Tematicky netradičním dramaturgickým výběrem klasických děl vytvořil hlavní hostující dirigent rozhlasových symfoniků Robert Jindra pro svůj únorový koncert intuitivně se doplňující hudební mozaiku. 10. února v Obecním domě nabídl posluchačům Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) věhlasné kompozice populárních klasiků. Fantaskní melodie Debussyho Preludia k Faunovu odpoledni pozvolna přešly ke Straussovým tklivým Čtyřem posledním písním a rozverná Novákova Slovácká suita navrátila posluchače do povědomých českých hudebních nápěvků.
Neopakovatelná chvíle pomíjivého okamžiku
Horkost letního dne přímo vybízí lesní bytost s tělem napůl lidským a napůl kozím k spočinutí na břehu moře a za melodických zvuků flétny k ponoru do romantických vzpomínek. Impresionistická představa atmosféry veršů Stéphana Mallarméa, která byla inspirací pro Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni se přenesla i do hudebního nastudování SOČR.
Plynulá návaznost jednotlivých hudebních témat umožnila posluchačům přirozeně vnímat jejich náladovost, krásu a barevnost. Pro Debussyho typické umocněné cítění opojnosti a proměnlivosti vyvážila příčná flétna doplněná o trylky harfy. Postupné zesilování a zeslabování tak umožnilo v dynamických částech všímat si měnící se intenzity zvukových barev a chytrým způsobem interpretovat atmosféru hudební řeči. Melodická ozdoba v podání lesního rohu se tak stala posledním pojítkem mezi realitou a světem fantazie, před autoritativním odmávnutím závěrečného tónu ikonické symfonické básně.
Něžné rozloučení se se světem vznešených kulturních tradic
Statí koncertu se stala Straussova romanticky smířlivá kompozice Čtyř posledních písní, která propojila hravost a bezstarostnost zbytku programu. Symbolické loučení tvořené čistou hlasovou konsonancí sopranistky Olgy Bezsmertny doplněné o lyrickou vokální linku žesťových dechových nástrojů vzbudilo v posluchači naději, klid a smíření. Dirigentovo vedení se propsalo do harmonické zvukomalebnosti celého tělesa i velkolepé souhry vysokých pěveckých partů s hudebním projevem fagotů. Posluchač tak mohl prožít autorovo ohlédnutí za životem a skrze finální monumentální tóny doznívající do ticha sálu prožít vlastní uvědomění a reflexi.
Moravské okouzlení
Zahraniční skladatelské duo v závěru večera doplnila Novákova Slovanská suita a nabídla folklórní pohled na českou hudební modernu. Nová složka orchestru v podobě varhan vytvořila autentickou atmosféru jednotlivých částí díla. Za doprovodu tesklivých smyčců byl posluchač přenesen do kostela, mezi děti nebo k muzice. Avšak charakteristickým spojovacím prvkem všech částí kompozice se stalo jasně slyšitelné tematické opakování lidových nápěvků typických pro písňovou tvorbu.
Výrazná komunikace dirigenta s orchestrem se v konečném důsledku odrazila do rychlého a dynamického souznění, pracujícím se zatěžkaným tichem. A koncepce detailně modelovaného zesilování a zeslabování zvýraznila autorovu nostalgii i subjektivismus. Rozvernost intimnějšího a jemnějšího dirigování bez použití taktovky pak přesněji dokázala zrcadlit inspiraci hudebním moravismem.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu na první dobrou rozhodně svou skladbou programu zaujmul. Nýbrž mnohem překvapivější bylo samotné zpracování a výsledné podání. Přesné vystihnutí jedinečnosti nálad skladeb i nastudování zvukových kouzel zprostředkovalo komplexní hudební zážitek. Divák tak po doznění posledních tónů do očekáváním napjatého ticha mohl odcházet ze Smetanovi síně Obecního domu s více něž uspokojivým pocitem.
