Komentář
Ocelářský gigant Thysenkrupp tento týden oznámil, že kvůli situaci na trhu propustí v Německu v nadcházejících letech 11 tisíc zaměstnanců a omezí výrobu. S klesající poptávkou v Evropě, tlakem na dekarbonizaci, levnými dovozy z Číny a drahými energiemi se evropští oceláři střetávají s tvrdou realitou podnikání v Evropě, která nepřeje energeticky náročným podnikům.
Níže je komentář předsedkyně představenstva Ocelářské unie ČR Marcely Kubalové k situaci v Thysenkrupp, který napsala exkluzivně pro Epoch Times:
Situaci v Thyssenkrupp vnímáme jako další varování, kam směřuje ekonomika Evropy. Cíle „Zelené dohody“, u jejíhož vypracování zcela chyběly dopadové studie, nyní sklízí své ovoce, které je bohužel hořké.
Energeticky náročný průmysl, do něhož ocelářství patří, čelí mnoha problémům. Nejpalčivějším jsou ceny energií, které jsou v Evropě několikanásobně dražší než v jiných částech světa. Firmy jsou nuceny vynakládat obrovské investice do ekologických programů, což se také odráží do ceny konečných výrobků.
Dále je zde celosvětová nadkapacita ve výrobě oceli, kdy po uvalení cel na ocel v Americe došlo k jejímu přesměrování z Asie do Evropy. Evropa tak má přístup k levné oceli, často za dumpingové ceny, což v kombinaci s drahými energiemi vede k uzavírání provozů, jako je u nás Liberty Ostrava nebo nyní v Německu k propouštění v Thyssenkrupp. Vstupy, kterými jsou právě materiál a energie, totiž firmy moc ovlivnit nemohou, jsou dány globálním trhem, takže jediné, kde ještě mohou ušetřit, je pracovní síla.
Připomínám, že Evropská unie vyrostla na uhlí a oceli. Uhlí opouštíme a ocel nám také začíná mizet. Já opravdu nerozumím tomu, komu to má prospět. Přes 50 % vyrobené oceli se spotřebuje v budovách a infrastruktuře. Mosty či výškové budovy se bez oceli neobejdou, stejně tak i automobilový průmysl či zdravotnictví. Nebo chceme mít např. kloubní protézy ze dřeva? Stejně tak ji bude potřeba v jaderných elektrárnách, solárních panelech či pro výrobu větrných elektráren.
Bohužel se stále setkáváme s názorem, že ocelářství je něco špinavého, co tady v Evropě nechceme, že si to raději dovezeme, jenomže nikdo vám nezaručí, že vám v případě nějakého konfliktu ocel dodá. Rovněž nevím, z čeho si vyrobíme třeba zbraně na naši obranu.
Co s tím můžeme dělat? No, v prvé řadě je potřeba zajistit dostatečné množství levné energie a začít si bránit vnitřní trh před dovozem levného zboží ze zemí, kde nemají tak ambiciózní klimatické cíle, nemají vysoké nároky na bezpečnost práce, a ještě je tam výroba často státem dotovaná.
Evropa přestává být konkurenceschopná a zatím to bohužel nevypadá, že by zde byl nějaký větší politický konsenzus ohledně např. revize Zelené dohody nebo obrovských investicí s pomocí veřejných financí. I plánovaný CBAM (uhlíková daň na dovozové výrobky, pozn. red.) má své nedostatky a již nyní víme, jak by se dal obcházet.
Česká republika patřila mezi nejvyspělejší průmyslové státy v Evropě, máme tu spoustu chytrých a zkušených lidí. Stále tu naštěstí máme společnosti jako Třinecké železárny, které umí vyrobit nejen samotnou ocel, ale i výrobky z ní.
Pro svou úspěšnou dekarbonizaci ale bude potřebovat kromě velké investice do elektrické obloukové pece i dostatek šrotu. Ten se však z Evropy stále vyváží. Není totiž považovaný za strategickou surovinu. To za pár let bude problém, protože nebudeme mít co do té elektrické pece dát.
Opravdu bych nechtěla být v kůži majitele ocelárny, který musí investovat stovky milionů do dekarbonizačních programů, když si není jistý, že ty náklady, které se odrazí v ceně, mu následně umožní zboží na trhu prodat.
I když jsme my oceláři pevní a hodně vydržíme, přece jen nejsme schopni tyto vnější faktory ovlivnit. Thyssenkrupp je toho příkladem. Věřme jen, že se politici vzpamatují dřív, než bude pozdě.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
