Komentář
Může soukromá firma jako Facebook mazat libovolně příspěvky? Anglosaská praxe, která se formovala stovky let, vychází z poznání, že existuje rozdíl mezi vydavatelem, zprostředkovatelem a firmami, které mají charakter takzvaného „veřejného přepravce“.
Po zvolení Donalda Trumpa se objevila řada článků, ve který se objevují výrazy jako „tvrdá regulace sociálních sítí” s cílem „přihrát miliony“ Muskovi nebo tvrzení, že Trump chce skončit s cenzurou konzervativních názorů na internetu a omezit právo soukromé firmy publikovat to, co se jí zachce. To je, píší média hlavního proudu, podle názoru odborníků protiústavní.
Pozn. autora: Většina vyjádření médií hlavního proudu k událostem v USA spadá do kategorie zpráv v lepším případě zcela vytržených z kontextu. Níže je skromný pokus o dodání kontextu k diskuzi o moderaci obsahu na sociálních sítích.
Nevinný knihkupec
Zákon, který určuje pravidla pro internet a sociální sítě, byl v Americe přijat v roce 1996, v samých počátcích internetu. Částečně navazoval na zákonné úpravy vydavatelské činnosti z padesátých let. Tehdy se Nejvyšší soud zabýval případem knihkupectví, které prodávalo knihu s erotickým obsahem. Jednoho zákazníka to pobouřilo a stěžoval si. Nejvyšší soud řekl, že knihkupec nemůže kontrolovat obsah všech knih, které prodává, a stížnost zamítl.
Zákon z roku 1996 proto rozlišuje mezi vydavatelem a „zprostředkovatelem obsahu“ na internetu. Vydavatel, jako jsou například noviny, sám rozhoduje, co zveřejní a co ne, a proto je odpovědný za obsah. Je-li odpovědný za obsah, je možné jej žalovat.
Vydavatel s odpovědností
Vydavatelé nesou odpovědnost za obsah, jak dokazuje mnohamiliónové odškodné vyplacené deníkem Washington Post studentu Nicku Sandmannovi, který se zúčastnil demonstrace na podporu Donalda Trumpa. Odškodné dostal za to, jakým způsobem média zkreslila konflikt mezi ním a indiánským demonstrantem. Tím, co publikovala, a zejména tím, co nepublikovala, byly informace o konfliktu záměrně zkreslené.
Sociální sítě pouze zpřístupňují obsah třetích stran. Zákon to zohlednil tak, že v paragrafu 230, který je v USA nechvalně proslulý, zbavil sociální sítě odpovědnosti za to, co zveřejní, s výjimkou kriminálního obsahu. Zákon doslova říká: „Poskytovatel nebo uživatel počítačové služby nesmí být považován za vydavatele.“
Již v době svého prvního funkčního období Donald Trump opakovaně řekl, že pokud chtějí sociální sítě mazat některé příspěvky a rozhodovat tak o tom, co „zveřejní“, blíží se svým chováním vydavatelům. Vyzýval proto k revizi paragrafu 230.
Diskuze o paragrafu 230 probíhá v Americe dodnes a v příštím roce nepochybně zesílí.
Veřejný přepravce
Amerika rozděluje komunikační a mediální firmy do tří skupin. Vydavatelé novin nebo televizní stanice publikují vlastní obsah a odpovídají za něj. Ve druhé skupině jsou například knihkupci, kteří mají omezenou odpovědnost za to, co šíří. Jestliže je někdo upozorní na to, že šíří závadný obsah, a oni nic neudělají, mohou být hnáni k odpovědnosti v případě škody.
Třetí skupinou podle amerických zákonů je takzvaný veřejný přepravce. Koncept veřejného přepravce vznikl již v britském právním systému před založením USA a stanovoval zvláštní pravidla pro určitý typ firem, například železnice, které mají povinnost poskytovat služby všem příchozím.
V aktuálním právním pojetí patří do kategorie veřejný přepravce telekomunikační, doručovací nebo přepravní firmy. Nemají žádnou odpovědnost za to, co přepravují nebo šíří. Telefonní společnost není odpovědná za to, co někdo říká do telefonu. Ale bez ohledu na to, že jsou soukromé, nesmí diskriminovat.
FedEx nemůže odmítnout zaslání knihy, protože nesouhlasí s jejím obsahem. Telefonní společnost nesmí odmítnout službu zákazníkovi, protože volil ve volbách „špatného“ politika.
Firmy s dominantním tržním postavením
Nejdéle sloužící ústavní soudce Clarence Thomas upozornil v nedávném rozsudku na podobnost sociálních sítí s firmami v kategorii veřejného přepravce z důvodu dominantního tržního postavení.
„Digitální platformy poskytují prostor pro dosud nevídanou možnost vyjadřovat různé názory. Stejně tak nevídaná je koncentrace kontroly nad veřejnými projevy v několika málo soukromých rukách. Facebook může kohokoli kdykoli smazat ze své platformy, včetně prezidenta USA, a to z jakéhokoli důvodu nebo i bez důvodu. Existuje argument, že některé digitální platformy jsou dostatečně podobné veřejným přepravcům, což opravňuje stát k určité regulaci. Analogie je ještě větší pro digitální platformy, které mají dominantní tržní postavení.“
„Není podstatné, že tyto platformy nejsou jediným způsobem, jakým se může šířit slovo a informace. Člověk se vždy může vyhnout mýtnému na mostě nebo poplatku za vlak a místo toho řeku přeplavat nebo jít pěšky přes Oregon. Ale pro posouzení, zda firma disponuje podstatnou tržní silou, je důležité, zda existuje srovnatelná alternativa. Pro mnohé digitální platformy dneška žádná srovnatelná alternativa není.“
Takhle to vidí soudce Nejvyššího soudu Clarence Thomas.
Post scriptum
Pozn. autora:
Snaha regulovat platformu X ze strany EU není motivována dobře míněným úsilím o ochranu plurality názorů, ale faktem, že X na rozdíl od ostatních sociálních sítí nemaže příspěvky, které jsou v rozporu s progresivním viděním světa. Pod pláštíkem boje proti nenávistným výrokům nebo dezinformacím se snaží „chránit občany”, neboť oni sami by to nezvládli.
Jednoduchý argument, že každý má právo nečíst, co se mu nelíbí, potichu zapadl.
Ani argumenty o nenávisti neobstojí. Miloš Forman o tom natočil slavný film Lid versus Larry Flynt. Říká se v něm, že „ve světě debat o věcech veřejných je mnoho věcí učiněno z málo obdivuhodných pohnutek, ale přesto jsou chráněny principem svobody slova“. V samotném soudním rozsudku, který film inspiroval, je uvedeno, že „i kdyby člověk mluvil z nenávisti, výroky, kterým někdo upřímně věří, přispívají ke svobodné výměně názorů a zjištění pravdy.“
Právo soukromé firmy se zřejmě liší podle toho, co maže. Bohužel nebylo dosud možné posoudit reakce v případě, kdy soukromá firma maže příspěvky nějakého „hodného politika“. Nicméně je jasné, že ani ta nejsoukromější firma nemůže odmítnout vstup do své restaurace nějaké rasové menšině. Takže to s tím právem soukromých firem nebude tak jednoduché.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
Převzato ze serveru syrzdarma.cz.
