom Carl Menger napsal:
„Hodnota není nic inherentního ve zboží, není to vlastnost zboží ani nezávislá věc existující sama o sobě. Je to úsudek, který činí ekonomicky jednající lidé o důležitosti zboží, které mají k dispozici, pro udržení svého života a blahobytu. Hodnota tedy neexistuje mimo vědomí lidí.“
Představa, že hodnotová škála je pevně zakotvena v myslích lidí, tvoří základ pro zjednodušený rámec křivek nabídky a poptávky. Podle běžného myšlení tedy při určité ceně existuje konkrétní množství nabízeného a poptávaného zboží.
Na základě zákona klesající mezní užitečnosti a pevné hodnotové škály lze odvodit, že s poklesem ceny určitého zboží se zvyšuje jeho poptávané množství, zatímco nabízené množství klesá. Vyvrcholením tohoto procesu je průsečík křivek nabídky a poptávky, který určuje rovnovážnou cenu. Při této ceně se nabízené množství rovná poptávanému.
V rámci konceptu křivek nabídky a poptávky však neexistují podnikatelé. Posuny křivek jsou místo toho reakcí na různé faktory. V rámci konceptu křivek nabídky a poptávky se opět předpokládá, že cena je daná. To však vyvolává otázku, kdo tuto cenu určil? Odkud pochází?
Podle ekonoma Ludwiga von Misese ceny zboží nejsou dány. Ceny vznikají při konkrétní transakci, na konkrétním místě a v konkrétním čase díky lidským jednáním. K tomu Mises píše:
„Tržní cena je skutečný historický jev, kvantitativní poměr, při kterém si na určitém místě a v určitém čase dva jedinci vyměnili určité množství dvou konkrétních statků. Vztahuje se ke zvláštním podmínkám konkrétního aktu výměny. Je konečně určována hodnotovými úsudky zúčastněných jednotlivců. Neodvozuje se z obecné struktury cen ani ze struktury cen zvláštní třídy zboží nebo služeb. To, co se nazývá cenovou strukturou, je abstraktní pojem odvozený z množství jednotlivých konkrétních cen. Trh nevytváří ceny pozemků nebo automobilů obecně, ani obecné mzdové sazby, ale ceny pro konkrétní pozemek, konkrétní automobil a mzdové sazby za konkrétní výkon.“
Obecně platí, že cenu „určuje“ nebo nabízí dodavatel. Dodavatel je totiž ten, kdo zboží nabízí kupujícím. Je to dodavatel, kdo musí odhadnout nabídkovou cenu zboží, ještě než ho nabídne kupujícím. Aby byla tato cena udržitelná, musí dodavatel pokrýt přímé i nepřímé náklady a zajistit ziskovou marži. Při určování nabídkové ceny musí dodavatel co nejpřesněji odhadnout, zda bude schopen za stanovenou cenu prodat celé své zásoby.
Ačkoli by se mohlo zdát, že hlavním faktorem při určování ceny jsou náklady na výrobu, není tomu tak. Konečné slovo má subjektivní hodnocení kupujícího, které určuje, zda požadovaná cena stanovená dodavatelem bude realizována. Každý kupující si ve svém kontextu rozhoduje, zda zboží nabízené dodavatelem za stanovenou cenu zlepší jeho život a blahobyt.
Pokud by náklady na výrobu byly určujícím faktorem za stanovováním tržních cen, jak by bylo možné vysvětlit ceny zboží, které nemá žádné náklady, protože nebylo vyrobeno? Například, co třeba u zboží, které prostě existuje, jako je nezastavěná půda? Stejně tak teorie nákladů na výrobu nemůže vysvětlit vysoké ceny věcí, jako jsou slavné obrazy.
Podle Rothbarda „podobně nelze ceny nehmotných služeb pro spotřebitele, jako jsou zábava, koncerty, lékaři či domácí služby, snadno vysvětlit náklady zahrnutými v produktu“.
Řekněme, že z jakéhokoliv důvodu došlo k nárůstu nabídky určitého zboží. Za jinak stejných podmínek bude muset dodavatel, pokud chce prodat celé své rozšířené zásoby, snížit cenu. Nižší cena umožní vstup různým kupujícím, kteří si před zvýšením nabídky zboží nemohli dané zboží dovolit. Před nárůstem nabídky byly příjmy těchto jedinců zcela vyčerpány na zajištění zboží a služeb s vyšší prioritou. Snížením ceny dodavatel efektivně rozšiřuje prostředky těchto jednotlivců, což jim umožňuje dosáhnout dalších cílů – jejich životní úroveň se nyní zvyšuje.
Dodavatelova kalkulace nyní ukazuje, že jeho zisk na jednotku zboží klesl kvůli poklesu ceny; celkový zisk však díky nárůstu prodaného množství vzrostl. Prostředky dodavatele se tedy rozšířily a on může rovněž usilovat o nové cíle. To, co zde vidíme, je expanze prostředků, která zvýšila životní úroveň jak prodejce, tak kupujících.
Co tedy znamená „rovnovážná cena“, kterou mainstreamoví ekonomové považují za bod průsečíku křivek nabídky a poptávky? Rovnovážná cena se stanovuje ve chvíli, kdy dodavatel nastaví cenu na úrovni, která přitáhne dostatek kupujících pro jeho nabídku zboží. Jakmile prodejce své zboží prodá za peníze nebo jiné zboží, dosáhne v důsledku svého cíle, tedy zlepšení svého života. Tím dosáhl tzv. rovnováhy. Stejně tak kupující, který využil své prostředky k získání zboží nabízeného prodejcem, zlepšil svůj život a tím dosáhl své rovnováhy.
Na rozdíl od běžného způsobu uvažování se ceny zboží neurčují podle pochybné mentální hodnotové škály, která se nemění, ale podle lidí, kteří usilují o dosažení svých cílů. Právě důležitost různých cílů pro jednotlivce určuje jejich výběr zboží; tím pádem konečnou cenu stanovují oni. Důležitost cílů se přitom odvíjí od subjektivních preferencí jednotlivců.
Zdroj: Mises.org
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet postoje Epoch Times.
–ete–
