S poslankyní a místopředsedkyní Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Ninou Novákovou (KDU-ČSL) jsme se minulý týden potkali na akci zaměřené na podporu tradiční rodiny. Je to oblast, ve které dlouhodobě působí a v den našeho rozhovoru se právě chystala na „Mezigenerační debatu o tom, co nás rozděluje, v čem si nerozumíme, co o sobě nevíme a co nás může spojovat“, která se konala v Poslanecké sněmovně pod její záštitou.
Minulý týden jste na akci Aliance pro rodinu předávala část cen Omnia Vincit Amor, což v překladu znamená „Láska vítězí nade vším“. Když to postavím do kontrastu toho, co se děje na současné politické scéně, jak se díváte na boje mezi politickými stranami, resp. politiky?
Na jednu stranu jsem přítel debat a nevadí mi, když jsou debaty třeba i velmi otevřené. Na druhou stranu, často uhýbáme z toho, o čem vlastně mluvíme a každý se chce uplatnit se svým názorem. Ale k meritu věci… Když se mě někdo zeptá, jestli někoho nesnáším v Poslanecké sněmovně, tak odpovídám, že nikdo takový není. Považuji sice některé lidi tak trošku ze „politické podvodníky“, že si hrají s důvěřivostí občanů, ale já sama nemám žádnou averzi. Když jsem byla v Poslanecké sněmovně v předminulém volebním období (2013-2017), začala „vlna Antibabiš“, a tehdy jsem si říkala, že tím skončila taková ta krásná demokratická diskuze, kdy politici mají nabízet co nejlepší řešení co největšímu počtu obyvatel. A to tím skončilo.
A jaké myslíte, že by mohlo být řešení toho, aby se tohle obnovilo?
Je to uvnitř každého člověka. Domnívám se, že politická soutěž je tříkolová. V prvním kole jde o to, kdo se dostane na nějaké místo na kandidátku. Jsou tam často lidé takzvaně za zásluhy. Nejsou tam lidé, kteří jsou zralí. Může být člověk, kterému je šedesát a stále není zralý a nikdy zralý nebude. Pak je druhé kolo, které se opírá o nepřátelství v předvolebním boji. A poté třetí, což už je samotná politická práce.
Myslím si, že antipatie a udržování neustálého negativního adrenalinu všem škodí, samozřejmě i občanům. Znám mnoho politiků, kteří jsou toho už opravdu syti.
I když je politická scéna tak rozdělená, jsou témata, která spojují, kde se dá najít nějaká široká shoda?
Například teď ve finále tohoto volebního období nás čeká novela zákona o používání pyrotechniky, vlastně regulace, zpřísnění pyrotechniky. Nikdy nebyla velká řevnivost nebo se neprojevovalo nepřátelství, když se projednávala třeba Lex Ukrajina, formy pomoci Ukrajině, tam nikdo neřekne „Nechceme pomoct Ukrajině“. Jiné je to už v otázce zbrojení a armády, to už je trošku jiné. Jistě by se to projevilo, i kdyby se projednávalo surogátní mateřství, nebo eutanázie. Tam si myslím, že by to bylo napříč politickým spektrem, že by se jasně oddělili ve všech politických klubech lidé, kteří nechtějí být označováni jako progresivisté, že by zvítězila taková ta humánnost a úcta k životu, která je v některých lidech rozhodně napříč politickým spektrem.
Takže něco pozitivního zůstává… A jak vnímáte otázku vzorů? Politici jsou veřejně vidět, dostává se jim mediálního prostoru, takže když se vrátím ještě k začátku našeho rozhovoru a s tím spojeným „bitvám“, nemyslíte, že politici tak trochu selhávají v tom, být nějakým vzorem ve společnosti?
Celé toto volební období říkám, že bych byla strašně ráda, kdybych věděla o někom, kdo toho ví stokrát víc než já, že je vizionář, který vidí daleko, protože… podívejte… Ve firmách se pozice „senior“ charakterizuje tím, že je schopen pochopit vizi a vzdálený cíl šéfa, a má schopnost vyhodnocovat dílčí kroky podle toho, jestli to k tomu cíli vede… A to je důležité i v politice. Ale my teď „toužíme“ po takovém tom krátkodechém „Teď mi přitakáš a já za půl roku zas budu říkat něco jiného, a zas mi snad přitaká někdo jiný“. Jak hodně s lidmi mluvím a dělám hodně kulatých stolů, tak ti mě teda hlídají… „Ale vy jste před rokem přece říkala, tak co teď? Co teď s tím dál budete dělat? A nezměnila jste názor?“ Oni nás hlídají. To je ale správné.
Začali jsme latinským Omnia vincit amor a já bych pokračovala Honores mutant mores, sed raro in meliores – tj. že „Pocty (hodnosti, funkce, povýšení) mění mravy, ale zřídkakdy k lepšímu“. A tady se to dá vzít právě dvěma směry. Politici, neboli ti „honores“, skutečně nesou odpovědnost za to, že se mají snažit proměňovat mravy lidí – nechci říct úplně morálku, ale takové ty móresy – a v tom politici hodně často selhávají. Na druhou stranu, ty pocty mění ty politiky samotné. A stát se vrcholným politikem v nějakém kritickém okamžiku svého vlastního života, kdy jste si sám nedokázal na jiném poli, že za něco stojíte, že jste schopen něco dokázat… Jsem přesvědčena o tom, že do politiky by měl vstoupit člověk, který má vědomí sebe samého, že je schopen se sám uživit a má určité zkušenosti. A pokud ten člověk takový není, udělá všechno pro to, aby v politice zůstal. A to je právě to, že se mění ty jeho mravy, to je strašně špatně. Politik by si měl uvědomovat, že slouží, je to služba.
A pokud vás vezmu za slovo, co pozitivního jste udělala ve své „službě“?
V té politické službě jsem v určitém slova smyslu pokračovala v tom, co jsem přerušila na čtyři roky, když jsem se s radostí vrátila ke své pedagogické činnosti. Ale mezitím, za ty čtyři roky, jsem uvažovala, co je důležité.
V roce 2016 jsem například navrhla, aby byl každý zákon podroben hledisku, jaký to bude mít dopad na rodinu, tehdy jsem tomu říkala Family Impact Assesment. Získala jsem pro to několik lidí, ale nevyšlo to.
A za tu dobu jsem zároveň viděla dynamiku, že se něco proměňuje… Když jsem v pedagogické činnosti, tak si vždycky položím otázku „Koho mám před sebou“? Když máte v roce 2020 před sebou desetileté děti, tak je to úplně jiná generace, než jste měl v roce 2010. A stejně tak jsem si kladla otázku u seniorů a zjistila jsem, že to je úplně unikátní, zajímavá věc, kterou naprosto podceňujeme – jsou to lidé, kteří v době své puberty prožili třeba osmašedesátý rok. Pak je rozdělila normalizace. To bylo úplně pólování společnosti. Někteří tzv. šli s tím stávajícím režimem, někteří se s tím vypořádali jinak a pak tihle lidé prožili devětaosmdesátý rok. A to je tak unikátní historická zkušenost… Často mi vyvstávají na mysli slova Henryho Kissingera, který řekl, že kdo spí v demokracii, probudí se v totalitě. A my senioři teď nespíme, zatímco mladí z našeho pohledu spí, protože jejich historická zkušenost je „narodili jsme se a je pohodička“.
Proto nebylo nikdy zbytečné, že jsem dělala desítky kulatých stolů. „Senioři aktuálně“ – to bylo první, co jsem začala dělat. V říjnu 2024 jsme dokázali tady na půdě Poslanecké sněmovny na jednom z velkých kulatých stolů představit návrh deklarace seniorů. Za to jsem velmi ráda.
No, ale teď logicky nastává druhý krok – propojit generace mezi sebou – to je teď klíčové, protože jestli se nám nepodaří propojit generace mezi sebou, tak společnost bude strašně slabá. A takový kulatý stůl bude právě dnes – toto je první výkop, je to úplně unikátní. A vrátím se teď k politikům – politici, když mluví se seniory, tak si chtějí získat seniory, když mluví s mladými, chtějí si je získat. Já teď poprvé dělám něco velmi riskantního, ale věřím tomu, že se někam dostaneme a takový můj sen by byla mezigenerační deklarace, kde by bylo to, co nás spojuje.
Dost tedy „pracujete“ se seniory. Co by oni chtěli, s čím by byli spokojeni?
Je to obsaženo právě v té deklaraci. Např. že společnost nemusí opakovat chyby, a že senioři mohou sloužit k tomu, aby řekli „My jsme ty chyby udělali, my víme, jaké následky mají“. Chceme také předávat zkušenosti, které máme, protože současní senioři v podstatě zažili dobu, kdy se úplně obešli bez technologií. My senioři se znepokojením zjišťujeme a sledujeme to, že dnešní mladí lidé a děti, ono je to zejména u dětí, nemají dobrou psychickou a fyzickou kondici, a také že děti nejsou vedeny k tomu, že je správné přinést něčemu oběť. Je v pořádku se na nějakou dobu omezit, když mám cíl, že součástí dosažení vznešeného ideálu a cíle je i to, že si musím zkrátka někdy něco odepřít, přinést nějakou oběť.
Uvědomme si, že každá generace je tady díky generaci předešlé a každá předešlá generace musela přinést určitou oběť materiální i společenskou, aby co nejlépe mohla prospívat generace budoucí, a že toto je věčný koloběh mezi generacemi a nesmí se to nikdy přerušit. Upřímně řečeno, když to řeknu hodně jednoduše, každý, kdo je dneska mladý, vystudoval za naše peníze – ale my jsme rádi, protože jsme toužili po tom, aby ty děti mohly studovat. Ze strany seniorů to nikdy není výčitka.
Když poslouchám, na čem se starší lidé shodli, že chtějí něco předat těm dětem, chtějí, aby neopakovaly jejich chyby… Ale chtějí je ty děti poslouchat?
Ne, nechtějí je poslouchat. To je naprostá realita. Proto musíme hledat všechny způsoby, abychom spolu mluvili. Doufejme, že ta dnešní debata v něčem pomůže. Zúčastní se středoškoláci, vysokoškoláci, zástupci České rady dětí a mládeže ve Středočeském kraji, z čehož já mám nesmírnou radost, protože vlastně vůbec nevím, jaké mají názory. Děti ze základních škol mají zábrany bavit se o tom.
A je velmi bolestivé to, že hodně dětí, a to znám ze školy, říká, že vidí své prarodiče málokdy. Mnozí z nich říkají, že i méně, než by chtěli. Ten prarodič je ten rozmazlující, ten víc tolerantní, je prostě úplně jiný, má jiný pohled než jenom rodič. Proto je tak krásná ta akce, kterou dělala Aliance pro rodinu. Tam se automaticky počítalo s vícegenerační rodinou, kde se velmi intenzivně vzájemně podporují a i ovlivňují. Ale dnešní děti dokonce už z více než poloviny ani nežijí v úplné rodině, v té „nukleární“.
Když jsem s vámi mluvil před rokem, říkala jste mi, že se angažujete i v projektech propojování člověka a přírody…
Ano, hodně mě oslovuje přístup One health. Zdravé rostliny, zdravá zvířata, zdravý člověk – tohle vnímám jako propojené. Velkou roli v tom hraje to, že jsem křesťan, který má velkou úctu ke stvořenému světu. My nemáme tomu světu vládnout, ale máme s ním hospodařit, nezapomenout, že jsme propojeni. Jakékoliv zapojování zvířat do lidských činností a zejména do rehabilitace, léčby, sociální aktivizace, má obrovské (pozitivní) vedlejší účinky, protože zároveň člověk studuje tu přírodu, za jejíž pomoci si on sám jaksi pomáhá, a zlidšťuje to člověka. To, že pečuje o rostliny a o zvířata, přináší obrovský pozitivní dopad.
V roce 2022, na svátek svatého Františka, kdy je Světový den zvířat, jsme udělali první kulatý stůl, který se začal zabývat budoucností zájmových chovů a vůbec péče o zvířata. Co nás hodně energicky spojilo, byl společný negativní postoj k tzv. pozitivním seznamům. To je výmysl v rámci Evropské unie, že smíte chovat jenom ty živočichy, kteří se ocitnou na seznamu, a dochází tam k úplným absurditám. Prostě zásada je, že každý člověk může to, co mu zákon vysloveně nezakazuje. A v okamžiku, kdy někdo sestaví seznam toho, co smím…
Děkuji za rozhovor.
