Komentář
Brilantní učenci v mnoha oborech mají často určité společné rysy. Někteří jsou vizionářští a všestranně zaměření lidé, kteří mají výjimečný rozhled v dějinách, vědě, filozofii, umění a dalších oblastech. Píšou knihy s širokým záběrem, které mění svět. Jiní jsou zase ostřílenými specialisty, kteří přetvářejí celé obory – ať už jde o fyziku, ekonomii nebo medicínu.
Nejvzácnějším typem učence je však ten, kdo má hluboké a podrobné znalosti několika různých oborů, dokáže v každém zanechat výraznou stopu, a zároveň má široký a přenositelný přehled o celkovém kontextu – tedy schopnost zasadit jednotlivosti do celkového rámce.
Takový intelektuál je krajně vzácný. Ještě vzácnější je, když takový člověk dokáže zůstat pevný a odvážný tváří v tvář omylům své doby, i kdyby měl stát sám. Když se taková osobnost objeví, měli bychom ji rozpoznat a vážit si jí.
Dr. Jayanta Bhattacharya je právě takovým člověkem. V současnosti je na neplacené dovolené ze Stanfordu, aby vedl americký Národní institut zdraví (NIH). Veřejně vystupuje s pokorou a zvídavostí, svou učenost nenosí na odiv. Ale v každém rozhovoru dříve či později přijde chvíle, kdy přirozeně čerpá ze svých znalostí infekčních nemocí, farmakologie, ekonomie, dějin a dokonce i teologie. A činí tak způsobem, který odzbrojuje – mluví tiše, obezřetně a bez arogance.
Jeho akademické vzdělání je neobvyklé. Během tří let získal na Stanfordu jak doktorát z ekonomie, tak lékařský titul, čímž si otevřel cestu ke kariéře, která vedla přes RAND Corporation a UCLA zpět na Stanford, kde zakotvil v oblasti medicíny. Z této profesorské pozice publikoval 135 recenzovaných odborných článků spojujících medicínu, ekonomii, statistiku, právo a veřejné zdraví.
Díky tomu se na jakýkoli problém veřejného zdraví dokáže podívat z mnoha různých úhlů a chápe širší důsledky politických rozhodnutí, aniž by opomíjel okolnosti. Dlouhá léta byl tichým, ale vlivným učencem, který se vyhýbal kontroverzím.
Často si vzpomenu na události v Bílém domě v březnu 2020, kdy Anthony Fauci údajně doporučil prezidentovi uzavřít ekonomiku, aby se zabránilo šíření nového viru z Číny. Jiní poradci varovali, že by to mohlo mít závažné důsledky pro lidské životy i pro obchod. Fauci tehdy prohlásil, že je jen odborník na infekční nemoci a veřejné zdraví, a že ekonomické dopady musí posoudit někdo jiný.
To je podivný pohled. Veřejné zdraví přece zahrnuje i ekonomickou pohodu a duševní zdraví lidí, kterým je náhle odepřeno právo na svobodu a majetek. Fauci se tvářil, že to nemůže posoudit, protože to není jeho specializace.
Jay tehdy sledoval vývoj z pozice profesora na Stanfordu, dobře obeznámený s rozsáhlým výzkumem o vlivu nezaměstnanosti na sebevraždy a chorobnost obecně. Nechtěl mezi svou rolí ekonoma a epidemiologa stavět zeď. Vždyť tu šlo o lidské životy. Věděl jistě, že se na nás řítí katastrofa.
Jeho brilantní nápad byl provést studii séroprevalence v populaci – tedy zjistit, jak moc se virus ve společnosti už rozšířil. Sestavil nouzové financování a uskutečnil studii v okrese Santa Clara v Kalifornii. Výsledky zveřejnil v květnu 2020 – a byly šokující: virus se šířil desetkrát více, než předpokládaly modely. Důležité bylo, že infekce ve většině případů neměla vážné zdravotní následky. Jinými slovy, šlo o přirozený přechod k endemickému výskytu bez potřeby lockdownů.
Reakce přišla rychle. Průmysl, který už silně investoval do lockdownů, se na něj vrhl s krutostí. Laciná média jako BuzzFeed, tehdy ještě relevantní, ho napadala osobně a tvrdila, že jeho studie byla ovlivněna jedním z dárců. Bhattacharya se náhle ocitl uprostřed politické bitvy, o kterou nestál. Jako ryzí vědec, usilující o fakta a humánní zacházení s lidmi, byl ohromen zuřivostí a ideologickým tlakem doby.
Ale to ho neodradilo. Jeho zděšení z vývoje zesílilo během léta i podzimu. Publikoval, kde se dalo, a našel platformu třeba i ve Wall Street Journal, kde jasně uvedl, že je zásadně proti všemu, co se tehdy dělo. Čím dál víc cítil, že civilizace je napadána jeho vlastní profesí. A tak se rozhodl promluvit.
Výsledkem bylo Prohlášení z Great Barringtonu, na jehož sepsání se hrdě podílel a které podepsal s úsměvem, ale i s obavami. Už za pár dnů napsal tehdejší šéf NIH Francis S. Collins Anthony Faucimu s žádostí o „rychlou a drtivou diskreditaci“ tohoto dokumentu, který označil za dílo „okrajových epidemiologů“. Útoky na Bhattacharyu přišly rychle ze všech stran, které byly pod Faucim.
Byla to tvrdá doba, ale Jay nelitoval. Věřil, že nakonec obstojí, protože důkladně zkoumal fakta. Věděl, že virus zůstane endemický, bude méně smrtelný, než tvrdily modely, a že ani nefarmaceutická, ani farmaceutická opatření nepřinesou zamýšlené výsledky. Měl jistou naději v očkování, ale věděl, že skutečný přínos bude jen pro zranitelné – starší a chronicky nemocné, jak prokazovaly všechny dosavadní studie.
Osud se někdy ubírá křivolakými cestami – a tento příběh překonává veškeré představy. Dnes totiž Jay Bhattacharya stojí v čele samotné instituce, která proti němu kdysi brojila. Jako ředitel NIH – zřejmě nejvlivnější vědecké agentury na světě – pracuje 14 až 16 hodin denně, dává rozhovory, řídí administrativu a určuje směr politiky tohoto obrovského úřadu.
Za dobu svého působení už stihl spolupracovat s ministrem zdravotnictví Robertem F. Kennedym Jr. na vytvoření nových standardů pro rigorózní vědu, zrušit velké množství grantů zaměřených na ideologii DEI, zakázat pokusy na domácích zvířatech, výrazně omezit výzkum „gain-of-function“, zavést přísnější dohled nad zahraničními granty, omezit povinné očkování, zrušit smlouvy, které měly prodloužit éru mRNA vakcín, a zavést nové standardy pro schvalování vakcín proti novým variantám.
To jsou ohromné výsledky za pouhé dva měsíce práce. Jinými slovy, jeho odvaha z minulosti je nyní odměněna vlivem a dohledem, které mohou změnit směr celé státní politiky.
Je to dlouhá doba, co do vládních struktur vstupovali ti nejlepší a nejchytřejší. Je těžké uvěřit, že právě dnes má jednu z nejvyšších funkcí skutečně jeden z nejlepších žijících vědců. Po letech, kdy byly agentury zjevně ovládány mocí a zájmy průmyslu, je jeho cíl téměř nemožný: obnovit důvěru v době, kdy je na historickém dně.
Opravdu to vypadá jako příliš velké břemeno. Ale pokud to někdo může zvládnout, je to právě Jay Bhattacharya – skromný, ale mimořádně brilantní učenec s mimořádně hlubokým i širokým rozhledem. Je v tom jakási básnická spravedlnost, že se dostal do této pozice – ale nikdy si nemysleme, že to pro něj bylo snadné. Mnoho si vytrpěl – a stále trpí pod tíhou své odpovědnosti a každodenními útoky médií, která si zoufale přejí jeho neúspěch.
Takoví lidé se v dějinách rodí jen výjimečně – muž daného okamžiku, jehož životní příprava ho na tuto roli dokonale vybavila. Upřímně, jsem v úžasu. A měli bychom být všichni. To, že někdo takový může nakonec zvítězit, je příběh jak z románu – a přesto je skutečný.
Mějme na paměti, že Jay je stále mladý a – dá-li Bůh – bude mít po svém vládním působení ještě dost času. Pak se snad vrátí k čistě intelektuální dráze, možná do akademie, možná do nezávislého prostředí. A tehdy napíše své životní dílo – spojení teorie, praxe a osobních memoárů. To dílo zůstane věčné.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
